(nad albem Karla Plíhala Nebe počká)

Některé desky vznikají lehce, relativně rychle. Ale na Album Karla Plíhala s názvem Nebe počká jsme museli čekat téměř šest let.

Karlovi Plíhalovi se splnil jeden z jeho životních snů, a sice sestavit album z písní a textů básníka Josefa Kainara.

Josef Kainar (1917 - 1971) je jednou z nejpozoruhodnějších literárních osobností dvacátého století. Člen skupiny 42 (byli v ní například Jiří Kolář či Kamil Lhoták), válečný souputník básníka Ivana Blatného, existencionalista (sbírka Moje mythy)  a posléze socialistický realista (viz báseň Český sen z roku 1953), na přelomu padesátých a šedesátých let s návratem k civilní poezii (sbírka Lazar a píseň z roku 1960) a ke konci života první předseda normalizačního husákovského Svazu spisovatelů.

Tenhle malý brejlatý strejda byl ale zároveň i výtečným muzikantem, zejména kytaristou. Je z generace zobrazené v Prima sezóně Josefem Škvoreckým. Z generace, která za druhé světové války chytala ze švédského rozhlasu swing a  tajně a proti vůli protektorátních úřadů jej aktivně provozovala. Z generace, která svůj milovaný džez mohla naplno hrát jen několik let po válce, než jej znovu zakázali poúnoroví tupci.

Texty Josefa Kainara k převzatým i k vlastním melodiím v rytmu blues a swingu najdeme ve  sbírkách  Miss Otis lituje a Moje blues z konce šedesátých let.

Album Nebe počká obsahuje 23 skladby. S výjimkou úvodní skladby Děvče se mi vrátilo z pera Karla Plíhala jsou zbylé buď  Kainarem otextované  zahraniční melodie  nebo písně složené i otextované Kainarem.

S výjimkou skladeb Kučeravý listonoš a Imperiál blues s kytarou hosta Petera Bindera všechny ostatní skladby doprovází na  kytary Gibson  pouze Karel Plíhal. Podle publikovaných informací cvičil Karel Plíhal, kytarový samouk, na kytaru každý den několik hodin.

Smutnou vzpomínkou na albu je hostování Zuzany Navarové jako zpěvačky v písních Sedávám na domovních schodech, Harfy v nebi, Deštivý den, Švadlenka a Černá kára.

Nedávno jsem si ve výprodeji koupil soubor písní Cole Portera "přepsaný" ze starých šelakových "sedmdesát osmiček". Soubor Mills Brothers zpíval skladbu Miss Otis Regrets, kterou Kainar v čěstině nazval stejně Miss Otis lituje. Ta stará nahrávka mě přesvědčila, jakým různým způsobem se dá ta nádherná skladba interpretovat. Karel Plíhal zde stejně jako v originálu hlásí hostům, že slečna Otisová nemůže přijít na oběd?.. a v pokoji je cítit plyn. Jen málokterá skladba na mě svým obsahem, melodií i podáním tak působí. Stala se motivem jedné z povídek Josefa Škvoreckého z cyklu o poručíku Borůvkovi. A opět ta stejná atmosféra.

Naproti tomu skladba Viktora Younga a Willa J. Harrise Sweet Sue (Sladká Zuzka) je Kainarem jako Trochu v hlavě mám přenesena do Zlína a je plná dobré nálady z dobrého pití. A Plíhal ji zpívá zcela v jejím duchu, uvolněně.

Za pozornost stojí slavná Stardust (Hvězdný prach) od Hoagy Carmichaela a Mitchella Parise. Stardust mě vždy připomene slavnou znělku orchestru Karla Vlacha. Pamatuji si, jak ji kdysi dávno ve vzpomínkovém pořadu zpíval Vlachův trumpeťák a pozdější zpěvák Semaforu Jiří Jelínek, právě s textem Jiřího Kainara. V Blues o žízní se zpívá: "Takovou žízeň může mít jen bernardýn a starej lom a proto on děvče vyměnil za láhev brandy prastaré?"

Právě tady cítím kongenialitu textu Kainara s Plíhalem a umím si představit, jak by text dávali společně dohromady.

Pamatuji se , že píseň Diga Diga Do od Jimmy Mc Hugha a Dorothy Fields zpíval s Kainarovým. "pohřebním" textem: " Z funusu je paseka, celej průvod haleká, Diga, Diga Do Do, Diga Doga Do" v šedesátých létech minulého století (a jako vždy velmi dobře) Karel Štědrý.

A opět se zde sešel "protektorátní" recesista Kainar s o něco později narozeným recesistickým básníkem Plíhalem.

Z vlastní hudební  textové tvorby Kainara bych vyzvedl Imperiál blues. Na vinylovém LP Obelisk vydaném v sedmdesátých létech minulého století ji zpíval Jiří Suchý spolu s Mrtvým vrabcem, rovněž obsaženém na Plíhalově desce.

Imperiál blues je vedle Stříhali dohola malého chlapečka snad nejtransparentnějším představitelem existencionalismu v Kainarově  tvorbě: "Můj svět je plný samých dveří, chodím tak sám kolem nich. Je to svět hotelových dveří zamčených. Chodby jsou bezedné a jako vejce vejci nebo hrobu se podobají. Ztrácím se v nich celý, ty chodby na mě číhají..."

Tak vedle Alberta Camuse mladý českých básník po druhé světové válce vyjadřoval svůj pocit k sobě samému a světu  a o půl století později mě pořád mrazí i  při přednesu Karla Plíhala.

Na citovaném vinylovém Obelisku zpívala Eva Ošmerová vedle Blues železničního mostu snad nejhezčí a nejznámější Kainarovu píseň Černá kára. Od té doby si myslím, že tu bolestnou zpověď, která jakoby kopírovala život paní Olmerové, by vlastně neměl nárok nikdo jiný zpívat.

Jenže na tento vrcholek si "troufla" paní zpěvačka Zuzana Navarová. Od její smrti, kterou jsem stále nepřekousl a nevěřím jí, vím o tom, že byl dobyt druhý vrcholek. Zuzana Navarová totiž věděla při natáčení, o čem zpívá: "Věčně tu káru táhnout, to je šílený... "

Před úplným závěrem bych k osobě Kainara, na důkaz, že nic není ani černé ani bílé ocitoval jednoho z největších českých básníků, jehož nikdy nepřestanu číst, a sice Jana Zábranu. Jan Zábrana napsal 19. června 1984 do svého deníku (kniha vyšla v nakladatelství Torst pod názvem Celý život v roce 1992), tedy dva měsíce před svou smrtí:

Kainar předběhl české básníky (také) v absolutní bezcharakternosti, bezostyšné a bezstarostné mravní apatii  k sile, které masově vraždí (Stalin), likvidaci (svých !!) včerejších soudruhů (Slánský), a pořád se tvářil, že mluví z hlediska spravedlivého muže, dotčeného oprávce. Je to totiž básník, který by bral a hájil nebo i glorifikoval Hitlera a nikdy by mu ani nepřišlo do hlavy, že může ztratit autentičnost. A přece napsal víc významných a stařinu neopakujících básní než kdo jiný. I mezi posledními takové jsou. Amorální, znechuťující individuum? Anebo básník, který měl předem v krvi danou morálku časů, jež měly teprve nastat a o nichž jsme těsně po roce 1945 neměli tušení?

Snad na tuto otázku dává částečně odpověď i deska Nebe počká za nás za všechny dal odpověď i Karel Plíhal. Nebe počká je krásné dílo a krásně splněný sen Karla Plíhala.

(Deska Nebe počká byla vydaná firmou Monitor a nahrána od jara do podzimu 2004 ve Studiu - V ve Zlíně. Obsahuje 23 skladeb bez uvedení celkové stopáže, na bookletu jsou použity fotografie z rodinných archívů potomků Josefa Kainara, cena Kč 349, náklad neudán).