FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Trocha smůly provázela rekapitulační album Zdeňka Vřešťála – schválnost s obalem moc nevyšla a jako na potvoru se ještě do seznamu skladeb vloudila chyba a muselo být prostě přelepeno. Dost špatný start a někteří moji kolegové ho nerozdýchali. Pokud si odmyslíme obal, zůstane to nejdůležitější – vnitřek, tedy CD s písničkami. A to napravuje dojem z nepovedeného bookletu naplno a řekl bych, že i úspěšně. Samozřejmě, úspěšně pro toho, kdo je otevřen různým druhům humoru. Zdůrazňuji, humoru, ne trapnostem (máme takové interprety, považující prdění a krkání nahrané na CD za humor). Pokud akceptujete, že humor Zdeňka Vřešťála je osobitý, nekonzumní, a to jak textový, tak i hudební, budete spokojeni.

Hned na úvod zaujme reminiscence na hit padesátých let Červená Aerovka (podobně se jiní interpreti zmocnili obdobného hitu Jezdím bez nehod – a ten, právě jako Aerovka, pod jejich rukama omládl, což je důkaz umění oněch interpretů, ale i kvality těchto nejméně dvou swingových písní z padesátých či šedesátých let). Nu, a pak už nastupují stoprocentní Vřešťáloviny. Na první poslech vážné, pak zpozorníte a... vybuchnete smíchy. Hned následující Faux Pas tyto charakteristiky splňuje – zdánlivě vážně romantická barokní muzika a k ní text plný slovních hříček. Další V pořádku (a o něco později následující úsměvný, ale přesto romantický Malý letní hit) už je o něco více známější z podání Nerezu. A následuje jedna písnička za druhou, celkem 18 hravých melodií i textů, ne však lacině a prvoplánově, ale vesměs v nich hlubší smysl najdete. Takřka každou píseň lze i žánrově zařadit do odlišné škatulky a tak přirozeně tvoří k sobě zajímavé kontrasty – například za sebou jdoucí Jistota a Pýcha píchá. Jako byste ani neposlouchali jedno album jednoho autora a interpreta - opět padesátky a následuje městský kuplet. Po nich Honza, tvářící se a začínající jako trampský, pokračující jako parodicky trampský a vrcholí jako metalově folklórový. Jeden z vrcholů alba. Jaký Honza je na mysli, je asi jasné (stejný jako u Ebenů) a myslím si, že by si už i bratr nějakou tu parodii zasloužil, aby se necítil ukřivděn. Zatímco v Honzovi je kromě parodie i trocha ironie, další Sponzoři a revizoři jsou pak už jen čirou radostí ze života, včetně jeho nepříjemných stránek a Touhy už jsou úplně infantilní (nebo senilní) ale řízeně a záměrně, nebudí proto pocit trapnosti, ale jen čistý smích. Zazní i slovenština (Nové svety), trošku překvapivě je i zde autorem textu také Zdeněk Vřešťál nebo reggae, zde platí totéž o autorství hudby. Jakoby ne zcela doceněný talent. Najdou se ale i slabší místa, pochopitelně, jak už to u humoru bývá – Slavná věc či Kopačky (kompletně, Kopačky mi navíc něco připomínají…) nebo Ohníčky (hudbou) nebo Klapka (textem) jsou toho příkladem. Možná to chtělo ještě jednou převybrat a netrvat na 18, ale třeba jen na 14 - 15 písních. Ke konci desky začnete už být trochu netrpěliví, jednak proto, že ty slabší kousky se soustředily právě do závěru desky – nebo jste už vtipy hudebními, textovými i interpretačními přesyceni a přijde vám to už přes míru. Možná pomůže příště si pustit desku od poloviny a zbudou vám síly i na ten závěr.