Jsme dva. Dvě různé bytosti zašité v jediném kokonu neporušené kůže. Opačné póly se zmatenou střelkou uzamčené v jedné  aluminiové krabičce. Já i on, nebo on i já. Podle toho,  kdo má právě navrch. Teď sedíme jen s dvěma očima zabořenýma do baletu načervenalých plamenů  a v jediné houbovité koblize se rodí a zmírá hned celé komando zcela protichůdných myšlenek. Ještě oba nasáváme vůni páleného dřeva, bezdrátový přenos pohody z ramene vedle sedícího kamaráda a teplo přenášené rukojetí ešusu s bublajícím gulášem.
„Co tu vlastně dělám?“ žene se mně hlavou. S absolutním odporem nahlížím  na tu bublající hmotu ve špinavé nádobě, na neupravené a ještě pulsujícím ohněm znetvořené  obličeje úplně cizích lidí a mám chuť pustit tu rozpálenou rukojeť a zavolat Michalovi  a odjet zpátky do Prahy. Potom se hodinu válet ve vířivce s vařící a voňavou  vodou a čistý sednout k tomu vynikajícímu moccacinu v Caffé baru v Pařížský  a splétat s Michalem jemné pletivo  sítí na toho pitomce poslance Nezbedu, co nám dá čtyři mega vlastně jen za žvanění.
U ohně to mám vždycky stejné. Jak vyskočí jazýčky plamenů nad hromádku obětovaného dřeva, dostavuje se pocit, že se dostávám až k samému jádru samotného  bytí, protože pohyby i rituál lidí kolem těch prvních hřejivých plamenů je po celé tisícovky let téměř neměnný.  
Tu ruku už jsem nestačil zastavit. Koukal jsem  nevěřícně jak se posouvá po stehně,  vniká do kapsy maskáčů,   vytahuje hladký obdélník mobilního telefonu a do narůžovělé tmy vpouští ostře ohraničený obrys bledě modrého čtverce.
Zároveň jsem i cítil, jak  někde někdo s rázným cvaknutím vypnul generátor přenosu pohody a všechny ty obličeje, které znám ošlehané větrem, zkroucené v opileckých grimasách a vyhlazené ranní rosou  se nechápavě natáčejí k tomu malému ostrůvku  bleděmodré plochy a potom ke mně a proměňují se v grimasu pro mě dosud  neznámou.  
„Chtěl bych si objednat pizzu“, řekl jsem do mobilního telefonu.
Ten chlap na druhé straně byl podle hlasu  unavený, ospalý, otrávený ze své práce a ke všemu ještě blbec.  Dlouho nechápal, že má vézt  pizzu z Prahy do nějaké sto kilometrů vzdálené rokle s bezejmenným potokem, kam se dá sejít jen z vesnice  o které nikdy v životě neslyšel, a že ji má přivést pokud možno ještě teplou.   
„Ale to víš že jo, náklady na dopravu zaplatím,“ přerušil jsem vzlykání toho ospalého a otráveného pitomce a mrtvý telefon uložil zpátky do kapsy maskáčů.  
„No a co, tak jsem si objednal pizzu,“  rozhlédl jsem se po kruhu na mě upřených obličejů .
„Ty sis vážně objednal sem do kempu pizzu nebo to je zase nějakej tvůj fór?“ přerušil to trapné ticho jako první Košťál .
„Prostě jsem na ni dostal chuť, “  podíval jsem se na něj a další slova raději spolykal. Nebyl na ně připravený a určitě by je nestrávil.
„Protože jestli sis objednal pizzu  sem na kemp,  tak si první vandrák v historii trempinku, který něco takovýho udělal.“
„Někdo musí bejt první,“ odsekl jsem mu a sedl si zpět na kus vyhřáté klády.
Rozpačité ticho přešlo časem k nesmělému  bublání hlasů a  nakonec opět do plynulého toku  na sobě nezávislých dialogů.
Poslíček s pizzou přišel asi za dvě hodiny. Byl do pasu mokrý, na obličeji čerstvé šlehance od smrkových haluzí a nohavice potrhané od plazivých šlahounů ostružin.  Nepůsobil  vůbec ospale a otráveně, měl v obličeji pěknou červenou barvu  a evidentně mu ta vycházka  prospěla. Šel jsem mu vstříc a před očima zamával tisícovkou. Jednak aby to kluci neviděli a jednak abych mu hned na začátku zacpal hubu.
U ohně jsem otevřel krabici. Pizza byla studená, placatá a tuhá. Nabídl jsem klukům ale nikdo si nevzal. Snědl jsem dva kousky a potom hodil krabici i se zbytkem do ohně.
Kluci vstali a šli beze slov spát.
„Měl by ses léčit,“ zasyčel na mě místo pozdravu jenom Košťál.
Zíral jsem ještě chvíli do plamenů a pak šel spát. Pod přístřeškem poprvé  nebylo místo. Lehl jsem si na okraj lesa, kde přecházejí duny suchého jehličí do orosené trávy. Nebe bylo pokapané stříkanci zářivých hvězd, které šlo při troše fantazie přesouvat a skládat do stovek a stovek různorodých obrazců. Nebe bylo posypané lesklými penízky hvězd, které by sesypané na jednu hromadu daly určitě čtyři miliony.
Ráno pro mě přijel nahoru do vesnice  Michal.
„Smrdíš,“ řekl mně místo pozdravu a na sedačku auta roztáhl igelitku.
Neurazilo mě to.  

Jsme dva. Dva samci, které zamknul opilý chovatel omylem do jediné klece. Oheň a voda vtepané do neproniknutelného  kruhu orientálního ornamentu. Horňák a dolňák  v jednom koutu na společné hanbě, kam nás poslal přísný řídící Bíca za to, že jsme po sobě flusali modelínu  dutou rukojetí versatilky.   Máme dva různé pohledy na svět a jen  jednu špičku nosu a dvě špičky bot, které vyčuhují pod břichem. „Měl by ses léčit,“ přišla mi na mysli Košťálova slova z minulého víkendu. Mohl bych se na něj vykašlat, ale na druhou stranu by člověk neměl za sebou zabouchnout úplně všechna vrátka. Jednou mám návaly, že partu kluků k dalšímu životu zoufale potřebuji a podruhé jsou mi všichni úplně ukradení. K doktorovi nemůžu. Co kdyby něco našel. A to se teď vůbec nehodí.  Teď když jsem konečně někdo a ne další zoufalec ze zoufalého  davu. Možná by něco našel a za týden máme další schůzku s Nezbedou. Vzpomněl jsem si na Jitku. Chodili jsme spolu na  základku. Pro mě to byla fajn holka. Měla vždycky  vyznamenání, chodila na klavír, na angličtinu,  na němčinu, do včelařskýho kroužku i k mladým hasičům. Všude  hvězda a kluci ji proto neměli rádi. Já jí to záviděl.   Ale ne. Byla to jenom  šprtna. Namyšlená a ctižádostivá šprtna, která lezla kantorů do zadku.  Všem musela neustále dokazovat, že je lepší a bude ještě lepší.  Dnes má vlastní lékárnu v Modřanech a lékárník je půl doktora. Teď se to hodí. Pozval jsem ji na kafe.
Jitka mě chvíli poslouchala a pak řekla: „Na tohle ti mohu doporučit jenom jedno. Profíka psychiatra  a nebo si kup  zrcadlo.“
„Na co zrcadlo?“ podíval jsem se na ní nechápavě.
„Abys viděl, jak tě ty prachy lezou na mozek,“ odpověděla , zvedla se od stolu a hodila na desku stolu stovku.
„Co blbneš,  já to zaplatím,“ vyštěkl jsem na  ní.
„Raději ne, tobě nechci nic dlužit. S tím co byl před tebou bych tu seděla až do rána,“ řekla a odešla.  „Seš namyšlená a pitomá …“. Ale ne. Michal slovo kráva neříká. Večer jim říká „koťátka“ a ¨ráno po zaklapnutí dveří už jsou to jen „škeble“.
„Seš namyšlená a pitomá škeble!“ křičel jsem za ní vzteky, když odcházela napříč  kavárnou.
Neotočila se. Neotočil se ani nikdo jiný.  Prostě jen stádo.     

Z výpisu z účtu se na mě směje sedm nul. Jsou kulaté jako vejce a stejně tak oblé a hladké. A s Michalem pracujeme na další. Být někdo má své výhody. Ráno nemusím vstávat,  dýchat snídaně jiných v tramvaji a čučet na opuchlé a nerozhýbané obličeje dělníčků a úředníčků v metru. Nemusím přemýšlet o tom, jestli deset nebo dvacet deka šunky,  jestli desítku nebo dvanáctku. Prostě piju jen „Tullamore dew“ a kolu.  Nemusím už vůbec o ničem přemýšlet. Všechno si koupím.
Z výpisu na účtu se na mě směje sedm nul. Hned nad monitorem visí obrázek z Korsiky. Sedím na ní s klukama na úzké skalní římse  a před námi trčí  až do nebe zubaté ostří horských štítů. Tenkrát jsme šli GR 20.  Kdybych teď zavřel oči,   ucítím ještě teď tu peprnou vůni na troud vysušené machie, v ústech tu chuť jen tak na tuku opečených kloboučků  nějakých neznámých hub  a určitě uslyším dusot kopyt vyděšených  koňských stád volně pobíhajících nahoře na pláních.  Kdybych teď zavřel oči, vrátil by se ale i ten pocit, který mě ještě občas přepadne. Ten pocit být součástí nějaké komunity, nějaké party, kde už jsou pravidla určená,  všechno dávno vyřešeno a společným jazykem jsou  jen pohledy upřené stejným směrem.
Sundal jsem obrázek ze zdi, vyňal z něj fotku  a strčil je mezi stará elpíčka Olympiku a výběrů Porty . Stejně už to nebudu nikdy poslouchat. Před známými poslouchá Michal nějakýho Janáčka  ale doma Ret Hot Chilli Peppers.  Do rámečku jsem dal jinou fotku. Jsem na ní s Michalem a tím pitomcem Nezbedeou.  Všichni šťastní a bláhově rozesmátí.

Jsme ještě pořád dva. Kočka a myš na palubě utržené plachetnice, která se potácí  bez zásob a bez posádky uprostřed oceánu. Dva horolezci uzamčení vichřicí v posledním postupovém táboře, kdy já mám ve svém kletru tu poslední kyslíkovou láhev.  Je to každým dnem  lepší. Ty chvíle slabosti a měkkosti již přicházejí jenom výjimečně. Ale přicházejí. Chtěl bych se jich úplně zbavit a být silný jako Michal. Tvrdý a nekompromisní ale s obličejem každý rok opravovaného anděla  na vesnickém oltáři. Přišel jsem na to jednou večer u šálku toho výtečného moccacina. U nás za rohem bydlí starý švec.  Výchovou i myšlením  stará škola. Vlastně dělá už jen proto, aby měl vždycky nějakou zakázku a zároveň výmluvu, když zaklepe zubatá s kosou. Ty boty mi počítám tak za Komenskýho určitě  udělá.

Jsem sám. Mám nové boty a stály přesně dvě stovky. Sice starší střih, ale mnohem důležitější je, že to  funguje. Obouvám je jen občas.  Jakmile cítím, že přichází první náznak slabosti. Jakmile o sobě začnu pochybovat, obouvám je a běžím do pískoviště v parku za rohem.  Úleva se dostavuje téměř okamžitě. Stačí se  podívat na řetízek vlastních  stop otištěných v písku.  V ten okamžik jsem si zcala jistý.  Stojím tu  už jen já sám  a ten druhý  ode mě odchází.