Nejkrásnější tábor krále Asie

19.11.2010 Nejkrásnější tábor krále Asie (Miloslav Nevrlý)

Právě se vrátil z asijských velehor. Zašel jsem k němu, abych ho požádal o rozhovor na téma: táboření pod sedmitisícovkami. V jeho pokoji leželo na stole horolezecké lano, pár karabin a dvě pohlednice. Na jedné z nich byl snímek indického chrámu. Druhá měla na rubu adresu: Mistr sportu X. Y., Král Asie, Praha, čtvrť a ulice. Lístek obsahoval jedinou větu:

"To je dost, že už jsi doma. Za týden vyrážíme. Hadrář."
"Hadrář si prostě myslí, že není nad domov a hlavně nad Slovensko a že kdo jezdí jinam, je blázen a maří čas," zasmál se Král Asie, když se vrátil do pokoje a viděl, že čtu lístek. "Nejhorší na tom je, že už si to začínám pomalu myslet taky. Chceš, bratře, abych ti vyprávěl o nejkrásnějším tábořišti mého života. Nevím, zda nebudeš zklamán. Nebudu ti totiž vyprávět o táboření v Himaláji. Raději ti napřed svoje nejkrásnější tábořiště ukážu."

Miloslav Nevrlý

Sňal se stěny přeplněné barevnými prospekty a snímky velehor pokroucenou fotografii. Moc toho na ní nebylo. Ze šera se zvedaly lesnaté svahy, které uzavíraly rozlehlou dolinu. V popředí se na zemi válel železný hrnec a nad ním upíraly oči k nebi čtyři vytřeštěné obličeje. Jinak tam nebylo už nic.

"To je Puldův noční snímek samospouští, nějaká chyba v jeho fotografických výpočtech. Vzpomínám si, že něčeho bylo tehdy moc v ďábelském prášku, který Pulda namíchal. Když směs zapálil, ozářilo to na vteřinu celou Látanou dolinu od Osobité po Rákoň. Světlo bylo jako ve dne. Pulda, který byl aparátu a blesku nejblíž, na den oslepl a nazítří jsme ho museli po Roháčích vodit. Hadrář , já a Kagaj jsme sice viděli, ale zato tři dny všechno jen žlutě. Ten fotoaparát byla také jediná Puldova slabůstka, nepočítám li karty. Nemysli si, že byl Pulda karbaník, vůbec karty hrát neuměl, ale byl přesvědčen, že jsou nezbytnou součástí výzbroje polárních badatelů a vůbec tvrdých mužů. A Pulda to musel vědět, lehával doma celé dny v cestopisech. Karty byly dobré jen k losování ale o tom až později. Jinak měl Pulda také propočítané kalorie u všech potravin na jedno desetinné místo jako pravý vůdce polární expedice. Uznával ostatně jen tři druhy jídla: ovesné vločky, nudle a krupici. Od té doby jsem už nikdy tak nehladověl.

Utvořili jsme tenkrát právě roverský kmen a to byl náš první samostatný a proto nejkrásnější tábor. Všechno jsme si sami naplánovali a uskutečnili a chtěli jsme trpět jako muži. Hadrář byl ve svém živlu. Snědl cokoli, nevadila mu zima, vlhko ani špína. Nejvíc trpěl Kagaj, nejušlechtilejší z nás. Pulda mu povolil píšťalku a okarínu, protože sám nesl obrovský fotoaparát, a Kagaj na ně hrával večer u stanu nejtesklivější melodie. V ničem jiném Pulda neustoupil a vyhodil Kagajovi doma při balení i pytlík se skořicí jako změkčilost nehodnou roverů. Až budeš někdy jíst čtyři týdny řídkou ovesnou kaši se solí, do které kuchař zamíchá dvě lžíce hořčice jako pochoutku Vyznavačů severu, nebudeš se divit teskným písním Kagajovým. Kagajův wakan objevil Hadrář až poslední týden vysoko v kosodřevině, bylo mu nápadné, proč nádherní kosi kolohřivci s bílým půlměsícem na prsou vyletují stále jen z jednoho místa. A tam, ve vřesu, ve vrstvách téměř geologických, ležely na sobě pravidelně zbytky nudlí, krupicové kaše, ovesné kaše, nudlí a tak stále níž, až k prvním, nejhlouběji ukrytým nudlím z našeho prvního oběda. A proč to všechno Kagaj dělal a každý den se tajně pachtil vysoko do svahu? Pro chléb. Chléb byl pro Puldu druhým pamlskem Vyznavačů severu a úzkostlivě s ním hospodařil. Půl roku před táborem sušil doma patky chleba a na tom požehnaném, nejkrásnějším tábořišti mého života v Roháčích je rozbíjel po večeři sekerou. A Kagaj, Hadrář i já jsme při tom stáli kolem něho jako vlci a lapali každý drobek,. Kdo nedojedl hlavní jídlo, mohl se s chlebem rozloučit. Tvrdý chléb se ovšem nedá rozbít na čtyři stejné díly, nechceš li z něho udělat prach. A právě ty staré karty, o nichž jsem se zmínil, sloužily k losování. Dodnes mě občas straší ve snu.
Byl to ale krásný tábor! Na žádném z předchozích skautských táborů jsem nezažil tak nádherný pocit samostatnosti. Živáček o nás nevěděl v tom opuštěném koutu Látané doliny. Myslím, že teprve takovým táborem několika dobrých kamarádů a bratří je dovršen skautský život a kdo něco takového neprožil, ten nepoznal všechno, co měl a mohl. Každý z nás tam byl svým vlastním pánem. Za svoji nudu, zábavu a práci odpovídal jen sám sobě. Když mlha padla na hory a dolina ležela týden v hlubokém vlhku, nevymýšlel pro nás nikdo zábavu. Hadrář ležel třeba celé hodiny bez hnutí pod přikrývkou, chvílemi se smál a pak se zase mračil. Byl to podivín a dovedl být celé dlouhé dny v horách sám, hovořil sám se sebou a nikdy se nenudil. A rostliny a zvířata znal jako nikdo druhý. Pulda bez ustání šukal po stanu a něco spravoval. A Kagaj? Stále si cosi rozpačitě zapisoval do deníku. Co, to nevím, považovali jsme za věc své cti neprojevit nejmenší zvědavost.
To Kagaj měl vlastně na svědomí Roháče. Jednou zjara přišel na schůzku, vypoulil safírová očka a tajemně povídal, že jeho tatínek stanoval před válkou v Roháčích. Neměli jsme ani tušení, kde by to mohlo být, ale stačilo nám to. Moc se nám líbilo jméno Roháče.
Za tři měsíce jsme stáli se čtyřmi naloženými krosnami a čtyřmi bednami, každou po čtyřiceti kilech, u posledního domu v Zuberci na Oravě. Před námi byly už jenom Roháče. Pulda naplánoval všechno: čtyři týdny jsme tehdy v těch horách vydrželi a nepotřebovali od lidí nic, vůbec nic.
Bylo svítivé ráno, nad Studeným potokem létali stehlíci a na Zverovku tehdy ze Zuberce autobusy nejezdily. Pulda zavelel shodit s krosen batohy a přivázat na ně bedny. Věděl, co dělá: před námi bylo na tábořiště třináct kilometrů, zpět pro ukryté batohy dalších třináct a znovu do hor opět neméně než třináct. Byli jsme roveři, chtěli jsme vydržet víc než jiní chlapci, ale pamatuji se, že těch třicet devět kilometrů jsme ušli jen díky Puldově prozíravosti. Prostě jsme se museli vrátit pro svoje osobní věci.
V poledne, po třetině cesty, bylo ještě všechno krásné, Látaná dolina se před námi vinula stále výš jako zelená řeka, louky kvetly a Kagaj radostí zpíval. Cesta začala stoupat, ale nad horami se proháněl chladivý větřík. Došli jsme až na konec doliny, kde se svahy začaly zvedat k hřebenům. Nikdo z nás předtím na Slovensku nebyl. Třeštili jsme radostí nad neznámými horami, nad tím, že jsme došli, kam jsme chtěli, jen svými vlastními silami. A pak, buď proklet ten okamžik, padl Puldův zrak na malou travnatou plošinku těsně pod hřebenem Dlhého Úplazu. Byla vhodná snad pro menší rodinu svišťů, ale ne pro čtyři rovery. Slunce zářilo a cítili jsme v sobě takovou sílu, sebedůvěru a nepřemožitelnost, že nás Pulda lehce přesvědčil, abychom si tam, zoufale daleko od vody, a na pospas vichrům, postavili svůj orlí tábor. A tak jsme ty čtyři prokleté bedny dovlekli až tam nahoru, k malému sněhovému poli, složili je a vrátili se do Zuberce pro batohy. Na sviští plošinku jsme už toho dne nedošli. Pozdě večer začalo pršet, tichý a hustý karpatský déšť se snášel na hory a přinutil nás zůstat na konci doliny pod posledním stoupáním. Měli jsme jeden velký stan, napadali jsme do něho přes sebe únavou jako brouci. Lilo i celý další den. Dojedli jsme zbytky jídla z batohů a čekali. Lilo i třetí den a jídlo bylo v bednách vysoko nad námi na hřebeni. V horách se neozval ani hlásek. Pozdě odpoledne Pulda nahlédl, že s orlím tábořištěm neměl šťastnou ruku. Vytáhl polárnické karty. Kdo prohraje, půjde pro bednu. Byl jsem první na řadě. Zavřel jsem oči a sejmul. Hadrářův chechtot mě připravil na nejhorší. Otevřel jsem oči a spatřil žaludskou sedmu. Bylo po losování, nikdo si již nemohl vytáhnout nižší kartu, Začal jsem se beze slova svlékat. Byli jsme uboze vybaveni, když srovnávám s dnešními tábory a výpravami, zaplakal bych nad čtyřmi osamělými rovery z Látané doliny. Místo spacích pytlů sešitou deku. Nikdy od té doby, ani později ve velehorách, jsem nezažil tolik noční zimy. Nepromokavé kabáty jsme neměli. Zato tlusté manšestrové kalhoty, kterým jsme říkali čtyřdenky, protože právě tolik dní po namočení schly. Tak jsme žili tisíc pět set metrů na mořem, a protože jsem v těch kalhotách a jediné košili i spal, musel jsem jít pro bednu prostě bez nich. Hadrář mě přátelsky plácl po rameni a tím mne vystrčil ze stanu do deště. Nahý, jen v botách a v plavkách jsem stoupal rychle vzhůru. Zažil jsem zvláštní, nikdy předtím, ani nikdy potom již neopakovatelný pocit sounáležitosti s horskou přírodou. Jen zkus, bratře, jít v dešti sám a nahý Látanou dolinou až na Dlhý Úplaz. Pocítíš podivuhodnou čistotu, ale i bezbrannost horského tvora. Až se budeš prodírat v mlze kosodřevinou a klouzat po vlhkých skalách, každý krok ti připomene, že musíš mít smysly stále ve střehu jako zvíře. Zima ti asi nebude, ani mně nebyla, když jsem stál na travnatém hřebeni a díval se k východu na nekonečné hřbety Liptovských holí, které se ztrácely ve večerním dešti.
Naložil jsem si jednu z beden na krosnu a vydal se zpátky do doliny, bílá, bědná a zranitelná postava lidského zvířete, vydaná na pospas tatranskému vichru a deště, s jídlem, na které čekali přátelé.
A to je vlastně skoro všechno o nekrásnějším tábořišti mého života. Teprve potom přišly sladké dny běhání po horách, bloudění dolinami, koupání v ledových roháčských plesech, pozorování zvířat a květin, dny )plné blažené slovenské samoty. Za čistotou, pocitem volnosti, svobody a soběstačnosti, o které většina z nás usiluje celý život, nemusíš, bratře jezdit do asijských velehor. Tam jsou hory sice vyšší, vichry silnější a sláva, kterou tam můžeš získat,, je větší. To všechno je ale jen relativní. Myslím, že pro mne byly ty čtyři roháčské týdny větším vítězstvím než všechny pozdější cesty po světě.
A Hadrář to dobře ví. Nenadělal nikdy mnoho řečí, ale to, co říká, má dobře rozmyšleno".

Bílý pavouk (Avalon 2004)

Sdílet na...

| Více...