Dnešní troška poezie a prózy je opět z loňského ročníku Trapsavce. Tentokrát je výběr zaměřen čistě tematicky, na zimní období. Zejména v poezii se pravidelně objevují dílka inspirovaná některým z ročních období, nejčastěji podzimem. Ale jak uvidíte ani zima nevychází na prázdno.
Příjemné čtení

Vyzáblá louka dýchá holomrazem,
vítr tě zmrazí dechem ledovým.
Schoulená slova dopadnou mlčky na zem,
co měla říct se dneska nedovím

Promrzlé stromy šaty odhodily,
procesím koster je sad jabloní.
Louky tajemství horoucích nocí skryly,
než slova čerstvým senem zavoní.

Motoráček kodrcal údolím Bystřice směrem na Dětřichov a Zany u okna přemítal o běhání naboso podle mexických Tarahumarů. Venku bylo šedivo, nerudno a z okolí sálala neutěšenost pohraničí, kterou půlka února jenom zvětšovala.

Náhodné setkání s TSŠT (trampem samotářem šamotářem Tmeldou), cestu vlakem zpestřilo. Jednak znal Jumbreho, za kterým Zany jel (jó, to je ten co dělá od jara do zimy dřevo), jednak Zanyho včas instruoval, kdy vystoupit. To Zany ještě netušil, že bude ještě týž den na Tmeldu silně vzpomínat.

Když dorazil k Jumbreho srubu, bylo zamčeno a za dveřma lístek, že Jumbre šel nakoupit, než zavřou. Zany sedl na lavičku na verandě a čekal, čekal až ho  napadalo,  že se zasněžená pláň mezi srubem a lesem a čas do návratu Jumbreho dají využít k vyzkoušení chůze na boso ve sněhu. Nikde nikdo, pustina téměř ideální, podmínky skvělé. Chvíli tu myšlenku převaloval sem a tam a pak si řekl: kde jinde, kdy jindy, než-li teď. Mezi tím vysvitlo sluníčko, prašan zajiskřil a Zany vstal.

Došel doprostřed pláně, vyhrnul nohavice po kolena, vyzul botky, strčil do nich ponožky a stoupl do čerstvého sněhu. Jaj, to by člověk nevěřil, jak to studí! Nohy musely na střídačku zase hned ven, aby se štiplavost dala vydržet a nejlepší pro jejich výměnu bylo dát se do běhu. To rozproudí aspoň trochu krev. Doběhnu na verandu k lavičce, tam trochu spočnu a pak si to dám zpátky, přemítal Zany. Vykonáno hned, protože neuvěřitelné stuzení, ještě k tomu mokré, ani jinak nedovolovalo. Jenže při obrátce u lavičky a stočení pohledu zpět k botkám, zanechaným v prostředku pláně, se Zanymu zastavil dech.

Z lesa vyběhl váhavým klusem vakovlk / podvraťák křížený se spotvořencem / hybrid mezi mývalem a kojotem / míšenec vačice opossum a prašivého polovlka /, opatrně se rozhlédl a bafl do huby jednu Zanyho botku. Nechráněnou, opuštěnou, v pusté pláni čnějící. Zany zařval, vlkodav nereagoval. Jen zlepšil úchop, pohodil hlavou a dal se do volného klusu směrem k lesu. Zany vystartoval, nedbaje, že je na boso, ale nechutný vačnatec s psiskem smíšený, vědom si své převahy v běžeckých disciplínách, nevzrušeně a nedostižně kalil k lesu. Zmizel v něm, ještě než se Zany dotrmácel zpátky k pozůstavší botě a ponožce. Během té krátké chvíle mu promrzly nohy na kost. Něco se musí stát a rychle. Co s jednou botou? Už teď trpí jako Meresjev. Popadl botku, dobelhal se k lavičce, otřel nohy do rezervního trika a pravou si obul, včetně ponožky. Na levou nezbylo nic. Nešlo to tak nechat, za chvíli by byly omrzliny.

Pak ho napadlo, že vakovlk nemohl s tou botou běžet daleko. Přece smrdí. A nechal v ní ponožku. Tři dny neměněnou. Ale to má jít o holi lesem po jeho stopách? No ja, a jak se dostane domů bez boty? Jenže domů se pojede až zítra, teď je nutno řešit aktuální stav, blížící se už průšvihu. Nohy štípaly netušenou silou a to obě. Stylové, nestylové, Zany vytáhl tuhnoucí rukou mobil a vyzváněl Jumrebho. Když to volaný konečně zdvihl, začal bodře hlaholit, že už má nakoupeno a že „už jde“. Míněno tím, že je na cestě zpět. Zany ho třesoucím se hlasem zpravil o situaci, načež se Jumbre místo slibu rychlého přichvátání začal řehtat:: „ Ty brďo, to já se musím vrátit tak půl kilometru. Vona tam ta bota ležela na stezce a já ji odkop do příkopu. Jen jestli to místo najdu.“ „No nazdar, do té doby tady zmrznu“ bědoval Zany. „Hele, já mám nad dveřmi, nad překladem, za lištou náhradní klíček“ uklidňoval ho Jumbre. „Otevři si, vlez do sucha a přilož do pecku, dal jsem tam před odchodem dost, mělo by tam ještě něco hořet. Já dojdu tak za 40 minut.“

Zany zahlédl blížící se konec své zmrzlosti a šel hned na věc. Ta ovšem s napolo zmrzlou nohou a tuhnoucími údy nebyla tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Klíček nešel nahmatat. Jednak to bylo dost vysoko, jednak prsty nebyly už zrovna nejcitlivější. Když Zany, už trochu netrpělivý, více zabral, udělala lišta „prnk!, zapružila a cosi z pod ní vylétlo mimo verandu a zmizelo ve sněhu. Klíček! Potvorný klíček! To je neuvěřitelný, kdo ho má teď hledat? Nebylo však zbytí. Zany maně vzpomněl na Eskymáka, který v rádiu vyprávěl, že mu v Česku je více zima, než u nich v Grónsku, protože u nich je zima suchá. Kdežto u nás je ve vzduchu vlhko. Kdyby vlhko, vztekal se Zany. Mokro je a kosa, kosa.

V boudě na cirkulárku byla naštěstí bedna s pilinama. Zany k ní přivalil vhodný špalek, sedl na něj a strčil do pilin nohy. Pytlovinou si přikryl kolena a strčil pod ni ruce. Dřepěl tak asi 10 minut. Piliny vytáhly mokro, izolovaly a nohám začalo být trochu líp. Nefoukalo tam, ale pozice to byla tmavá a ostudná.

Navíc se mu začalo chtít močit. Odolával, ale nevydržel. Vytáhl nohy z pilin, oprášil je nahrubo rukama, obul jednu ponožku a botu. Vzal z druhého kouta středně silný kuláč, použil ho jako berlu a vykulhal s jednou nohou skrčenou jako raněný partyzán za boudu. Bylo mu jedno, jestli někdo jde, nebo ne. Ulevil si, odpajdal zpět a zaujal původní polohu s tím, že tentokrát strčil do pilin jen tu neobutou nohu. Cítil, že by si měl pro všechny případy zachovat alespoň nějaký akční rádius. V nečinnosti, chladu a polotmě boudy se čas příšerně vlekl. Hlavně, aby mně ještě nechytlo to druhé, obával se Zany. Ani nemám papír.
A Jumbre nešel.
Šel už sice z nákupu, ale možná po cestě zapadl „na chvíli“ do hospody … V tom případě mi budiž nebe milostivo. A jemu taky ….

Když se Zany trochu rozkoukal, spatřil v rohu několik opřených platní z dřevotřísky. Taky tam visela na hřebíku zahradnická lopatka. Vstal, vzal platňu i lopatku, odpajdal s tou jednou obutou botou ven, položil plotnu na zem v příslušném místě a začal opatrně překládat sníh lopatku po lopatce. Každou bedlivě prohledal. Ten klíček tam přece musí být. Ale nebyl. Zato tam pořád byla zima, zima, kosa, mokro, přidal se i vítr. Ruce protestovaly, Zany to právě vzdal a chystal se zalézt potupně zpět do pilinové boudy, když se na stezce objevil Jumbre. Třímal v ruce baganče jako trofej a děsně se křenil.
Bota byla zneuctěná psí močí.
                                                                *
Záchranné práce pak už nabraly rychlý spád. Jumbre odemkl, přismýčil promrzlého Zanyho i jeho bágl dovnitř, řádně přiložil a postavil na čaj. Byl hotov rychle, protože Jumbre ze zvyku nechával hrnec s vodu na plotně, takže byla předehřátá. Čaj byl vynikající. Včetně domácího medu „od hloupého Janka“ neměla jeho chuť konkurenci. Zany ubránil svůj šálek proti Jumbreho dobře míněným snahám ještě jej vylepšit špetičkou domácí slivovičky od rodiny ze středné Moravy a oddával se labužnickému dávkování pěkně doušek po doušku a přemítání o tom, že svět se v dobré obrací.

Jumbre mezi tím vyštrachal na půdě televizní papuče z ovčí vlny. Teprve v nich začal Zany naplno velebit výdobytky civilizace. Jemné rouno a přírodní lanolín pak dávaly tušit, že jeho nohy nakonec nejspíš nedojdou podstatné úhony.

A to i díky dobře vyšamotovaným kamnům, které teď táhly jak se patří. Zany se dozvěděl, že jím oběma již známý Tmelda nějakou dobu pracoval dříve v Ostravě na Nové huti u vysokých pecí a jak bylo v té době zvykem, samozásobil se šamotem z kolektivního majetku. Pak se však přestěhoval, šel za pár roků nějak do sebe a tím „přemístěným“ šamotem zdarma vyspravoval bardům, pardům i jiným podruhům v okolí zdarma kamna. „Ať se to využije“ odůvodňoval to vždycky. „Přece to tam nepovezu nazpátek“ dodával někdy. Považte.

Bylo však třeba postarat se ještě o obě Zanyho boty. Jumbre je hrdinně umístil do chodby v přízemí, tak aby na ně skrze otevřené dveře mohlo trochu teplo táhnoucí z hlavní místnosti. Přece je nenechají venku. Dyť by zmrzly do rána na kost.

Pod dojmem prožitých událostí navrhl Zany, že by jako ulehl ten večer dřív.
Schváleno a vykonáno.

„JEN JEDNOU PROJÍT
SLUNCEM OZÁŘENÉ KRAJE
JEN JEDNOU OKUSIT,
VŠE POD SLUNCEM CO ZRAJE
A POTOM V TMY SE ZŘÍTIT
V STOPÁCH FAETHONA …“

zadeklamoval na to Jumbre jako motto, využil příležitosti a začal nahlas předčítat Ovidiova Faethona. Dělal to procítěně a Zany musel uznat, že to má latinský klasik fakt dobře zmáknuté. Zvlášť v tom místě, kde si to nešťastný vozka, Vulkánem zhotovený vůz i rozpumprlíkovaní nebeští koně hasili nesmírnými prostorami kolem Štíra, cítil Zany mrazivo až do konečků prstů. Zvlášť na levé noze. Další druh mrazu jej uchvacoval při představě, že by se ten namíchnutej Štír trefil.

„Místo tam jest, kde Štír svá klepeta ve dvojí oblouk
stáčí a ocasem svým a chapadly zakřivenými
na tu i onu stranu dvou znamení zabírá prostor.
Jakmile hoch jej spatřil, potě se černavým jedem,
zahýbá žahadla hrot a ránu mu zasadit hrozí,
pozbyl mysli – jat hrůzou mrazivou, otěže pustil."

Dobré bylo taky to, jak

… tenkrát národy etiopské prý nabyly černé pleti,
když vystoupla krev jim tím vedrem napovrch těla.
Tenkrát Lybie vyprahla též, jsouc zbavena vláhy

Když se pak v závěru začaly nymfy měnit v živoucí stromy, bylo jasné, že P. O. Naso opravdu umí. Klidně by s tím mohl do Trapsavce.
Vida, jak může být ta klasika zajímavá, konstatoval Zany. Vzápětí zdravě usnul až do ranního ptactvopění.

( 2. dne)
Do rána smrdělo přízemí, kde nechali botu sušit se teplem od hlavních kamen, jako ubytovna nelegálních migrantů. Boty byla suché, relativně vláčné. Však je taky večer Jumbre natíral tukem. Zany měl z počátku podezření, že je to vazelína z Jumbreho zámečnických zásob, ale pak si s ulehčením všiml nápisu na plechovce: „Sirius – leštidlo na vojenskou obuv – bílé. Že ho Jumbre naředil trochou strojního oleje si už ale nevšimnout nešlo.
Zany objevil taky na dvou prstech levého chodidla jakési červené vyrážky. A svědily. Asi se během dlouhé doby nepoužívání ve vlně těch televizních bačkor usadily nějaké brebery. Myšlenku, že by to mohla být kožní infekce nebo nedej bože svrab Zany hrdinně zamítl. Nesluší se podezírat kamaráda, který mu chtěl v hodině nouze jen dobré.

Z pomáhání se dřevem nebylo ale nakonec nic. Škaredě pršelo až do oběda, po kterém už se Zany musel vydat na zpáteční cestu. Však zase někdy přijede a zkusí s sebou vzít šerifa Perdu, ať tu dnešní ztrátu „na dřevě“ vynahradí.

Ale dřív než na jaře to nebude, dušoval se Zany. A bude muset být aspoň 15°C nad nulou.
                                                                     *
Jumbreho jarní e-mail:
Jak odtál sníh, tak jsem ten klíček našel. Byl trochu narezlej, ale dal jsem ho na jeden den do panáka kofoly. Druhej den rez zmizela, tak jsem ho pro jistotu potopil do strojního oleje. A zase normálně funguje, jen vypadá trochu zašle. Dal jsem k němu kroužek s vlastnoručně vyrobenou visačkou: (obrázek bosého chodidla levé nohy na visačce)

 

Přidat komentář

Jméno: Email:  nezasílat reakcezasílat reakce Název: Naše hlavní město  antispamová kontrola UBBKód:         -barva-světlemodráčernámodrárůžovášedázelenásvětlezelenáhnědátmavěmodráolivováfialováčervenástříbrnázelenomodrábílážlutá -velikost-drobnémaléstřednívelkéobrovské     Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!