Štvanec

17.10.2008 Štvanec (Zdeněk Šmíd + Tony)

"Snaž se bejt co nejodpornější," řekl Wabi, když mi nakonec předával hodinky. "Jak tě pozoruju, to ti nedá žádnou zvláštní práci. Uvědom si, že to má pro můj oddíl velikej význam."
Zatímco se vracel k táboru, ohrnul jsem si límec bundy, vrazil si do úst cigaretu, rozcuchal vlasy a strčil ruce do kapes. Nahrbil jsem se, přivřel oči a flákal se proti proudu potoka.

Ríša Melichar křtí na Jizerské notě společně se Zdeňkem
Šmídem sbírku Jak nabalit plavou dívku

foto: Holka House ©

V potoce se mylo několik dívek. Rozkročil jsem se a tupě se na ně začuměl. Dívky si mě prohlédly, už jsem věděl že vypadám správně odporně. Posbíraly ručníky a zmizely v táboře.
"Kam běžíš, křepelice," řekl jsem pomalu.
"Wabi," slyšel jsem za stany, "je tam takovej ?"
"Ale nechte ho," řekl Wabi,, "to je ňákej blbeček." Po akci mě měli spoutat a měl jsem se podle Wabiho vykoupit nějakou písničkou. Byli jsme s Wabim dobře sezpívaní, takže piškoti začnou zírat, načež mě Wabi odhalí jako svého dávného přítele a vypukne všeobecný jásot. Měl by vypuknout.
V lese jsem si sedl na pařez a nemohl se dočkat, až to začne. Ne že bych se těšil, spíš jsem to už chtěl mít za sebou. Ale věděl jsem, že až to vypukne, že se mi to začne líbit. Představoval jsem si konverzaci teď v táboře. Ztratily se mi hodinky, řekne Wabi. Kdes je nechal, řeknou piškoti. U potoka, řekne Wabi. Piškoti tam poběží. Tady nejsou, řeknou. Ale musí tam být. Třeba je někdo vzal. Tamten chlap! No jo, ale chytit ho, řekne Wabi. Za ním, vzkřiknou piškoti. A prošacovat!
"Za ním!" vzkřikli piškoti. Po cestě zadupalo množství nohou. "Tamhle je! Utíká, je to von!" Nastala štvanice přes kameny, drželi se padesát metrů za mnou. V kožené bundě jsem se začal potit. Bylo nutné zlomit hned na počátku jejich bojovnost.
V běhu jsem se sehnul pro šišku. Bylo už šero, pohyb jim unikl. Přeběhl jsem bahnisko a za ním se otočil. Mířil jsem na ně šiškou u boku.
"Stát," zařval jsem hystericky. Válečný pokřik utichl. Sledovali zaraženě temný předmět v mé ruce. "K zemi!" Piškoti padali do bahna. Zmocňovalo se mě nepoznané pravěké chvění, dát mi teď nůž, jdu vraždit neviňátka.
"Dvacet metrů zpátky!" Piškoti couvali bahnem. Největší radost jsem měl z Wabiho, vrtal se v břečce jak dešťovka a tvářil se krvelačně. Nemohl jsem to však prodlužovat           do nekonečna.
Rozeběhl jsem se do tmy lesa, pro větší efekt jsem za sebou porazil budkovitý záchod, sroubený tam pro turistické účely. Země zaduněla.
"Pozor, Wabi, má levolvér," křičel někdo.
"Vole," šeptal dýchavičně Wabi, "nech už se chytit!"
Upadl jsem. Houf piškotů zabrzdil kolem mne, sprška jehličí jejich bot mi vlétla do obličeje. Zavřel jsem oči.
"Ruce nechat nahoře", slyšel jsem přeskakující hlas. Otevřel jsem oči. Nade mnou se ježily klacky a oddechoval kruh obličejů.
"Nechte ho ať vstane," řekl honem Wabi. Byl jsem mu vděčen. Klacky klesly, kruh se rozšířil.
"Ať napřed vydá ten levolvér," pištěl jeden mrňous. Vyndal jsem z kapsy šišku a řekl: "Bum. Padni, seš mrtvej."
"Proč jste utíkal?" štěkl Sandy ve stylu československých filmových detektivek.
"Co je ti do toho," houkl jsem, "trénuju."
"Mluvte slušně, ano? Proč jste na nás mířil s tím - s tou šiškou?"
"Vaše uřícené tlamičky k tomu přímo vybízely," huhlal jsem.
"Abyste tedy rozuměl, když jste - trénoval", řekl Wabi jedovatě, "nám se tady totiž ztratily hodinky a jak vás tak pozoruju," Wabi zvýšil hlas, "vy byste je klidně mohl mít. Nechte se prohledat."
Zavrtěl jsem hlavou, že jako to už přestává všechno a zvedl jsem ruce. Pečlivě mě prohledali. Hodinky jsem měl v botě, nikdo se mě však neodvážil zouvat. Piškoti zrozpačitěli.
"Třeba je fakt nemá. Třeba fakt jenom trénoval," šeptali si. Wabi už mě div nesvlíkl.
"Nemá to cenu," řekl jsem tragicky tiše a zul botu. Hodinky jsem vytřepal Wabimu   do ruky. Piškoti zasténali a hned mě chytili pod paží. Nemohl jsem jim upřít odvahu a umínil jsem si, že jim to řeknu, až bude po všem.
"Můžete mě pustit," řekl jsem chladně. "Neuteču, vím, že tuhle hru jsem prohrál."     Po této neuvěřitelné větě mě skutečně pustili. Jako lupič jsem si je plně získal.
V táboře mi svázali ruce a posadili mě k ohni do trávy. Dívky si mě prohlížely s úctou a odporem. Čtrnáctiletí mužové přede mnou plivali. Strašně se mi to líbilo.
"Chci pít," řekl jsem drsně.
"Wabi, von chce ještě pít," pravil strážce s kyjem. "Ten je drzej, co?"
"Tak mu dejte," rozhodl Wabi. "Ať vidí, že jsme lepší než on."
"Kdybych vám ty hodinky nevydal, našli byste pendrek. Chci, aby mi vodu přinesla tamhleta dívka."
Wabi zkřivil hubu a splnil mi i toto přání. Dívka vypadala na sedmnáct, byla velmi hezká a tak se jí třásly ruce, že mi polila košili.
"Vyhlašuji táborový soud," zařval Wabi. "Chce se cizinec nějak hájit?" Vstal jsem, masku "odporné individuum" jsem vyměnil za masku "tvrdý hoch". Strážce mi rozvázal pouta.
"Nejsem zloděj," řekl jsem. "Udělal jsem to z touhy po dobrodružství. Chtěl jsem pak hodinky vrátit. Pane vedoucí, máte statečné hochy."
Pan vedoucí dostal křeč do obličeje. Pak řekl:
"Cizinec nemůže dokázat, že by hodinky vrátil. Já mu to však věřím. Myslí si někdo něco jiného?" Nikdo si nic jiného nemyslel, Wabi byl zřejmě pro své piškoty bohem. Jenom jsem nechápal, co na něm viděli. Teď mělo přijít to nejlepší.
"Moji bratři a sestry," prohlásil Wabi slavnostně, "vím, jak ho potrestáme!" V nehybném tichu zazněl cizí hlas: "Nemusíte se namáhat, my už si ho potrestáme sami!"    Do záře ohně vstoupili dva esenbáci.
"Hurá," provolalo několik nejzatvrzelejších piškotů.
Wabi zíral přes oheň na muže zákona jako na přízraky.
"Jak jste se sem - tak najednou?" pípl vyschle.
"Poklusem, soudruhu," řekl nadšeně tlustý nadporučík. "Vyběhli jsme, hned jak přijel na kole ten váš kluk. Takový děti mít, to je radost. A vy," houkl na mne, "půjdete s námi!"
Učinil jsem prudký pohyb.
"Ruce vzhůru! A žádný voloviny," zazněl další hlas ze tmy. Vypadalo to na noční slet esenbáků. "Zajišťuji ho, vezmi mu zbraň, Pepíku!" Podnikavý piškot odběhl dříve, než mohl poznat tajenství šišky.
"Von žádnou zbraň nemá," řekla dívka, která mi podávala vodu, "to byla šiška. A už ji odevzdal!"
"Já vám to vysvětlím," řekl Wabi. Věděl jsem, že v tom lítá v první řadě on a marně jsem přemýšlel, jak ho z toho vysekat.
"Jakýpak vysvětlování," řekl výbojně esenbák, co zajišťoval. "Už má pohotovost          i pohraniční stráž." To je teda konec. Kolik se dá vyfasovat za svévolné vyštvání pohraniční stráže a tří esenbáků do nočních hvozdů? Pankrác, Špilberk, věznice parmská.
"To je hra," pravil Wabi s klidem člověka, kterému už je všechno jedno. "Je to branná hra." A stručně vysvětlil esenbákům, oč jde. "Akce je můj nápad, jsem ochoten nést následky," dodal bez vzrušení.
Tlustý esenbák připomínal nařvané poupě před rozpukem.
"Ty koni," zafuněl pak. "To jste to nemohli hlásit?" Wabi se mu snažil vysvětlit, že tyhle hry nikdo nikdy nehlásí, že nemohl předpokládat, že má tak chladnokrevné svěřence.
"Všechno musíš předpokládat," vztekal se tlustý esenbák, "když seš vedoucí." Pak vykročil a podával Wabimu ruku.
"Já jsem Ringo," prohlásil do užaslého ticha. "Bejval jsem oddílovej vedoucí vodních skautů."
"Jů," hekli piškoti. Ze zbývajících esenbáků sálala lítost, že nevlastní svěrací kazajku, do které by narvali svého nadřízeného.
"Kluci," otočil se k nim Ringo. "Běžte zpátky a odvolejte to. Že jim to zítra vysvětlím." Kluci zmateně odpochodovali. "A tady toho," kývl na mne, "jste chtěli nějak potrestat, ne?"
"Ji-jistěže," pravil Wabi nepřítomně, "měl nám něco zazpívat."
"Hurá," křičeli piškoti, "Ať žije Wabi a ten druhej! Ať žije Ringo!"
Celý večer jsme zpívali, dvacet lidí mluvilo najednou a Ringo zapěl starou pirátskou baladu, za kterou byl povýšen na "kapitána přes kravál", vuřty voněly a z ohně šlo teplo, jaké už dávno nepoznal.
A když za stany troubil Wabi večerku a piškoti tichli ve stanech, stál Ringo                 u hasnoucích plamenů, koukal do noci a já dobře věděl, co vidí. Dělo se to daleko a strašně dávno. Byly to daleké hlasy, smích, lesk vody, vztyčená pádla a jiskry zmírajících táboráků. Ale na esenbákovi to nesmí být poznat.
"Tak jak jsem to sehrál?" ptal jsem se Wabiho.
"Dokonale." Řekl Wabi. "Tvůj výkon vstoupí do dějin. Nebejt esenbáka, tak nás zavřeli."

_______________________
Zdeněk Šmíd
Povídka byla vybrána z právě vydané sbírky JAK NABALIT PLAVOU DÍVKU

Sbírka povídek Zdeňka Šmída - Jak nabalit plavou dívku

Koncem září měla na Jizerské notě křest sbírka povídek Zdeňka Šmída - Jak nabalit plavou dívku.

Najdeš v ní celkem deset povídek a to jak vodáckých, tak i trampských a dokonce jednu "táborovku" (viz dnešní ukázka na FOLKtime).
Povídky ilustroval Marko Čermák a vydal Avalon jako svou 94. publikaci v září 2008.
V případě zájmu o "Plavou dívku" se podívej na: http://www.sdruzeni-avalon.cz/knihy.php

Sdílet na...

| Více...