Kolik už bylo popsáno papíru o tom, že kapel, upravujících lidové písně do rockovějšího (či jiného) hávu, je jako hub po dešti? Kolik recenzentů už si lámalo hlavu nad tím, kdo je lepší než Čechomor. A jistě se objevila i otázka, zda na sklonku loňského roku soupeření o přízeň podobně zaměřeného publika vyhraje Koňaboj či Docuku. Odpověď patrně nebude jednoduchá.

Valašskomeziříčská skupina Docuku za sebou nemá dlouhou historii, ale její deska Meziřečí vypovídá o cestě, kterou už za tu dobu ušla. Po prvním poslechu je jasné, že její hudba stojí a padá s houslemi Lukáše Španihela, jinak primáše cimbálové muziky Soláň. A tady je odpověď - citlivý přístup k úpravám valašských a slovenských písní je zajištěn. Kromě nich se na desce objevují tóny z valašsko-slovenského pomezí a Banátu, navíc tři skladby umělé (autorem melodie je akordeonista Roman Vavřík). Španihelovi cit pro lidovou notu nechybí - dokládá to například hudbou k úvodní skladbě Ti mezříčtí páni, ale především sóly v jednotlivých písních (za zmínku jistě stojí úvod k písni Gural). Housle u Docuku hrají prim - a tak to má být.

Akordeon je dalším výrazným prvkem do zvuku kapely. Krásné souzvuky s houslemi (v Mordu či U súsedů) nebo s bicími (opět Mord) ukazují na přesné aranže a hledání míst, která budou nástroji vyhovovat. Platí ovšem - nijak nevyčnívá, pouze slouží celkovému obrazu.

Naopak jasně dominantní postavení patří bicím. Pod rukama Karla Mikuše (ex Mňága a Žďorp) se v jednotlivých písničkách nejedná o pouhý rytmický doprovod, ale o doplnění nálady sdělení. S bicími v Mordu se budete bát, Na uherskej straně vám bude do tance, u Pašeráckých opatrně přešlapovat - bicí tu vždy dokazují, co lidovým písničkám pro současného posluchače jaksi "chybí" - stačí dodat rytmiku, na kterou jsou naše uši zvyklé a hned se poslouchá jaksi lépe, jednodušeji. Viz například Horehronka, která vás zvukem bicích přimáčkne do křesla ani nebudete vědět jak. A následující Hungarika s jednoduchým podupáváním (a cinkavou flétnou) ukáže, že rytmus má Mikuš opravdu v krvi.

Je třeba zmínit ještě přinejmenším Lucii Redlovou, jejíž mandolína nikde nevyčnívá, neupozorňuje na sebe, ale nápaditě dokresluje, jednotlivé písně koření - zde je třeba mluvit o úvodu k Pašeráckým nebo hezkém vyznění mandolíny v umělé Proč jsi můj milý.

Docuku se mohou chlubit skvěle sezpívaným sborem. Takovým, za který by se nemusela stydět kdekterá cimbálka. V Těch mezříčských pánech, Pašeráckých, nebo písničce Čí to chlapci a nebo kdekoliv jinde - sbor přesvědčí svým souzvukem, přesností, sytostí. A umí si vyhrát i se schopností utéct jeden druhému - zaspat nebo předběhnout ostatní někdy není na škodu - to je dobře slyšet ve skladbě Gural. Naopak sólový zpěv je slabinou skupiny. U Lucie Redlové jde slyšet u písně Horehronka, že na "těžký kalibr" prostě nemá - i když se snaží být jistá a pevná ve výrazu, nedaří se. U Jiřího Buksy (jinak též kytara, heligonka a další) je totéž lehce zachytitelné v Huslích či písni Gural (v té navíc zpěvák nestíhá dodýchat vše, co by měl na jedno nadechnutí odzpívat). Naopak Terchovské si trošku nesmělý zpěv žádají, dostanou ho a znějí vtipně, svěže, vesele. Na druhou stranu - sborový zpěv je pro lidovky, byť upravované, velmi podstatný, takže - Docuku tak jako tak vítězí.

Potěší i to, že Docuku neváhali do úprav tanců z Banátu Rumunica pozvat romskou skupinu Kandrači - hle, třešnička na dortu, která ukazuje, že muzikanti berou hudbu opravdu srdcem.

Docuku jsou na cestě. To co sdělují svojí první deskou jistě není něco, co bychom měli přeslechnout, jistě nejde o něco, co je sdělováno jen tak, mezi řečí.

A kdo vyhrál to soupeření - Docuku nebo Koňaboj? Dá se říct, že obě kapely, jedna jako druhá. Mají za sebou silné první desky, po kterých se dá čekat, co bude dál. Nechejme se překvapit.

Docuku: Meziřečí (Indies 2004); Ti mezříčtí páni; Išel Janko; Pašerácké; Husel; Gural; Horehronka; Hungarika; Mord; Terchovské; U súsedů; Proč jsi můj milý; Na uherskej straně; Rumunica; Čí to chlapci. Celková délka 49:05

http://www.docuku.centrala.org