Zeptejte se Teryho

Povídky

Někteří věří v Pajdu a jiní říkají, že žádnej bůh, a teda ani trampskej, nemůže existovat. Já se nehádám. Já akorát vím, že se mnou jednou jel na stopu.

Teda ten den sem myslela, že se z toho fleku nevodlepím. Navíc byla mlha a protivně mrholilo, prostě červenec jak má bejt. Stála sem na mírným návrší kousek za Prahou, fučelo to tam a nikde ani noha. Co ani noha, ani kolo! Mně se to teda hned nezdálo, ale ten chlápek tvrdil, že je to zaručeně na Brno. Vysadil mě s neurčitým - "No, tady si už něco chytnete," a odfrčel. Vod tý doby kolem projely dva osobáky a voba přidaly plyn, když mě uviděly. Zřejmě se zde stopaři dosud nevyskytli, zato přepadání dostavníků je na denním pořádku. Jinej kraj, jinej mrav.

Vytáhla sem kytaru, že si aspoň něco zahraju. Jenže první mě napadlo Sedím na pátým patníku. Podívala sem se zhnuseně na ty pitomý bílý vikslajvantový čudlíky, co sou teď kolem silnic a zandala kytaru zpátky do futrálu. Povídám roztřeseným hlasem: "Pajdo, ať seš, kde seš, aťsi třeba nejseš, v tomhle mě přeci nenecháš! To seš kamarád? Prosím, udělej zázrak, ať

Ilustrace: Tom Zvědělík ©

sem do půl pátý v Brně, protože to jede poslední vlak, ke kterýmu sou spojky?"

A najednou mi zaznělo v hlavě: "Dobrý, holka, nebreč. Teď sleduj, jak ti zastavím první auto." Tak napínám voči do tý zatáčky a po čtvrt hodině vzdychnu: "Ty, Pajdo, esli to první auto bude za tmy, tak ho myslím nebudu potřebovat." A Pajda mě konejší hlasem, jakej se používá na lekavý koně: "Klid, vidíš sama, jaká je tady frekvence. Neboj, však dojedeš."

A fakticky, za pár minut se zdola vyřítil gazík a zastavil. Běžím k němu a volám - "Díky, Pajdo, nechceš jet se mnou dál?"

Usadili sme se vzadu a jedeme. Asi tak po patnácti kilákách najednou brzdy. Co je? "Sem se vám postaral vo společnost," zubí se okýnkem řidič. Pod plachtu leze něco dlouhovlasýho, blonďatýho, modrovokýho, fousatýho. Hodí usárnu na podlahu a napřáhne ke mně pracku: "Tery."

Byl až z Mariánek a jel tam co já. Na cestě byl vod včerejška. Myslela sem si, že na kluka je to slušnej úspěch, jenže pak se ukázalo, že vyjel včera ráno.

Sladit dvě kytary v jedoucím gazíku, to je zábava, která vám vopravdu vydrží. Nebyli sme ještě ani u géčka, když řidič zastavil.
"Já tadyhle odbočuju," povídá. "Šťastnou cestu!"
Nevím ani, kde to bylo, protože než stačil nastartovat, vzala nás modrá Dacia.
"To se mi teda eště nestalo," vrtěl hlavou Tery. "Přineslas mně kliku."
"Já ne, to Pajda," poučuju. Vykulil voči. "No, Pajda, trampskej bůh. Von dneska jede se mnou," a vysvětluju, jak se to všechno stalo. "Uvidíš, po poledni sme v Brně. Co se tak tváříš, ty nevěříš na Pajdu?"
"Ale jo, věřím," řekl Tery nepřesvědčivě a divně kouknul.

Dacia nás vysadila před Čáslaví, budeme muset projít město. Motáme se mezi ulicema, žádnej z nás tady nikdy nebyl.
"Pajdo, poraď, kde je výpadovka?"
Nic.
"Pajdo, seš tady?"
Ticho. Po chvíli slyším mrazivej hlas: "Sedím za rohem v hospodě."
"Dem do hospody," hlásím. "Kam?" rozhlíží se Tery. "Tady za rohem je hospoda," říkám pevně. Dali sme si kafe a nechali vysvětlit cestu. Mezitím se rozpršelo.

Ne moc, jen tak akorát, aby člověk proklínal den svýho narození. Cápu vztekle do kaluží. "Když si vzpomenu, jak ráno mírňoučce, něžně mrholilo!"
"Bejvalo hůř a lidi si libovali," odsekne Tery. Už si zřejmě nemyslí, že sem mu přinesla štěstí. Šlapem a vyhlížíme nějakou autobusovou čekárnu, ale zřejmě sou vod husitskejch dob zrušený. "Pajdo, zastav nám něco," škemrám, ale nic se neozejvá.

Aspoň že Tery už není naštvanej. Lidi na sebe nemůžou bejt protivný, když spolu stojí v dešti na stopu, a my tam stáli tři hodiny. Pak se Tery kouknul na hodinky a povídá: "Jestli nám do půl hodiny něco nezastaví, tak to můžem zabalit. Dělej s tím něco, když mluvíš s nadpřirozenejma bytostma."

"Dyž von se urazil," špitnu a připadám si jak Johanka z Arcu, když tvrdila, že k ní mluví hlasy.
"Já se mu nedivím. co ses měla co vytahovat, že budem po poledni v Brně? Koukej si ho usmířit. A vůbec," vytáhne ze žracáku perník v čokoládě, "bohům se maj' přinášet oběti."
Rozhlížím se po vhodným obětním kamenu a vidím v příkopu šikovnej pařízek. Tery zatím zuřivě mává. Začnu zkroušeně: "Pajdo, já vím, že sem byla ukecaná a vytahovala sem se a vůbec. Tak už se prosím tě nezlob, já se polepším. Hlavně nás tady nenech zkejsnout."

Zaposlouchala sem se, ale nic.

"Vrať se k nám, Pajdo, a zařiď, ať nám něco zastaví, už je nejvyšší čas. Seš tady?"

Ticho, ani hlásek. Nadechla sem se: "Hele, Pajdo, esli furt eště sedíš v tý hospodě, tak se zvedej, my tady na tebe čekáme, jasný? V půl pátý nám jede z Brna poslední vlak. Se mnou třeba nemluv, ale Tery za nic nemůže. A vůbec, slyšíš mě?"
"Jo," zabručí mi to v hlavě přátelsky. "Neřvi. Sedím na pařízku a jím perník. Řek sem, že dojedeš, tak dojedeš. Nebuď netrpělivá."
Tak sme trpělivě mávali eště půl hodiny a pak nás vzal tirák přímo do Brna. Akorát včas.

Teď si asi myslíte, že si to vymejšlím, anebo že mi znělo v uších a dělám z toho bůhvíco. Jenže chvíli před odjezdem sem se šla schválně podívat na obětní kámen, jak to vypadá s perníkem. Prolezli sme s Terym padesát metrů příkopu málem po kolenou, ale ten pařez tam nebyl!!!

Nebyl, fakt. Zeptejte se Teryho.

Ilustr. Tom Zvědělík

Sdílet na...

| Více...