FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Byl pátek a já si to svištěl lokálkou na čundr. Bylo jaro, krásné počasí a já se těšil na ta stará místa mně tak důvěrně známá. Jel jsem na Brdy. Do kraje, kde i ve vsích znám spousty lidí. Koukal jsem z okna a mnul si ruce nad chystanou tůrou po hřebenech. Na místo jsem dorazil pozdě odpoledne. Hodil jsem na záda uzdu a vyskočil ven z vlaku. Urazil jsem sotva pár kroků od nádraží, když mi spadl za krk pytel cementu. Teda já si to alespoň myslel. Sbíral jsem se ze země, když v tom se za mnou ozval hromový hlas, asi jako řvoucí tenor v sudu. "Sorry, bráško." S těmito slovy jsem ucítil slabý závan kořalky. Otočím s a nestačím se divit. Přede mnou stál chlap jak hora, od hlavy k patě měl tak čtyři metry, bez řečí. Opravdu čtyři metry. Odřený kabát až ke kotníkům mu šili asi z hlavní plachty bitevního trojstěžníku. Na zádech měl tele ušitý tak ze dvou bavorskejch volů. Z rukávů trčely chlupatý pracky jak lopaty na sníh a ksicht měl hrůza povídat. Měl rozježenou černou kštici, hustý obočí ala neandrtálec stejný barvy, malý, blízko u sebe posazený oči měl zaražený pod obočím jak pod kokořínský převisy. Ty oči byly temný jako ta nejhlubší tůň, tak temný, že nebylo vidět zornice. Jako oči žraloka. Šel z nich strach. Blýskl s nimi a podal mi lopatu, tedy ruku. "Já sem John, John Barleycorn." Potřásl jsem mu prstem a hlásím svojí přezdívku. "Vypadáš jako dobrej kluk, vod teď pudem spolu," povídá. "Budem ty nejlepčí kámoši, uvidíš," dodal. Polkl jsem knedlík a přikývl hlavou. Protože vypadal dost nebezpečně, neodvažoval jsem se odporovat. Zachytil v mém obličeji pochyby. Vykouzlil z chlebárny rohlík a říká: "Neboj, bráško, já ti neublížím, to né, ale teď pudem zapít naše přátelství. Kde je tu putyka?" Strčil si do huby doutník a připálil si zapalovačem značky Feuerwerfer vzor 1944. Ta tlama by taky vydala na kapitolu. Na masivní předsunuté bradě měl týdenní strniště. No, abych to zkrátil, vydali jsme se rovnou k hospodě. V té chvíli jsem ještě netušil, že se má můj život radikálním životem změnit. Vlezli jsme do hospody, která byla v pátek dost plná. Okamžitě nastalo ticho a pohledy všech hostů se upíraly na nás dva. John zavrčel jak podrážděný jeskynní medvěd a všichni hned hledali mouchy na zdi. Sedl si na bytelnou lavici, která pod jeho vahou zavrzala píseň smrti. "Jeden sud a jedno velký," zařval na hostinského, který v ten moment pádil do sklepa pro čerstvý sud div si nohy nezlámal. "Sedni si tu bráško," a se strojenou zdvořilostí vykopl židli od stolu. Chytil jsem ji na cestě ven z hospody a zasedl k Johnymu. Hospodský přivalil vychlazený sud plzeňské dvanáctky Johnymu a mně jedno pivo. Johny vytáhl boviják kovaný z kolejnice a otevřel si sud. Co následovalo potom, to si vybavuju jen mlhavě. Myslím, že ta hospoda ve finále vyhořela, mě bylo vyhrožováno smrtí ze strany místních, zatímco je Johny pacifikoval nevybíravým způsobem. Přijela též policie, kterýmžto chudákům skočil John na střechu a skákavým způsobem tutu splácl, až celá posádka zůstala nadobro uvězněná v prazvláštní konzervě. "M"žou bejt rádi, že sem je nehodil do rybníka, páč by se utopili jako krysy." Já klečel na zemi před Johnem a orodoval za nebohé četníky, protože jsem byl úplně na mol. Brý, bráško. ale teď dem do další vsi na pivko, tady už nám nenalejou," a ukázal strašlivou hnátou na hořící hospodu. Zacinkal kabátem a prohodil: "Mám pár litrů kořalky na cestu." Nechavše za sebou rudě zářící obzor vykročili jsme do nočních polí. Maně vzpomínám, jak John prohodil láhev od whisky skrz plátno při projekci v letním kině v jakési vsi. Já byl ožralý zcela pod obraz, svoji výstroj jsem již ztratil a po tváři se mi koulely slzy ze strašlivé jistoty, že v tomto kraji se nemohu více objevit. Kolotoč událostí se roztočil rychlostí světla, potácel jsem se v příšerném deliriu a byl jsem mlčícím svědkem událostí naprosto zvěrských, kterážto páchal ten satanův synek John. Ukrutné množství alkoholu kolovalo v mých žilách, několikráte jsem se pokoušel tomu zlosynovi uprchnout, ale vždy to skončilo jen dalším hltem kořalky do mých útrob. Nevím, kdy jsem omdlel, ale stalo se to. Probral jsem se doma v Praze. Z ulice někdo volal do megafonu moje jméno a něco o tom, ať se vzdám, a kolem domu kroužila policejní helikoptéra. "Kristovy fulgentní játra, ty cucáci si nedaj pokoj!" Ano, na pelesti seděl John a dopíjel zbytek litrové láhve absinthu. "Kde je moje žena a děti!" zařval jsem na něj pozbyv zbytku strachu. "To prej ti řekne právník či co, říkala tvá stará," zněla odpověď. Vyletěl jsem z postele a pohlédl na sebe do zrcadla. Byl jsem otrhán, oteklý zarudlý obličej byl zcela zarostlý bujným plnovousem. "Jak dlouho?" řekl jsem tiše a zachvěl se hrůzou předešlých dní. "Pět tejdnů. Byl to moc krásnej čundr. Ti teda řeknu, bráško, nejsi zasejc takovej suchar," opáčil John. Strašlivě mě bolely ledviny a játra, tak jsem se ho zeptal se zoufalostí v hlase: "Kdo sakra vůbec jsi?" "No ten chlap, s kterym jsem pařil naposled, ňákej London, říkal, že sem démon alkohol, ale to už je dávno. Mý méno je zkrátka jaký chceš, já mám rád John Barleycorn." Víc jsem se nedozvěděl, protože speciální jednotka vyrazila dveře a do bytu hodila oslepující granát, v jehož záři mi démon zmizel. "Ani se nehni ty zkurvenej hajzle," řval na mě policista, co mi stál kanadou na hlavě. Z letargie jsem se probral až u soudu. Žena se se mnou rozvedla, přišel jsem o byt a práci. Právníkovi a policistům jsem přesně popsal Johnovu podobu, protože já jsem nevinný, to on páchal ty strašné činy. Vyšetřovatel se mi vysmál: "Si myslíš, že to uhraješ na hlavu? Žádnej takovej s tebou nikde nebyl, svědkové nikoho neviděli! A že jich je víc než dvě stě! Se přiznej ty dobytku a dostaneš, počítám, patnáct! Se nedivím, že nic nevím, kdyžs byl pořád zťatej jak hovado! I když mi není ouplně jasný, jak takovej ouřednickej skřet mohl nasekat takovou rotyku. Zhroutil jsem se. Podepsal jsem protokol, v němž jsem se přiznal k vypálení několika budov, rozbití státního majetku, ublížení na zdraví asi osmdesáti lidem, několikanásobnému napadení veřejného činitele, vypuštění rybníka se škodou s tím spojenou, totálnímu zničení několika desítek vozidel, krádeži domácího zvířectva včetně několika kusů hovězího dobytka, destrukci letního kina, obnažování a působení mravního pohoršení na veřejnosti, krádeži ohromného množství alkoholu, přesně čtyři cisterny piva a 1753 litrů tvrdého alkoholu nejrůznějších značek, vyhrožování vraždou, hanobení rasy a národa a vypálení dvou vesnických kostelů na konec. Znovu jsem omdlel. U soudu jsem dostal vzhledem k takto otřesným činům trest odnětí svobody na třicet let bez možnosti propuštění před uplynutím trestu. Můj případ vstoupil do dějin kriminalistiky, noviny tiskly neuvěřitelné zprávy o pětitýdenním řádění bandity. Mluvilo se o neschopnosti a selhání policie, ministr vnitra rezignoval na svůj post. A já šel do báně.

Po třiceti letech se otevřely dveře kriminálu a já vyšel ven. Čekal tam. Nezestárl ani o chlup, zato já byl dědek. "Nazdar Johne! Ty zmrde! Co chceš?" zavrčel jsem. "Sorry, bráško, dyť se zas tak moc nestalo, sem to tenkrát krapet přepísk, no. Už se nerozčiluj. Pan London chce s tebou mluvit a já ti ukážu cestu." Usmál se na mě, blýskl očima a vykročil. Chvíli jsem zůstal stát, ale pak jsem ho doběhl. Položil mi v chůzi ruku jemně na rameno a povídá: "To budeš eště čumět, než tam dojdem..."