Otec českého folku zazpívá v Praze

Otcem českého folku bývá nazýván Vladimír Veit. Písničkář, který se na konci šedesátých let potkal s Jaroslavem Hutkou, naučil ho hrát na kytaru, vymyslel a dodnes vymýšlí melodie k jeho textům.

Vladimír Veit
zdroj: archiv autora

Poprvé jsem slyšel Veitovy melodické písničky počátkem osmdesátých let v pořadu Loutna rozhlasové stanice Hlas Ameriky. Autor a moderátor tohoto pořadu Jaromír Zástěra tehdy zařadil čtyři písně z Veitovy autorské desky Quo Vadis mezi ukázky z básnické sbírky Jaroslava Seiferta Deštník z Piccadilly. O písních samotných pak řekl doslova: „Písně Vladimíra Veita jsou vlastně také Božím dotekem krásy až neskutečné, snad snové“. A já s ním musel souhlasit. Písně z pořadu, nahrané na kazetě, jsem si pouštěl mnohokrát a poslední z nich, melancholická píseň Řeka, byla jednou z prvních písní, které jsem se pokoušel zahrát na kytaru. Pamatuji si dodnes, s jakou radostí jsem si pak asi o deset let později v prodejně Panton v Jungmannově ulici desku Quo Vadis kupoval.

Tajemství podzemních chodeb

Kromě tvorby vlastních písní je Vladimír Veit i citlivým interpretem zhudebněných básní. Jeho alba Texty a Ve lví stopě bezesporu patří v tomto žánru k tomu nejlepšímu. Dnes již téměř nevystupuje, žije v ústraní ve vsi poblíž Českých Budějovic. Jeho vystoupení jako hudebního hosta pořadu Tajemství podzemních chodeb, který chystáme společně se speleologem Jaroslavem Hroudou na středu 23. listopadu od 19:00 do Malého sálu Městské knihovny (Praha 1, Mariánské náměstí 1) bude pro mě velkou ctí a pro všechny, kdo mají tohoto zajímavého písničkáře rádi, mimořádnou příležitostí zažít ho po delší době v Praze opět živě na jevišti.

Měl jsem v noci divný sen
Vás, moje děti, viděl jsem v něm
Staré a shrbené, já ve větru prach
Pomalu jsem umíral v mokrých lukách

(Vladimír Veit: Řeka)

Sdílet na...

| Více...