FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Porotci se co nevidět sejdou na své slezině, aby sečetli body a připravili výsledkovou listinu. Pořadí bude jako obvykle až do květnového slavnostního ohně s vyhlášením výsledků samozřejmě tajné. A tak zatím musím čerpat z příspěvků ročníků uplynulých. Báseň Můj oheň vznikla v Moskvě, přesněji v únoru roku 2014, tedy v poněkud jiné Moskvě než se nám zdá v současnosti. O tom ale poezie samozřejmě není. Povídka Jerryho oči pojednává o horách, spíše vlastně o lidech a andělech. Ale prozrazovat by se víc nemělo.
Oba příspěvky jsou z loňského ročníku.
Krásné čtení

 

 

Zbývalo přelézt poslední výstupek a sešli bychom se všichni tři na vrcholu růžové
dolomitské hory s poetickým názvem Croda Le Rosa. Kamzík a zdatný sportovec
Jirka už tam samozřejmě byl a přede mnou se škrábal nahoru kamarád Jerry. Úžasně
hodný kluk se smutnýma modrozelenýma očima za brýlemi a suchým anglickým
humorem.
Myslím, že byl v té chvíli šťastný. Na výpravu do hor s námi vyrazil po několika
letech zdravotních peripetií, z nichž nejhorší určitě bylo ozařování hrtanu.
Do Dolomit jsme dorazili starou škodovkou už večer předtím, ale zaskočil nás déšť a
těžké mraky. Přání je ovšem někdy otcem myšlenky, tak jsme si z tyrolského rádia
přeložili, že druhý den odpoledne se to určitě zlepší!
Noc byla studená a nekonečná. A tak hned s rozedněním jsme jako správní mastňáci
vyrazili vyhřát kosti k moři. Vždyť do tak vyhlášeného a Čechy hojně
navštěvovaného Caorle je to z Cortiny „cobykamenem“. Když jinak nemluvný Jerry
v jednu chvíli významně zvedl ukazovák a suše oznámil: „Racek!“, byli jsme u
vytržení. Něco takového pak turisté v Caorle už dlouho neviděli. Pár metrů od pláže
zastavila otlučená škodovka stodvacítka, ze které nejdřív vypadly bágly, spacáky,
pohorky, čínské nudlové polévky a jiné krámy. A za nimi se vysoukaly tři rozespalé,
zarostlé, pokroucené postavy a s hlasitým halekáním se rozběhly k moři a plácaly se
ve vlnách.
Ale čeho moc, toho příliš. Takže už za pár hodin jsme lezli na tu zvláštní růžovou
horu. Zbýval poslední výstupek. A pak se to stalo. Jarda se odklonil od skály a padal.
Nekonečně dlouho. A na úpatí hory Croda Le Rosa je deska s jeho jménem stejně,
jako zdobí desky se jmény bláznů stěny všech hor na celém světě.
Uplynuly čtyři roky. Když je člověk blázen, otrne mu rychle. Do bezvládného těla v
nemocničním pokoji v jihotyrolském městečku Merano se po mnoha hodinách
bezvědomí a nekonečných operacích pomalu vracel život. To tělo bylo moje a sem
ho dopravil vrtulník z nedalekých horských serpentin.
V přívalech deště jsme se ještě s několika nadšenci a kamarády vraceli na kolech k
našemu tábořišti u vesnice Lana. V horách se počasí změní rychle. Kolo v prudkém
krkolomném sjezdu nabíralo rychlost, vodu jsem měl úplně všude a zkřehlé prsty
marně mačkaly páky brzd. Zastavil jsem se až o kamennou stěnu zpevňující svah v
jedné z mnoha zatáček. A pak jsem ležel bez kola na silnici, z levé ruky a nohy trčely
obnažené pahýly kostí a z obou směrů směrů úzké silničky se sjížděla a zastavovala
auta. A taky kamarádi na kolech, kteří nechápali, proč jim tak zběsile ujíždím. Mluvili
na mě a já blekotal cosi o tom, že nemůžu do nemocnice, protože v pátek dělám v
práci uzávěrku a pak jedu se svými holkami na prázdniny. A taky že mám úžasné
štěstí, že na rozdíl od chudáka Jardy žiju. Duše pomalu někam odcházela a dívala se,
jak tělo pokládají do nafukovacího vaku a pak s ním odlétají vrtulníkem.
A najednou jsem cítil, jak ke mně přicházejí zvláštní a trochu povědomé postavy.
Zarostlé, špinavé, pohublé, s propadlýma hlubokýma očima. A zaslechl jsem hlasy ve
změti mnoha jazyků. Mluvili německy, italsky, maďarsky, slovensky, snad chorvatsky
či srbsky, někteří i česky. Na sobě zaprášené potrhané uniformy a také obvazy s
tmavými skvrnami a mnoho různých zranění. Přicházeli ke mně vojáci od Monte
Piana, Col di Lany a dalších míst, kde umírali v krutých a nesmyslných bitvách
I.světové války. Jejich hroby, stopy a památky na ně jsou rozseté po celých
Dolomitech. A teď tu stáli a volali mě k sobě. Procházeli kolem mne a pak se mezi
nimi najednou objevila důvěrně známá tvář. Nazrzlá hlava se smutnýma
modrozelenýma očima za rozbitými brýlemi. A tichým klidným hlasem mi šeptala
jen: „Vrať se! To těm svým holkám nemůžeš udělat!“ „Jerry, co tady děláš?“, chtěl
jsem říct, ale nešlo to.
Bezvládné tělo se lehce pohnulo a pak jsem pomalu otevřel oči. Nade mnou stála
krásná světlovlasá dívka v bílém oblečení a měkkou teplou rukou mě hladila po čele.
Zmatený mozek se vzepjal k myšlence: „Anděl? Tak ono je fakt nebe... A co dělám v
nebi zrovna já?“
„Jiri, Wach auf!“, uslyšel jsem. „Ty jó, ono se v nebi mluví německy?“, ptal se můj
bezvědomím a narkózou popletený mozek. Mladá hezká sestřička se na mě usmívala,
ukazovala na cedulku na bílém plášti a řekla německy něco jako: „Ich bin Patricia,
aber Sag Mir Pat!“ „Pat? To je jako ta ve Třech kamarádech od Remarqua“, chtěl
jsem jí říct. Ale žádné slovo jsem ze sebe nedostal, jen jsem se pokusil o úsměv.
A pak jsem střídavě usínal, budil se a chodily ke mně ty milé hezké tyrolské sestřičky.
Taky usměvaví doktoři a bulharský nemocniční kaplan, se kterým jsem si směsicí
jazyků a gest povídal třeba „ a svajich dóčkach i kaníkulach“. A ještě zřízenci,
zdravotní bratři a uklízečky. Všichni byli úžasní, smáli se na mě, říkali mi Jiri, nebo
Juri a jeden mi zpíval písničku o „Bellissima Piscina“, což jsem tušil, že je něco jako
krásná pláž.
Jen Pat už nepřišla. Možná jen neměla službu, nebo jí začala dovolená. Vlastně ani
nevím, jak přesně vypadala. Je to už dávno. Nedávno jsem si zas prohlížel staré fotky
a vzpomínal na Jerryho. Už kvůli němu věřím, že andělé existují. On se stal jedním z
nich. A jedno vím určitě. Pat měla krásný modrozelený oči. Tak jako on...

Komentáře pro tento článek

Přidat Nový Hledat RSS

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."