| 18.09.2007 FOLKomín: nepršelo, nezmokli jsme (Tomáš Hrubý) |
 |
| Povídačky | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Hudební festivaly by se možná v tlustých naučných slovnících měly dát vyhledat spíš pod meteorologií než pod hudbou. No řekněte, ohrozí osud festivalu spíš to, že na poslední chvíli odřekne účast nějaká superhvězda - říkejme jí třeba Honza - nebo dlouhý, vytrvalý, vydatný a studený déšť? A proto i můj úvod do reportáže, tedy část, kde má podle všech novinářských pouček stát zásadní sdělení, musí začít od meteorologie. Všichni ze všech koutů této země jistě víme, že celý minulý týden bylo počasí obzvláště hnusné. Ale ne všude bylo stejně v sobotu, takže vězte: Přes velké a kolektivně sdílené obavy pořadatelů, že FOLKomín proprší a všechno to chystání a očekávané skvělé muzikantské výkony přijdou vniveč, protože si je nikdo nepřijde poslechnout, nakonec spadlo za celých více než 9 hodin festivalu několik laškovných kapek až těsně před koncem. Mírně se rozpršelo teprve poté, co pořadatelé po skončení vyklidili lavičky z útrob Toulcova dvora? Posluchači, na poměry festivalu nebývale pozorně naslouchající, se dostavili zhruba ve stejném počtu jako loni. To je, myslím, značný úspěch, vzhledem k tomu, že loni bylo sice o 14 dní vyšší datum, ale taky možná o 14 Celsiových stupňů vyšší teplota vzduchu. No, a to je vlastně všechno. Všechno ostatní bylo dané výbornou dramaturgií (Tomáš Pohl), fungujícím pořadatelským týmem (omlouvám se, že chválím své kolegy, ale jak to říct jinak?), velmi vhodným a nově příchozí stále okouzlujícím prostředím Toulcova dvora, jeho šéfem Jakubem Bleskem Moravcem (a jeho lidmi), se kterým je radost spolupracovat, bezvadným zvukem Páji Lišáka Jindráka? Že jsem na něco zapomněl? Kdepak, skvělé muzikantské výkony jsem už přece zmínil. Ale máte pravdu. Znovu musím konstatovat, že na papíře sebelépe vypadající sled kapel, dvojic i sólistů teprve naživo dostane ten správný šmak a vůni. Pokusím se vám ho přiblížit. Úvod nepatřil kupodivu žádné řachandě, ale poměrně nové šestičlenné vokální bandě jménem Toast Singers, která skromně zdůrazňovala, že zpívá poprvé na mikrofony. Možná, že jo, jenže v její sestavě figurovali sourozenci Aronovi (Kámen úrazu, ex-
Vystoupení Arnošta Frauenberga dýchá zcela neoddiskutovatelně plíhalovskou atmosférou. Nepodsunuji tímto žádné sdělení o plíhalovské kvalitě, ale ani nenaznačuji, že se jedná o nezajímavého epigona; prostě jenom ukazuji jakou cestou se Arnošt ubírá - více v básničkách mezi písněmi než v samotných písničkách. Na Folkomíně s ním hrál - hlavně skladby z jeho nového alba Rozednívání - multiinstrumentalista Kamil Tichota (klarinet, zobcová flétna, altsaxofon, perkuse). Bodlo z Chodova u Karlových varů jsem letos slyšel několikrát a jejich folkomínové vystoupení se jim z toho všeho povedlo nejvíc. Frontman Zdeněk Smolík byl ve vynikající formě, kapela hrála s drajvem a radostí a zdálo se mi, že v tom jejich "folku s banjem" je nějak víc newgrassových názvuků. Franta Vlček byl nominován už pro loňský ročník FOLKomína, ale protože byl indisponován, zahrál si až letos. Mezi tím stoupala jeho pověst samorosta, který se neproslavil, protože všechno zvojtí (zvlččí?). Snad až nespravedlivě; žádné bizarní situace v sobotu nenastaly, ale na druhou stranu byl Franta klidně ochoten zpívat jeden tón tak dlouho, než se mu konečně podařilo obrátit papír s textem. Většinu bloku s ním zpíval jeho syn Martin a zněly jak Vlčkovy známé songy (Ahoj, slunce), tak věci, které jsem ještě neslyšel (Jedem na tramp, Oldřichu). Skupina Načas teď zažívá další z vrcholů houpající se dráhy jejich už dost dlouhé kariéry a dramaturgie festivalu toho citlivě využila. První kapela dne s bicími, řádně a bez zastavení hrnoucí (mezi písničkami skoro nepřestávali hrát, natož aby ztráceli čas mluvením). Skvělý frontman Michal Pravec, lahodný trojhlas Michala s bratry Komínovými, řada dobře zapamatovatelných sloganů - ale ten "jsem vyčpělý, znavený, vysátý" určitě nebyl o nich. Většinu z předvedených písní najdeme na chystaném albu Tmavana, které zbývá už jen smíchat a vydat. Naopak, (své první) album s vročením 2007 už má další účinkující, Šantré. Jmenuje se 2+1 a stěžejní momenty vystoupení pražského tria ne něm samozřejmě najdeme: Znebeslečna, Jsi, Moknu, Skořice a zázvor? Šantré rozhodně svou laťku nepodlezlo, předvedlo kvality autorské a interpretační i pobavilo jízlivými poznámkami kapelníka Dušana Vainera mezi převážně vážným repertoárem. Pepa Streichl přijel se dvěma spoluhráči: akustickým kytaristou Milanem Dronskim a foukačkářem Láďou Zítkou, kteří - jak se posléze ukázalo - spolu hráli poprvé v životě. Kdyby ovšem Pepa neprozradil, že Láďa je z Bystřice nad Pernštejnem a na FOLKomín se nominoval vzkazem: "Ahoj Pepo, četl jsem, že hraješ v sobotu v Praze; můžu si s Tebou přijet zahrát?", ani bychom to nepoznali. "Kamarádka se divila, že mám všechny písničky o smrti? tož, už na to mám věk," konstatoval Pepa a skutečně, zazněla takových řada. To si ale vůbec nepřekáželo s velkou radostí z muziky, kterou dával Pepa najevo: slavil na FOLKomíně své osmapadesátiny a patřičně si to užíval. Přemýšlel jsem, koho ze svých hudebních přátel si přiveze, ale nakonec byla Petra Šany Šanclová první čistokrevnou sólistkou dne. Zaujala a potěšila stále rostoucí profesionalitou: na kytaru hraje opravdu hvězdně, málokdo se jí může rovnat (já vím, že to se dá tvrdit už léta, ale ona se opravdu ještě pořád zlepšuje), krásně zpívá, umí vystavět blok písniček, příhodně se uvést? "Jenom" ten repertoár mě pořád ještě nijak mimořádně nebere; kdyby to nebyla odporná fráze, napsal bych, že v tom necítím srdce. I když: úplně mě, jako vystudovaného chemika, dostala Šany svým přídavkem "dej si trochu zinku, selenu, vápníku,?" atd. Kdopak kdy dostal do písně půlku Mendělejevovy tabulky? Ono to půjde. Skupinu KOA jsem odhadem neslyšel už skoro dva roky. Kromě toho, že František Raba hraje místo kontrabasu na pětistrunnou baskytaru, se toho ale příliš mnoho nezměnilo. Písničky skládají všichni, autor téměř vždy skladbu i zpívá (ale poznali byste ho i bez této pomůcky) a střídají se texty v romštině, kečuánštině, francouzštině? některé jsou i česky. Přečetl jsem si jednu svou starou recenzi jednoho nejmenovaného alba skupiny KOA, ve které si stěžuji na přílišné zjednodušování nebo až odbytost instrumentální stránky. To mi teď připadá úplně neuvěřitelné: obrovská muzikálnost a instrumentální hravost (Camillo Caller hrál kromě bicích i na cajon) jsou určitě hlavními devizami kapely. Pokud jste měli z předchozího popisu trochu pocit chaosu, nutno opravit, že to všechno do sebe výborně zapadá a funguje: podle ohlasu diváků to byl první vrchol večera. A myslím, že diváci projevili dobrý vkus. Devítka patří mezi kapely, kterou její fanoušci věrně následují. Jako bych byl jedním z nich: slyšel jsem Devítku o týden dřív v Mohelnici, což ale znamená, že jsem na ni prostě nemohl být natěšený stejně jako na interperty, které jsem neslyšel už více než rok. Ale zato jsem mohl ocenit, že přestože se samozřejmě shodovalo několik předvedených písní i odvyprávěných historek, obě vystoupení nebyla ani zdaleka přes kopírák. Ani co se týče výběru repertoáru a hlavně nehrozilo nebezpečí odříkávání shodných vět: za to jsem opravdu vděčný a myslím, že je to určitě signál kvality kapely i kapelníka a mluvčího, tedy Honzy Brože. Na Vladimíra Mertu jsem se těšil hodně moc, i když jsem se - než to vypuklo - hodně obával, jestli nebude mít "odbývací" období, jestli ho vezmou diváci? No, byl to zážitek, pro mě asi největší z celého Folkomína. Vláďa střídal šestku, dvanáctku a loutnu (jenom jednou) a hrál (i zpíval) jako o život. "Já jsem vlastně nikdy Mertu neposlouchal a říkal jsem si, že teď bych to
Pavlína Jíšová a Pavel Peroutka foto: Ivan Bllemby Krejza © Myslím, že záměrem dramaturga - konec konců, i konferenciér Miloš Keller to zmínil - bylo, aby po sobě následovali písničkáři "starý a mladí", "legendární a nadějní". Líbilo se mi to: člověk nejenže tak byl ujišťován, že písničkáři nevyhynou, ale v tom generačním předávání pódia bylo cosi až rituálního. Nestíháme na tom vydělali prestižní pozici na programu festivalu a asi i pocit, že je nikdo neodzívá ani po písničkářské superveličině. Mám z nich radost, kdekoliv je v poslední době vidím, až jsem se trochu začal bát, aby si nevystříleli všechen prach hned zkraje kariéry. "Říkali jste, že během prázdnin jste hráli dvacetkrát. Bavilo vás to pak ještě vůbec?" "Vždyť jsi nás teď viděl. Co bys řekl?" odpověděl mi Honza Řepka. Nepovím. Běžte si je poslechnout sami. Pavlína Jíšová je šestinásobná držitelka Zlatého klíče, tedy výroční ceny pro nejlepší zpěvačku žánru podle mínění posluchačů. A posluchači nezapomněli: rozhodně další z vrcholů festivalu. Nezapomněla ani Pavlína: "Tady jsme se před dvěma lety dali dohromady," připomněla iniciaci své současné doprovodné sestavy, tedy tria s Pavlem Malinou (kytary) a Pavlem Peroutkou (kontrabas). Předvedený blok zahrnoval všechno od písní z repertoáru skupiny Sem tam (tedy z 80. let) až ke kouskům ze zcela čerstvé desky Andělé jsou s námi. Pavlínin stále mimořádný hlas jsme mohli nejlépe vychutnat v acapellové záležitosti zvané Zítra, kterou najdeme právě na této desce. A na závěr seskupení z celého dne nejpočetnější, trochu hlučnější a hybnější: stále se lepšící a pro naši scénu nepostradatelnější Bezefšeho. Třeba titulka Rim pim pim z poslední desky (to je ta ulítlá píseň o dvou trabantech): po kolikáté jsem ji už slyšel? A teprve tady a teď jsem měl pocit, že je to zahráno a zazpíváno nesmírně čistě. Tím nemyslím intonaci (ta byla čistá vždy), ale to, že jsem neslyšel zvukovou kouli, ale všechny nástroje a hlasy, že jsem rozuměl všem slovům. Ale nakolik je to zásluha kapely a nakolik výborně zvučícího Páji Jindráka - nevím. Bezefšeho hrají s čím dál větší radostí a energií a publikum od nich vezme neuvěřitelné věci - třeba nekonečné sólo na bicí v Žízni, původně dost akustické písničce. Bezefšeho taky jako jediné muselo zahrát dva přídavky, i když chápu, že v tom byla trochu pocta všem, kdo hráli před ním a smutek z toho, že FOLKomín končí. Jinak publikum ukázněně všechny své koně po jednom přídavku propouštělo a (i) zásluhou toho byl po většinu festivalu nulový časový skluz. Pořadatelé se snažili přijít i mimo samotné koncertování s nějakými nečekanými prvky: kromě již zmiňovaného slavícího Pepy Streichla, který dostal k narozeninám tlačenku, obdrželi gratulaci a dar k nedávným nebo blížícím se narozeninám na pódiu i Arnošt Frauenberg (dostal dort) a Pavlína Jíšová (odnesla si kytici). Zcela netradičním prvkem bylo zařazení jakéhosi "supermoderátora" - původně tajuplného hlasu, ze kterého se později vyklubal Milan Belmondo Plch a který libovolně přerušoval tok řeči Miloše Kellera, aby ho všelijak vypeskoval nebo připomněl invektivy, kterými ho - jako pilného internetového publicistu - počastovali jeho čtenáři. Nutno sdělit, že se s tímto fenomenem MK vypořádal profesionálně - částečně flegmatismem, částečně některé výpady i vtipně odvracel. Zcela ztrapnit se ho podařilo až mluvčímu Bezefšeha, Zdenálu Mňukovi, který ho vyzval, aby usedl do nitra trabantu přistrkaného pod pódium a doprovázel produkci písně Rim pim pim blikáním světel. Miloš chvíli poseděl v nitru bakelitového zázraku a poté se - aniž by uspěl - tiše vytratil? A poslední postřeh, šokující odhalení dne: ačkoliv se dramaturgie festivalu snaží tvářit, že dochází k střídání účastníků v jednotlivých ročnících, klíčová místa programu již ovládli někteří umělci, kteří jsou nesestřelitelní, bez ohledu na to, s kým zrovna vystoupí. Tak zahájení festivalu má pod kontrolou kytarista a zpěvák Michal Aron (loni Kámen úrazu, letos Toast Singers), jeho zakončení pak nemůže proběhnout bez bubeníka Honzy Nohy (loni Jarret, letos Bezefšeho). Proslýchá se, že na přímý pokyn pořadatelů založí tito dva duo, které bude v příštím roce FOLKomín zahajovat i ukončovat? FOLKomín - 11. ročník, 8. září 2007, Praha, Toulcův dvůr Sdílet na...
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
