Jak to vlastně bylo? „Když za mnou přišla paní ředitelka (Kulturního domu Poklad v Ostravě - Porubě, pozn. red.) v říjnu nebo listopadu loňského roku, jestli bych do toho nešel, tak moje první reakce byla ne, ne. (…) Ona byla paličatá a řekla, ať to neříkám definitivně a ještě to promyslím. Já jsem zavolal několika kamarádům, několika muzikantům a všichni říkali: jo, jo! Tak jsem znervózněl… a při té další schůzce jsem říkal paní ředitelce, co všechno se musí udělat. A ona řekla, že to všechno mají. Po cestě jsme pak zjistili, že každý možná myslíme trochu něco jiného, ale ta vůle se dohodnout a nějak to udělat na jejich straně byla. (…) Vzájemně jsme to přežili.“ Tak pravil Milan Kaplan, dramaturg, zásadní postava a otec – zakladatel Folkového kolotoče. Čímž je myšleno, že Folkový kolotoč zakládal v roce 1976 a v roce 2022 byl u jeho zrodu vlastně už podruhé.

Pátek
Vzpomínám si, že zpráva o obnovení festivalu (na kterém jsem v 80. letech bůhvíproč nikdy nebyl) ke mně dorazila vlastně nedlouho po té schůzce ostravských aktérů a já jsem si řekl, že si takovou věc nemůžu nechat ujít. Podařilo se, ačkoli páteční příjezd byl takový, že když jsem dorazil do amfiteátru za porubským kulturákem - spíše to je velikostí i uspořádáním letní kino – večerní program byl zhruba v polovině. Seskupení na scéně se jmenovalo Eniesa a tvořila ho slovenská písničkářka Sandra (Urbančíková, též San) s baskytaristou a bubeníkem. Sandra zpívala střídavě slovensky, česky i anglicky, doprovázela se na akustickou kytaru a celkem dost mluvila – třeba vzpomínala na nahrávání desky s Frantou Černým a z ní vycházejících klipů (zahrála z ní píseň Polednice). Vcelku příjemné – a hlavně hned na (můj) úvod něco, co jsem neznal. Justina Lavashe jsem samozřejmě znal, ale kdy jsem ho naživo slyšel naposledy? Také správný festivalový moment: někdo, na jehož samostatný koncert bych asi nešel a koho jsem si přesto moc užil. Justinova hudba je velice sršatá a drsná, tak jako vypadá Lavash, který mezi písničkami krátce promlouval – nehledě na jeho patnáctiletý pobyt v Praze – se silným britským přízvukem a zpíval samozřejmě výhradně anglicky. A hlavně oslňoval osobitou prstovou technikou (občas doplněnou palcovým prstýnkem nebo bottleneckem), hodně zběsilou, vzdálenou od klasické kytary i od Merty.

Následoval Hradišťan & Jiří Pavlica, tedy například Svět se mi vznášel, Vlaštověnka, Přejeme vám, Velkomoravský chorál… a končilo se samozřejmě Modlitbou za vodu. Neřeknu k Hradišťanu nic nového: s každým dalším rokem jsou víc a víc civilní a tím také silnější… a je velká radost je poslouchat. Poprvé se projevila kolotočová „anomálie“: v žádném případě není „povinný“ jeden přídavek. Dokonce ani velký potlesk a ohlas ještě nemusí nic znamenat: prostě Hradišťan (stejně jako naprostá většina dalších kapel a písničkářů) nepřidával.

Jaromír Nohavica. Muž, kterého Folkový kolotoč kdysi „udělal“ a který se údajně velmi přimlouval za jeho obnovení. Amfiteátr (či „Letní scéna Amfi“, jak pravil program) byl v tu chvíli nejzaplněnější ze všech tří dní (to jsem samozřejmě ještě nevěděl), ale pokud jste zvyklí stát dlouhé hodiny ve frontě na Nohavicu nebo někdy v noci číhat u kompu na spuštění předprodeje, tak byste nevěřili, kolik prázdných míst na nás ještě koukalo. Ale o obsazenosti festivalu později. Set byl jako obvykle skvěle vystavěný, doprovodné slovo přesně na svém místě, mistr naprosto ve formě – a žádná narážka z kterékoli strany na konflikt s „Putinovou cenou“. Slyšeli jsme O Jakubovi, Svatební, Divoké koně, Máma mi na krk dala klíč, Dokud se zpívá… a další. Konec byl zhruba o jedenácté (nemyslím, že to tak bylo plánované; další dny už se končilo dřív…) a tentokrát si publikum přídavek vynutilo: Kometa. (Pokud se někdy vyskytl přídavek, musel být velmi, velmi vynucený.)

Sobota
Přes den (tedy v sobotu do půl šesté, v neděli cca do půl čtvrté) se hrálo v kulturáku. A jak již jistě zasvěcení tuší, rozhodně to nebylo jen na jedné scéně. K dispozici zde byly sály Divadelní, Společenský, Malá scéna, Hudební klub a v sobotu též Cvičební sál; do posledních dvou jmenovaných jsem se vůbec nedostal, což mě mrzí zejména v případě Cvičebního sálu, kde probíhaly aktivity mé oblíbené Textové dílny Slávka Janouška. Na celkový inzerovaný počet scén sedm se festival dostal přes Busking stage, příjemné open air pódium na boku kulturního domu, kde se neplatilo vstupné, přestože „buskeři“ byli kromě 25 minut Open micu pečlivě naplánovaní (Jirka Řehulka, David Alfík Dewetter, Ondřej Herzán, Milan Šťastný…).

Volba mezi scénami byla vždycky těžká, rozhodoval jsem se podle kvality (+ jistě částečně i osobní příchylnosti, připouštím) a faktu, jak náročné je dotyčné dostihnout na místech, kde se já nejčastěji vyskytuji. Pro sobotní dopoledne jsem zvolil pořad s lapidárním názvem Brno (Společenský sál). Jako první Monty, písničkář, který mě velice překvapil skvělou loňskou deskou Aquarium. A naživo to bylo taky prima: písničky ze zmíněné desky, velmi kvalitní kytara, hodně mluveného slova, ale promyšlenějšího, než kdysi v začátcích. Pak vrchol pořadu: Hana a Petr Ulrychovi & Javory Beat. V příjemně zaplněném sále nebyl problém vybrat si kteroukoliv řadu a říkat si, jak je možné, že na Ulrychových zpravidla stojíme na jedné noze, (řečeno s klasikem) ne vlastní a to ještě někdy mnoho yardů od vchodu do svatyně hudby… no a tady těžká pohoda. K tomu na úvod samozřejmě Nechoď do kláštera, pak On na mě zapomíná, Ideál, Zvláštní znamení, Blázni v dešti, Malé zrnko písku, Půlnoční lidé a další… a na konec Jízda králů. Radost z toho, že Hanka s Petrem pořád zpívají a ty úžasné písničky nemizí a nemizí. A taky z toho fyziologického zázraku, že Hančin nádherný hlas je neúprosným časem téměř neokousán. Napětí mezi radostí z folkového obžerství (Sedm scén! Kdo to má?) a smutkem ze z toho vyplývajících promarněných příležitostí – to byl pocit typický pro Folkový kolotoč a užil jsem si ho hojně hned v dalších minutách. Legendy sice opustily sál, ale další dvě položky patřily k tomu nejsilnějšímu v současném českém folku, rozhodně jedny z největších mých zážitků z Poruby – a přesto publikum odcházelo a odcházelo… Inu, sedm scén. Bylo mi to líto. O kom to mluvím? Napřed Nevermore & Kosmonaut, písně z posledních dvou skvělých a právem ceněných desek XCR-9 Písně do rakety a Bleděmodré město, i ty ještě starší. Kromě skvělého hudebního vystoupení jsem ocenil, jak Kosmonaut uváděl celý pořad Brno; netušil jsem, že je takový mistr mluveného slova. Ivo Cicvárek & Velký svět: to byl ten druhý mocný zážitek. Velký svět je už jen dvoumužný (baskytara, bicí) a po zřejmě brzkém vydání nového alba se patrně budou jmenovat Živo. Písničky byly hlavně z nejnovějšího alba Padá, které – naši milí čtenáři - znáte jako vítězné album Bodování desek 2021. Provedení a hudební vjemy vůbec byly famózní. Poslední položka pořadu Brno by mě samozřejmě taky moc zajímala (Lada Šimíčková & kapela), ale potřeboval jsem se přemístit na Malou scénu, kde už hrál Oldřich Janota se seskupením Uvidíme, Uslyšíme (elektrická kytara, klávesy, kontrabas a vokalistka s violou). Doprovodní muzikanti se do velkých výkonů nepouštěli, opatrně sledovali svého vůdce, někteří měli možná krátké nekonečně opakované patterny napsané na papírcích před sebou. A velký guru českého folkového minimalismu čaroval… a pokud jste se příliš rozmeditovali a odhmotnili, ozvalo se: „Mami, já chci čůrat,“ a hle, vokalistka opustila seanci… V následných konverzacích jsem se opět přesvědčil, že Oldřich Janota není pro každého, ale jeho přínos pro český folk je neoddiskutovatelný a obrovský.

Odpoledne jsem pokračoval v poslechu na Malé scéně, která patřila pořadu Honza Žamboch Digest. Podle snad dostatečně ověřených informací svěřil šéfdramaturg Milan Kaplan dramaturgii několika - snad tří – pořadů dalším osobnostem; kromě „Digestů“ Honzy Žambocha a Honzy Řepky i pořad Ženy s dramaturgií Martiny Trchové. A Honza Žamboch Digest byl tak skvěle sestavený, že jsem na něm strávil celé odpoledne. Jako první Cermaque – mnou poprvé viděn a slyšen na libovolném festivalu, nevím na čí straně vina, ale jistě to bude souviset s tím, že Jakub Čermák uprostřed setu říkal: „Jsem si vědom, že na folkovou scénu moc nepatříme,“ (plurál znamená spolu s doprovázející violistkou Julií). Já si naopak myslím, že je jedním z mála třicátníků v naší folkové špičce. Zahrál řadu krásných a pro mě neznámých věcí – což ale třeba u skladby Sněží „inspirované Putinovou agresí“ nebylo nic divného – a zakončil skvostnou písní Neboj ze stejnojmenného alba nominovaného za rok 2017 na Anděla. Za folk. Na Žofii Kabelkovou jsem se velice těšil, protože jsem ji neuvěřitelně dlouho neslyšel. V tomto mezičase si Žofie přibrala do instrumentáře ukulele a hrála na něj podstatně víc než na kytaru. Po uvedení písní jako „Inspirací mi byla kamarádka, která strávila tři roky na Špicberkách,“ nebo „Zahraji píseň, která mě zachránila, když mi bylo nejhůř při covidu,“ byste byli jistě také napnuti – a Žofčin současný repertoár nezklamal. Mirek Kemel vystoupil s triem, čehož využil k tomu, že pouze zpíval (občas též chřestil a dvakrát zahrál mezihru na foukačku); doprovázel ho akustický kytarista a akordeonista a trochu nečekaně si k tomu sedli. Karikaturista Mirek Kemel „vyprávěl“ mezi často melancholickými písněmi své kreslené vtipy (skutečně!) a byl jedním z muzikantů, kteří přijeli do Ostravy s čerstvou vynikající deskou (Vlčí stopy); tuto „výhodu“ dokázal skvěle zužitkovat. A konečně Žamboši – vrchol pořadu. Možná Honzovo uvažování o vlastní hudbě a pozici je rámováno úvodním povídáním, že i oni jsou vlastně folkoví jen částečně a vyprávěním mezi písněmi o tom, že se chtěli dostat do alternativně znějících rádií, „ale řekli nám – vždyť vy hrajete folk“. Já jsem z jejich skvělého setu posílil dojem, že český folk (jeho mladší „hýbající se“ část) už dokonce právě oni reprezentují, že už to není jenom taková kuriozitka „hle, oni mají doma tři Anděly“, že už se to všechno zúročilo a skvěle to funguje. Zahráli Pól nedostupnosti, Divočinu, V zahradě, Jinotajnou, Jeg elsker deg a Louvre.

Některé protagonisty Digestu Honzy Žambocha jsem potom viděl znovu ve večerním amfiteátru, ale rozhodně se neopakovali. Mirek Kemel například doplnil trio na kapelu (tj. přibyli baskytarista a bubeník, také Vladimír Javorský – který hrál na Folkovém kolotoči i sám jako písničkář – na tenorsaxofon, ukulele a nějaké perkuse a kytarista vyměnil akustiku za elektriku). Pavel Čadek, muž, který svůj cellofolk dokázal rychle přenést z malých klubů do rozměrů popmusic, vystoupil ve dvojici s akordeonistou Ondřejem Zámečníkem a hrál kousky nejpopulárnější (Nelajkla mi status, 30…) i nejkvalitnější (Zase se budím…). A Žamboši – ti si sestavu nezměnili, tak aspoň hráli úplně jiné věci než odpoledne (Poustevnická, Hledali, O dunách, Sílu!, Dýchej). A skvěle – jak jinak. Jestli se vám ztratila Beáta Bocek z očí na tak dlouho, jako mně, tak čtěte, jak to s ní je; lépe informovaným se omlouvám. Beáta se usadila ve Švédsku a – pokud jsem dobře pochytal konferenciérské řeči – až letos se vrací do Česka (a značně koncertuje – dle svého webu). Zpívala hlavně švédsky, taky slezsky, polsky, trošičku i česky (Teče voda, teče). Nejobvyklejší provedení písní bylo a capella s looperem (a hlasy namnoženými od tří asi tak do sta), docela maličko zahrála i na akordeon a na kytaru. Přemýšlel jsem, ke komu by se dalo nejlépe připodobnit Slniečko, druhý „reprezentant“ Slovenska v hlavních koncertech, a nenapadlo mě nic jiného, než Nadoraz bez dechů a s velmi dominantním frontmanem. Skočné, svižné, veselé a hanbaté písničky hrané jednou mladou dámou a pěti pány s poměrně vysokým věkovým průměrem. A velký sukces – nejvstřícněji přijatý večerní bod, doposud. Dorovnat výsledek mohli další „starší pánové“, legendy, kterým patřil závěr sobotního večera, Michal Prokop Trio (na místě Luboše Andršta dnes hraje s Michalem Prokopem a Honzou Hrubým kytarista Pavel Marcel). A skutečně, dotáhli to k přídavku – znovu podtrhuji, že na Folkovém kolotoči zcela mimořádnému ocenění – za pomoci obrovské muzikálnosti, radosti z hudby a celkem obvyklého repertoáru (Miss July, Bitva o Karlův most, Blues o spolykaných slovech, Má vlast…).

Neděle
V neděli jsem spíš přebíhal ze sálu do sálu a lovil jednotlivé položky. První, co jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít, byl Mike Fojtík & Přátelé, písničkář významný v dávných dobách počátků Folkového kolotoče, kterého já jsem znal ale jenom z nějakých nahrávek z koncertů (jako Mirka Fojtíka, ovšem). „Tam nejdu, to je na mě moc country,“ řekl mi kamarád písničkář, a já jsem nad tím vrtěl hlavou: písničkář Fojtík a country? Pravda je, že první, co jsem slyšel přicházeje do Společenského sálu, bylo Leaving On A Jet Plane… Pak ale několikrát zazněl docela tvrdý folkrock (sestava Přátel byla standardní – akustická a elektrická kytara, klávesy, basa, bicí). Mike také vzpomínal jejich písněmi na zesnulé kamarády Jiřího Tvrze a Pepu Streichla a zahrál i Ostravu, píseň, kterou tři ročníky začínal Folkový kolotoč, docela pomalou zatěžkanou záležitost. Po setu Mika Fojtíka jsem odběhl do Malého sálu, kde v rámci pořadu Písničkáři z divadel hrál Marek Vojtěch, kterého jsem dlouho neslyšel. No, nejen neslyšel, taky neviděl, jak jsem zjistil: ani to, že seděl na pódiu, hrál na akordeon a zpíval Markovým hlasem, mě nějak nedokázalo úplně přesvědčit, že ten člověk je opravdu Marek Vojtěch; a to hrál i některé své staré věci, co jsem znal. Ale i některé úplně nové, co se mi líbily ještě víc, třeba ta o 20. letech (20. století). A sdělil nám, že se teď živí hraním divadla pro děti a hned dal příklad: Whisky In The Jar s textem o strašlivém strašidlu… Po rychlém návratu do Společenského sálu jsem slyšel ještě poslední dva kousky Žambochů, kteří se tím stali mnou nejčastěji slyšenou položkou – připouštím, to nemůže být náhoda. Ale trvalo to jen chvíli a už stál na forbíně René Souček se svým ukulele a rozjížděl Místek reggae. René ve svém setu střídal ukulele s kytarou a trochu i vážnější písně s veselými až řachandami; trochu proto, že těch druhých bylo tentokrát podstatně víc. To možná nebylo nutné; přesto, myslím, Souček pozici slušného textaře i skladatele a hlavně člověka dobře ovládajícího pódiovou prezentaci obhájil. Ještě chviličku jsem poslouchal Pavla Tabáska a partyju, ale na formulaci pocitů to bylo fakt málo; potřeboval jsem se urychleně přesunout do divadelního sálu na pořad Ženy. Přesouvání má ovšem i své nevýhody: i Lucie Redlové jsem slyšel hodně málo, jen závěr setu. Hodně zápasila s odpor kladoucím looperem, hrála – teď honem nevím – lidovku nebo pseudolidovku, ale stejně jsem si její typický projev s radostí užil. Sólově hrající Martina Trchová výše zmíněný pořad končila. Též hodně používala looper (a taky s ním trochu bojovala – že by tam strašilo…?), dlouho si vytvářela nějaký pattern a pak do něj „zbytek“ písně trošičku hrála na elektrickou kytaru. To byl ale jen nejobvyklejší postup; třeba „píseň, co vznikla v Kazachstánu, když jsem chodila stepí“ byla čistě a capella zazpívaná. A dočkali jsme se i „starých dobrých“ Holobyt nebo Balkónové blues. Na stejném místě jsem vyčkal vystoupení čistě pánského tria (už mimo jakýkoliv pořad), a to Ivo Viktorin Tria, které kromě Iva (klávesy, akustická kytara) tvořili Luboš Novotný (dobro, lapsteel) a Radek Hlávka (akustická kytara, baskytary). Svůj vlastní repertoár seskupení nemá: hráli buď věci ze sólové desky Ivo Viktorina (Ráno, Na kopci, Říčka, Tvé tělo je bílá loď…) nebo z repertoáru AG Fleku: novější (Akvarel, Vnitřní archeologie, Chmýří, Podnohama Zem) i hodně staré (Vítr safián); zaznělo i Prostři mi plátnem nebo Lubošova instrumentálka Zátiší s buvoly. Specifický byl sound i mnohem větší míra uvolnění a improvizace, než v Ivošově mateřské kapele, a to jak v hraní, zpěvu i mluvení, tak trochu i v chaosu kolem otázky „tak co teď zahrajeme?“. Já jsem se na Ivo Viktorin Trio hodně těšil, protože se mi setkání s ním doposud vyhýbalo, takže jsem nějak ještě hůř než u jiných umělců nesl to, že se nás nesešlo (v dost velkém Divadelním sále) příliš mnoho…

Ale co se divím? Viktorinovo vystoupení se překrývalo se zahájením provozu v amfiteátru, který v neděli nastal už v 15 hodin. Já jsem dorazil akorát na začátek setu Honzy Řepky, s kterým vystoupili Honza Bartošek s houslemi a Radek Polívka na kontrabas. Skvělý zážitek, mírně převažovaly písně Maniho Mattera (včetně vynikající Neříkejte mi), a to i s občasnými ukázkami ve Schwyzerdütsch; došlo ale i na vlastní starší tvorbu (Málo je času). Epydemye se vrhla do svého setu celkem nepřekvapivě s velkou vervou, přesně podle výroku jedné z hvězd našich žánrů: „Z mladší generace se mi líbí Epydemye, protože to má neuvěřitelný koule.“ Zahrála vyváženě namixovaný set ze všech svých dosavadních pěti alb a byla po zásluze oceněna diváckou přízní. Martina Trchová dnes podruhé, tentokrát se sestavou Martina Trchová Trio, což je ovšem celkem pět lidí na pódiu: kromě Martiny a „obvyklých“ členů Patrika Henela, Radka Polívky a Petra Chlouby též Bharata Rajnošek na různé dechy. Úplně jiný sound než ten polední sólový, pestrost, kvalita. A po obligátní, vždy všude zdaleka největší pauze na nazvučení – Robert Křesťan & Druhá tráva. Co dodat, kromě toho, že zahráli úchvatně, ve skvělé formě – a že, jak patrně známo, je to muzika, která mě vysoce bere, takže třeba nemusím být objektivní? Poslechli jsme si Dřív než se rozloučíme, Zas padne noc, Tažné koně, Zůstaň, Dívku ze severu, Když vposlouchám se do ticha, Kdybys mě zabila a Ještě není tma – posledně zmíněné tak trochu jako přídavek, čímž se rafinovaně vyhnuli otázce, jestli jim bude dovoleno přidávat, nebo ne. Po odehrání vyprávěl moderující Milan Kaplan zhruba toto: „Když jsme spolu (s RK – pozn. red.) byli v Ostravě na Dylanovi, tak jsem cestou v autě poslouchal vašeho Dylana a říkal jsem vám – ten Dylan, co jsem ho teď slyšel, byl horší než ten váš.“ „To není pravda,“ kontroval zřetelně a suše Robert Křesťan a opustil pódium. A to bylo to poslední, co jsem na letošním Folkovém kolotoči slyšel – a taky, myslím, historka, která se ke Křesťanově prezentaci velmi hodí.

Neměl jsem v úmyslu vyjmenovat všechny účastníky Folkového kolotoče, které jsem neviděl většinou proto, že nebylo možné být najednou na víc místech (a někdy i proto, že jsem se šel zcela mimořádně najíst… nebo tak…). Ale pro ucelenější představu… aspoň ty, kterých želím nejvíc. Úplně nejvíc mě mrzí to, že jsem opustil amfiteátr hned poté, co Druhá tráva pódium, a svižným krokem jsem zamířil na poslední vlak Českých drah do Prahy, který byl současně posledním vlakem, na který se dal sehnat lístek. „Kam běžíš, teď budou Redl – Lenk – Janoušek,“ ryl se mi v ráně známý, kterého jsem potkal u vstupu. „A psali, že už nikdy spolu hrát nebudou.“ „Jasně, to před deseti lety – nebo kdy – říkali taky. Stačí jen zas trpělivě počkat deset let,“ odsekl jsem – ale to, že jsem nemohl vidět mé milované trio, mi vadilo úplně nejvíc. A taky jsem nemohl vidět Vlastu Redla s kapelou, kteří hráli ještě potom. A řadu dalších, jejichž muzika by mě potěšila: AG Flek, Slávka Janouška, Jana Spáleného & ASPM, Jakuba Nohu & Nohaband, Longital, Trojku Zuzany Homolovej, Neřež, Jana Fice, Bokomaru, Loes & The Acoustic Engineers, Blondýnu, Samsona, Vladimíra Javorského… hodně jich tam bylo.

Co se dalo udělat líp? Třeba mě překvapilo, jak opomíjenou funkcí byl na Folkovém kolotoči konferenciér, či chcete-li, moderátor. Ne, nebyl nahrazen svítícím panelem nad pódiem, ani esemeskami zasílanými divákům, jak jsem se kdysi dočetl v jednom futuristickém článku o rockových festivalech. Vlastně všude nějaký ten moderátor byl. Akorát že jim vedení festivalu zřejmě nepřikládalo vůbec žádnou důležitost, takže ani nebyli uvedeni v programovém bulletinu. Jednotlivé pořady konající se přes den uváděl zpravidla jeden z vystupujících muzikantů. Ne, že by to muselo dopadnout špatně: takhle jsem slyšel uvádět moc dobře Kosmonauta – to už jsem zmiňoval – a taky třeba Honzu Řepku, který vlastně jen zaskakoval za Martinu Trchovou, která se šla připravit na vlastní vystoupení; mluvil výborně. Ale zjevně si s tím nikdo moc hlavu nelámal. Koncerty v amfiteátru uváděla dokonce dvojice: vždy Milan Kaplan, v sobotu s Blondýnou, v pátek a v neděli s někým, koho jsem neznal a kdo mi nebyl představen (samozřejmě, že jsem v době představování mohl stát ve frontě na pivo, samozřejmě…), takže bohužel. Přátelé: pro hladký chod festivalu, pro příjemný pocit publika, pro nezaměnitelnou příchuť folkového festivalu je figura moderátora nesmírně důležitá!

No a pak něco – asi by se to mohlo nazvat PR – co způsobilo, že na tak výborný festival nepřišlo a hlavně nepřijelo víc diváků, byť se jednalo tak trochu o první ročník. Velký festival, který jsem cítil ve vzduchu, samozřejmě nedělá jen počet diváků, ale přece jen bylo to číslo nízké až přespříliš.

A co tedy (také) dělá velký festival, kterým podle mě pořád může Folkový kolotoč být? Vlastně to tu bylo k přečtení od začátku do konce: skvělá, mimořádná dramaturgie. Milan Kaplan je charismatický muž se striktními názory na folk a přilehlé žánry, na podobu festivalu a já vím, že bych se s ním ve všem neshodl. Ale jeho podpis pod Folkovým kolotočem je obrovská hodnota: takto vyladěný festival jsme hodně dlouho (a možná že nikdy) neměli a určitě jsme ho potřebovali, je to věc, které si, myslím, můžete cenit, i když třeba preferujete trochu něco jiného. Proto jsem se rozhodl, že staronovému festivalu věnuji tolik písmenek (a doufám, že jsem vás jejich počtem neodradil od čtení). A mělo to být i pozvání: ano, do Ostravy je odevšad daleko, ale pokud se za rok uskuteční 11. ročník Folkového kolotoče (oba aktéři – KD Poklad Ostrava – Poruba a Milan Kaplan říkají, že by chtěli, ale jisté zatím není nic), neváhejte a přijeďte za spoustou skvělé folkové muziky.

Folkový kolotoč (10. – obnovený ročník), 3. – 5. června 2022, Ostrava – Poruba, KD Poklad (Letní scéna Amfi, Divadelní sál, Společenský sál, Malá scéna, Hudební klub, Cvičební sál, Busking Stage)