„Malostranská beseda – to je jak když člověk hraje v Lucerně, jenom trochu v menším,“ vysvětloval mi Míša Leicht, proč se těšil na to, že si Cop po dlouhých letech zase zahraje v Malostranské besedě. Proč nervózně sledoval počet prodaných lístků (který dostoupil úrovně „plno“, nikoli „vyprodáno“), děkoval všem divákům za jejich přítomnost, sliboval sám sobě, že příště jich určitě přijde ještě víc, několikrát se k tématu vracel… Inu, je to opravdu zážitek, zahrát si v Besedě. Ale velký zážitek jsme měli i my diváci: návrat plzeňského bluegrassového buldozeru do prostředí, které mu slušelo. Nevím, kolik přítomných, ale já to měl i s nostalgickými vzpomínkami na zelenáče Míšu, nad kterým se vznášelo ptačí pírko přivázané za nitku k smyčci velkého kapelníka Bohouše Chaloupka – ano, právě v Malostranské besedě (shodli jsme se, že to bylo na jaře 1979) jsem slyšel Cop poprvé.
Ale honem k horké současnosti: nedělní koncert byl pro mě spojen s návratem houslisty, zpěváka, konferenciéra a vůbec šoumena (dokonce nám v jednu chvíli krátce zatančil…) Jardy Štěrby. Říkám pro mě, protože to zase úplně čerstvá věc není, i v Praze už spolu hráli podruhé. Na copáckém webu je Jarda veden jako stálý host, což Míša okomentoval tak, že Cop má teď dvě podoby, s Jardou tradiční a bez něj moderní. Je pravda, že pro „tradiční sestavu“ kapela poctivě oprášila všechny ty Dva tuláky, Myslím na Colorado, Harley, Cumberland v horách nebo Tennessee Waltz (s dvěma houslemi): písniček, se kterými jsem se možná mohl potkat ještě v tom sedmdesátém devátém, znělo opravdu dost. Nicméně zrovna tak se hrálo Bílým koním nebo Bič – nedoporučuji milovníkům klasiky či moderny příliš zkoumat, jaká kde bude zrovna sestava, alebrž prostě přijít. Zbrusu nové věci nebyly, tentokrát šlo o návrat k všemožným odloženým songům (hrála se třeba moje oblíbená Epizoda) a znělo to moc hezky; třeba navrácený trojhlas Leicht – Vopava – Štěrba jsem si opravdu vychutnával. Vedle hrnutí pecek zbyl čas i na vyprávění historek, ať už byly z ruského Archangelsku nebo z mnichovského klubu Rattlesnake Saloon; abyste nepochybovali, že jsme se dobře bavili, dodám, že historkou, jak Míša věšel boxovací pytel a vytáhl si malíček z kloubu, se na celou první sloku odrovnala i kapela. Diváci se – jak to tak bývá – nejvíc probrali v závěru. Tři přídavky samozřejmě závisí hlavně na tom, kolik toho chce kapela ještě zahrát, ale že by se z šatny vracela dvakrát – to už jsem dlouho nezažil.
Pokud by se Cop „usadil“ v Malostranské besedě aspoň trošičku pravidelně, byl by to určitě přínos. V tom případě bych vám určitě doporučil, abyste s návštěvou neváhali.

COP, 2. března 2014, Praha, Malostranská beseda