FOLKtime - Vaše brána do světa folku

V prvních letech manželství jsme žili v Komárově, tehdy ještě poklidné až zapadlé okrajové čtvrti Brna. O maloměstských, ba vesnických poměrech svědčí to, že se tam vyskytoval soukromý obchod s potravinami - věc v komunismu nevídaná. Jeho majiteli byli starší muž a žena. Tou dobou spolu žili jistě více než dvacet let a stále si vykali. Jestli jen za pultem nebo i doma, těžko říct.

Nakupování v tomto hokynářství mělo svůj archaický půvab. Ze stěn shlížely reklamy na zboží první republiky a vládla tam neopakovatelná atmosféra. Zákazníci posedávali na basách piv a limonád a přesedali si, jak se blížili k pultu. Mezitím se družně rozprávělo. Nikde stopy neklidu, všechny události bylo třeba důkladně rozebrat.

Hokynáři se hovoru samozřejmě účastnili, vždyť byli všichni léta sousedy. Paní za pultem znala domácí poměry zákaznice, takže se živě zajímala o to, jak si syn zvyká na vojně nebo jestli se mladí rozhodli stavět. Samozřejmě ke všemu vyjádřila svůj názor a proslov zakončila větou: "Tak teď nevím, co jste to chtěla - mejdlo nebo kyselý vokurky?"

Bylo to roztomilé, ale z praktických důvodů jsem častěji chodila nakupovat do moderní samoobsluhy na konečné tramvaje. Promotat se regály trvalo sice stejně dlouho jako vyčkávat na bedně s minerálkou, ale při své neklidné povaze jsem měla pocit, že lépe zvládám zpoždění.

Můj život je totiž trvale poznamenám pocitem, že nestíhám všechno, co bych chtěla. Věčně chodím pozdě a kdeco dělám za pět minut dvanáct. Ne-li deset minut po dvanácté.

Tou dobou jsem jako mladá hospodyňka navíc neměla ještě tu správnou představu, jak dlouho trvá příprava některých jídel, a tak se běžně stávalo, že jsme obědvali v pět odpoledne. Nějak jsem nezvládala vítat denodenně manžela s kouřící mísou na stole.

Je pravda, že mi to Riki nijak neusnadňoval. Pracoval tehdy jako závozník a jeho příchody z práce byly kolem třetí odpoledne, plus mínus dvě hodiny. Navíc někdy přišel najezený. Sváželi kůže ze sběren a ženské jim občas nabídly oběd.

Ale ne aby si na to vybraly ten den, kdy jsem nestíhala! Podle zákona schválnosti to bylo vždy, když bylo jídlo včas jak má být, a navíc se dalo špatně ohřívat.

Zato ve dnech, kdy zapomněl peníze na svačinu a vrátil se hladový jako vlk, musel si počkat ještě hodinku dvě na oběd. Když jsem pak s provinilým výrazem nesla talíře do pokoje, vítal mě frenetickým a velmi ironickým jásotem: "Jídlo, konečně jídlo!"

Samozřejmě jsem měla tou dobou už na krku dvě děti. To je toho, řeknete si. Jenže starší David byl hyperaktivní, což jsme se dověděla, až když šel do školy. V mé i manželově rodině to bylo první vnouče a kamarádky si na děti ještě pár let počkaly, takže nebylo s kým srovnávat. Ale ostatní maminky v poradně u dětské lékařky kulily oči a říkaly: "Bože, jak ho zvládnete? Já bych ho nedokázala ani přebalit, natož oblíct!"

To jsem musela chtě nechtě denně. Po půldruhém roce k tomu ještě přibylo miminko Martin. To taky nebyl žádný pecivál, takže každodenní výprava do obchodu byla vysilující bitvou. Vyhrávala jsem ji sice, ale bylo to Pyrrhovo vítězství.

K celkové vyčerpanosti přispělo i to, že David (stejně jako všechny naše děti) byl mimořádně nadaný k mluvení. Velmi výrazně artikuloval a měl už v útlém dětství udivující slovní zásobu. Prostě dítě literárně činných rodičů. Taky se dovedl zřetelně prosadit, což v naší ukecané rodině nebyla hračka. Vzpomínám, jak ve věku něco přes dva roky jednou zarazil svého otce uprostřed hovoru a velmi důrazně řekl: "Tatínku, nediskutuj a dej už mně konečně tu šťávu!!"

Všem neznámým babičkám a tetičkám, které se nad ním rozplývaly v tramvaji nebo v parku, bych ho s radostí tak na dva dny půjčila, aby si teda užily! A moje uši by si na chvíli odpočaly.

V době, o níž vyprávím, mu mohly být necelé dva roky. Do obchodu chodil rád, protože tam byla spousta lidí a tedy potenciálních obdivovatelů. Navíc jsem ho často hned zkraje ucpala rohlíkem, abych mohla argumentovat: "Nemluv s plnou pusou!" Rohlík jsme pak proclili u pokladny.

Zde je nutno podotknout, že tehdejší samoobsluhy byly uspořádány zcela jinak, než je zvykem v dnešních supermarketech. Dnes je třeba se k pečivu, ukrytému v nepřehledném bludišti, probojovat kolem regálů cizokrajných dresinků, špičkových destilátů a drahých bonboniér. Marketing velí vyždímat z občana poslední halíř, než nalezne chleba, kvůli kterému přišel.

Zato poctivá socialistická samoobsluha nabídla nezbytné životní potřeby hned zkraje. Beztak v regálech skoro nic jiného nebylo, tak proč tam má zákazník zbytečně courat?

Podle stejného pravidla byly v komárovské samoobsluze rohlíky umístěny asi metr od vchodu. Čerstvé v průhledné násypce a staré v šuplíku pod ní. Logika prodeje starých tvrdých rohlíků mi unikala. Samozřejmě se dají použít na strouhanku, ale snad by mohly být aspoň levnější...? Nebyly. Možná to bylo jen jakési veřejně přístupné odkladiště, z něhož se čas od času odčerpaly zásoby a v regálech se objevily pytlíky strouhanky.

Tehdy, bylo zrovna léto, šel Davídek poprvé bez plínek. Měl na sobě tričko, z kraťasů vyčuhovaly hubené nožičky. Nebyl žádný cvalík, protože všecko vylítal. Navíc ho mnohem víc než jídlo zajímala moucha na zdi, vzor ubrusu a vlastně cokoli. Už v batolecím věku měl vegetariánské sklony, maso jsem na lžičce musela schovávat za brambory. (U Martina to později bylo naopak.)

Před obchodem jsem nechala kočárek se spícím miminkem, což dřív bylo normální a dnes bych se to už bála udělat. Vešla jsem s Davídkem dovnitř. Jako velký kluk, který už nepotřebuje plínky, směl projít samostatně vstupním kolotočem. A to byla chyba.

Hned za ním se vrhl k bedně starých rohlíků, jednoho se zmocnil a zahryzl se do něj. Širým prostorem se rozlehl jásavý výkřik. Ano, byla to ona mnohokrát vyslechnutá věta:

"Jídlo! Konečně jídlo!"

Všechny prodavačky a zákaznice se okamžitě otočily směrem k nám. Polovina se soucitným pohledem na dítě, druhá polovina s nesmiřitelným výrazem na krkavčí matku.

Jsou situace, kdy je zbytečné cokoli vysvětlovat.

(z připravované knihy Nic normálního se mi nikdy nestalo)