„Ulovit třináct bobříků pro mě byla docela hračka. A jak jsem to dokázal? Řeknu vám popravdě, že tenhle druh otázek mi připadá docela směšný, stejně jako to, že se na to ptáte zrovna mě. Nepotřeboval jsem k tomu ani čich, stačily mi moje oči. Copak kolem řeky je těch ohoblovaných stromů málo? Určitě namítnete, že bobři jsou chráněni zákonem. To ale přece není můj problém, ale váš, lidi. Nebýt mě, tak než by se jednou jejich ochránci, úředníci z ministerstva životního prostředí a nakonec zákonodárci z parlamentu rozhoupali, bobři by je sežrali i s jejich lejstry. Povím vám to úplně na rovinu:  v přírodě jsem vlkem a nehraji si na beránka jako někteří lidé. Klidně přiznám, že sem tam si i zapytlačím v lese, ale jenom proto, aby měla rodina nějaké zpestření jídelníčku. Srnci, zajíci, bažanti  ano, ale výhradně jenom slabé kusy. Hajný to na rozdíl od jiných oceňuje. Zaprvé mu to posiluje chov a za druhé nemusí zbytečně střílet. Upozorňuji, že  v žádném případě se necourám kolem vašich obydlí, na to jsem až příliš opatrný. A odpadky v kontejnerech? Fuj, nezlobte se na mě, ale ty raději přenechávám hloupým medvědům. Tuhle mi žena navrhla, že při tak vysokých bobřích stavech bychom si mohli dovolit další mláďata. Tak to  v přírodě obvykle chodí. Dostatek potravy znamená rozmnožování. Jenže my vlci  musíme být na sebe tvrdí. Zákony přírody jsou neúprosné. Promiňte, abych nezapomněl: „Miláčku, už sis dneska vzala antikoncepční pilulku? Přece víš, že jakmile se jeden živočišný druh příliš  rozmnoží, najde se nějaký predátor a ….“