Kostky jsou v letošním ročníku Trapsavce vrženy, je těsně po uzávěrce a všechny příspěvky putují na hodnocení k porotcům. My si připomeneme, ale ročník minulý. Tentokrát pracemi, kterým chyběl jeden jediný bod, aby dosáhly na ocenění. Byla by škoda je nechat zapadnout…
Příjemné čtení

Stromy se barví do zlatova,
kovář bílého koně ková.
i den marný boj s nocí vzdal.
A svatý Martin? 
Osedlal.

Přeběhne kopce, hory, skály.
Rozsype svoje bílé dary.
Přiláká hejna divnejch ptáků,
co přijedou na koncích vlaků.

Cosi je nutí stráně zdolat,          
když začne zima, vábit, volat.    
Jsou tímhle navždy postiženi.
A doma? 
Nejsou k zastižení.
 
V soumraku ohně zapalují,
temnoty kousky ukrajují,
promlčí noci k ránu,
neslyší zvonit hranu. 

Nad nimi očištěné stromy
z nich voda kape na stetsony.
To zima už se vzdává.
A jaro? 
Tiše vstává.

I ptáci přidají se trylkem,
když slunce pálí za zátylkem.
Tuláci zimy torny sbalí
a zmizí na severu v dáli.

Vrátí se v mnohem lepším čase,
až stromy zabarví se zase.
Pohorky v listí šustí znova.
A kovář? 
Bělouše zas ková…

     V bytě na osmdesátém šestém podlaží zapípal budík. Po několika minutách zapípal znovu, o oktávu výš. Napotřetí už budík prakticky zařval, za oknem proletěl taxík s porouchaným tlumičem antigravitačního pohonu a poručík Matyáš Adler se konečně probudil. Když vstal, kuchyňský robot začal připravovat horkou náhražkovou tekutinu s příchutí kávy a postel sežehla jednorázové lůžkoviny.
     Nový den ve Městě začal stejně, jako už mnohokráte před tím.
***

      „Šéf už čeká,“ sekretářka na Adlera spiklenecky mrkla a tlačítkem otevřela dveře do kanceláře náčelníka policie.
Většinu kanceláře zabíral velký dubový stůl. Tedy, veškerý nábytek se samozřejmě dávno vyráběl z recyklovaného plastu, ale vedení policie nebylo zrovna chudou organizací a náčelník si vydupal jeden ze starých muzejních kousků, které byly vyrobeny ještě ze dřeva.
Skutečnost, že většina lidí si nábytek ze dřeva už vůbec nepamatovala, a všichni tím pádem považovali stůl za počmáraný plastik, byla vedlejší. Náčelník si potrpěl na okázalost a uměl být velice nepříjemný.
     Zbytek kanceláře zabral náčelník policie sám. V mohutnosti si se svým stolem nijak nezadal, a když si za stůl sednul, napjaly se švy na jeho uniformě k prasknutí a knoflíky si gratulovaly, že jsou přišité drátem.
     „No sláva, Adler, už jsem myslel, že se vás nedočkám,“ zamečel náčelník a pompézně si založil ruce na prsou. Ozval se páravý zvuk a uniforma náhle získala otvor navíc.
Poručík Adler se ušklíbl.
„Von vás ten smích, poručíku, brzo přejde,“ popuzeně zafuněl náčelník a hodil přes stůl jakousi složku. Na deskách byla připíchnutá fotografie rusovlasé dívky.
Poručík, aniž by se optal, usedl do pohodlného křesla pro návštěvy a začal složkou listovat. Když jí dočetl, podíval se tázavě na náčelníka.
     „V čem je problém? Slečinka utekla z domova, tak jí operační vysleduje podle čipu. Proč to mám řešit já?“
Už poměrně dlouhou dobu platilo, že všichni obyvatelé Města musí mít pod kůží za uchem nastřelený čip. Osobní doklady, cestovní doklady a veškeré platební karty v jednom.
A samozřejmě džípíeska. Dohledat tedy jakoukoli osobu nebyl problém a poručík Adler se tím pádem divil celkem oprávněně.
Náčelník předvedl velmi nechutný škleb a pravil:
„Přečtěte si poslední řádek, poručíku.“
Poručík Adler si ten poslední řádek přečetl a rysy v obličeji mu poněkud ztuhly.
Poslední řádek obsahoval jedinou větu:
Naposledy viděna u západní brány, pravděpodobně se pohybuje v Pásmu.
A poručík Adler Pásmo nesnášel.
     Pásmem bylo nazváno území mimo Město. Nekontrolovatelná oblast, plná divoké zvěře, přírodních živlů a podivných existencí. Životních ztroskotanců odmítajících žít v blahobytu podle řádů a zákonů platících ve Městě. Zhruba tak to stálo v oficiálních materiálech. Poručík Adler měl sice o vedení Města a jejich materiálech vlastní mínění, ale tomuto vcelku věřil.
     Naposled vyšetřoval v Pásmu asi před rokem a to navíc pouze na kraji, z druhé strany Hlavní Zdi, mohutné betonové stavby, která Město od Pásma oddělovala. Přesto všechno chytil klíště a vlka.
     Následující dva dny pak strávil v nemocnici, na příslušných místech opatlán hojivým gelem, a na klíště se přijel podívat dokonce hlavní městský hygienik. Poručík Matyáš Adler tím pádem opravdu neměl žádný důvod k radosti, a náčelník policie to dobře věděl.
„Takže, poručíku, do hodiny chci mít na stole zprávu, že jste prošel západní bránou.“
Náčelník spokojeně zachrochtal, nadýchl se z respirátoru, který byl připojen k malé kyslíkové bombičce pod stolem a rukou mávnul na Adlera, aby už odešel.
Adler se zvedl, a cestou kolem stolu zaklepal na jeho desku:
„Krása, náčelníku, úplně jako pravej.“
Náčelník policie ztuhl. Pak zbrunátněl, zhluboka se z respirátoru nadechl a zařval.
Namísto očekávaného sloního zatroubení vyšel z náčelníka jenom kníkavý pískot. Ani druhé zařvání se zbrunátnělému náčelníkovi příliš nevyvedlo.
Při třetím už by téměř modrý a pořád nic.
     Poručík Adler se zatvářil velmi seriózně, postavil se do pozoru, zasalutoval a pořadovým krokem opustil kancelář.
     Když procházel kolem sekretářky, srdečně jí potřásl rukou. Tímto způsobem jí převedl ze svého konta pět set kreditů. Čtyři stovky byly za práci a stovka za bombičku s héliem, kterou sekretářka podstrčila náčelníkovi namísto té jeho kyslíkové.
***

     Už několik hodin se pohyboval poručík Adler Pásmem a dobrá nálada byla pryč. Potěšení, které si dopřál s héliem a náčelníkovým respirátorem, dávno vyprchalo a teď už na poručíka dopadaly pouze chmury. Tedy, nejprve na něho dopadl pozdrav zažívacího traktu jakéhosi opeřence a následně dopadl do nedaleké bažiny poručík sám.
    Všechny elektronické vychytávky musel nechat u západní brány. Všechny, včetně své oblíbené pulsní pistole. V Pásmu žádná elektronika nefungovala, takže měl s sebou akorát brašnu, na jejímž dně ležel starý rezavý kolt, o jehož funkčnosti měl poručík Adler vážné pochyby. V takto chmurné náladě dorazil k malému skalnímu jezírku. Když uviděl, že na hladině v klidu a bezpečně plave hejno ptáků, nezdržoval se svlékáním zabahněného oděvu a skočil do vody.
Neuvěřitelné.
     Něco takového zažil poprvé v životě. Ve Městě byla pitná voda na příděl a podivné substance, které byly nazývány vodou přírodní, se s tímhle rozhodně srovnávat nedaly.
     Pozůstatky bažiny byly smyty a poručík Adler vylezl na břeh podoben vodníku z prastarých pohádek. Zrovna, když rozvěsil po okolních keřích své promáčené šaty, a producíroval se u jezírka zcela nahý, spatřil černovlasou dívku, jak si ho se zájmem prohlíží.
„A hele, panáček z Města si udělal výlet,“ promluvila zvonivým hlasem černovláska.
„Jak víš, že jsem z města?“
„To se pozná,“ odpověděla dívka a rukou naznačila směr k Adlerově bederní oblasti.
Městská hygienická vyhláška již několik let nařizovala svým obyvatelům absenci veškerého tělesného ochlupení, s výjimkou vlasů.
      Dívka se usmála, přetáhla přes hlavu svoje splývavé šaty a pomalým krokem se vydala směrem k vodě. To, co poručík Adler uviděl, znal pouze z archaických časopisů, které za úplatu půjčoval vrátný z policejního ředitelství.
Černovlasá dívka rozhodně nebyla z Města.
„Jdeš taky do vody?“ zeptala se.
Poručík Adler vyhodnotil své napětí z nečekaného úkazu a došel k závěru, že chladná jezerní voda bude momentálně to nejvhodnější a skočil do jezírka za dívkou.
***

     Den pokročil a poručík Matyáš Adler se prodíral lesem. Směr udávala černovlasá dívka a poručík Adler ho nebyl schopen udržet. Namísto dopředu pokukoval neustále po své průvodkyni a průběžně padal. Důvod byl prostý.
Když dokončili koupel v jezírku a vylezli ven, začal se poručík Adler chvatně soukat do stále ještě vlhkého oděvu. Černovlasá dívka ho zarazila.
Sebrala ze země svoje šaty, roztrhla je a jednu polovinu podala Adlerovi. Ten si z ní zhotovil něco jako bederní roušku a dívka se do svojí poloviny tak nějak zavinula. Tak nějak, že stejně bylo skoro všechno vidět a tím pádem poručík Adler nevěděl kam s očima.
     Po pár kilometrech takto náročného pochodu došli na planinu u skal. Prostředkem planiny vedl potok a na březích potoka byly rozesety všemožné stavby. Dřevěné sruby, špičaté plátěné stany s očouzenými vrcholy a všelijaké jiné přístřešky. Dívka se vydala k největšímu srubu a poručík Adler za ní.
Před srubem postával uhrovatý mladík a bafal z dýmky.
„Je tam brácha?“ zeptala se černovláska.
„Šerifa osady musíš oslovovat šerife,“ pravil skrz oblak dýmu mladík a vzápětí inkasoval od dívky takovou facku, až mu dýmka odletěla dva metry daleko.
„To už tu máme zase karneval?“
Na verandě srubu se objevil asi dvoumetrový zarostlý hromotluk a nepěkně se zadíval na podivná roucha obou příchozích. Pak ukázal na Adlera.
 „To je kdo?“
Dívka, aniž by se snažila o nějaký pokorný tón, osvětlila hromotlukovi celou situaci.
„Aha. Takže si už zase přitáhla nějakýho Měšťáka.“
„Nezdá se, že by ti můj minulej úlovek nějak vadil,“ ohradila se dívka a stočila pohled ke srubu. V jeho dveřích stála rusovlasá dívka oblečená pouze do obří kostkované košile.
Poručík Adler už její tvář jednou viděl.
Bylo to na fotografii, bylo to poměrně nedávno a poručík zjistil, že je mu to vlastně úplně fuk. Šerif se zamračil, cosi zamrmlal a zalezl i s dívkou zpátky do srubu.
„Tak, to bychom měli,“ vesele prohlásila černovláska a zmizela v jednom ze špičatých stanů.
Poručík Adler na prostranství před srubem osaměl.
Asi na půl minuty.
     Najednou se odněkud vyrojilo hejno ušmudlaných dětí a začalo se poručíku Adlerovi motat po nohama, ve snaze strhnout mu jeho provizorní bederní roušku.
Koneckonců, Měšťák nebyl v osadě k vidění každý den.
     Když už to vypadalo, že úsilí dětí bude korunováno úspěchem, ozval se ostrý hvizd. Děti zmizely stejně rychle, jako se objevily. Poručík Adler se rozhlédl, aby našel svého zachránce a uviděl černovlasou dívku, jak stojí u svého stanu a zve ho dál.
     V dívčině stanu hořel malý oheň a vzduch byl prosycen zvláštní vůní. Černovláska za sebou zatáhla vchod, na oheň přihodila hrst sušených bylinek a jakoby náhodnou zavadila rukou o svůj provizorní oděv. Ten se snesl k zemi a poručíku Adlerovi se opět naskytl onen zvláštní úkaz, provázený náhlým napětím.
     A tak došlo k tomu, že poručík Adler o svoji bederní roušku nakonec přece jenom přišel.
***

     Za úsvitu probudil poručíka Adlera jakýsi křik, ale nevěnoval mu sebemenší pozornost. Po chvíli křik zesílil a poručík už porozuměl některým slovům. Nejčastěji se objevovalo slovo medvěd a poručík Adler se bez zájmu otočil na druhý bok.
     Medvěd byl název náhražkového destilovaného nápoje a ten, kdo se ho chtěl napít, nesměl vědět, z čeho se destiluje.
Vedle poručíka Adlera se ve změti dek objevila rozcuchaná černovlasá hlava.
„Copak se děje, Matyášku,“ zeptala se hlava rozespale a lehla si poručíku Adlerovi na rameno.
„Asi mejdan, chystaj se na medvěda.“
Rozcuchaná hlava se rázem probudila a vykoukla ze stanu. Vzápětí hmátla po sekeře a vyběhla ven. Zvláštní, pomyslel si poručík Adler a chystal se opět zavřít oči. Nakonec mu to nedalo a zabalený do jedné z dek vylezl ven ze stanu.
       Obraz, který se mu naskytl, ho rozhodně nepotěšil. Kousek vedle stanu ležela odhozená horní polovina šerifa, po okolí bylo rozházeno několik dalších krvavých mrtvol a jeho novou černovlasou známost pronásledovalo planinou zhruba čtyřmetrové chlupaté zvíře. Sekeru mělo zvíře zaseknutou v boku a nezdálo se, že by mu to příliš vadilo.
Vzdálenost mezi zvířetem a prchající dívkou se rychle zkracovala.
Najednou planinou zazněla hromová rána.
Chlupaté zvíře zakoplo na obě přední nohy a tlamou se zarylo do hlíny.
Místo levého oka mělo černorudý otvor.
Několik metrů před zvířetem stál poručík Adler a z hlavně jeho starobylého koltu vycházel tenký proužek kouře.
***

     Asi po dvou měsících kráčel Matyáš Adler hlavní nákupní třídou, v jedné ruce měl dlouhý seznam a na zápěstí druhé ruky mu kalkulační program přepočítával, co všechno si za zbylé kredity ještě může koupit. Nákupní seznam obsahoval rozličné věci, které mu nahlásili snad všichni obyvatelé osady. Pak měl ještě jeden seznam. Ten sestavila jeho černovlasá přítelkyně a rozhodně nebyl určen pro cizí oči.
Najednou se místo kalkulačky spustil hologram a na Adlera koukala brunátná tvář policejního náčelníka.
A křičela.
 „Vy gaunere, vy flákači jeden, já vám zvednu mandle tak, že se z toho poděláte.“

Nový šerif osady Planina, poručík ve výslužbě Matyáš Adler, se jenom ušklíbl.