Prvotiny a maxisingly

29.02.2016 Prvotiny a maxisingly (Miloš Keller)

Začněme těmi maxisingly. Tuším, že už druhý dodali Choroši. Demo 2016 obsahuje pět skladeb a svůj moderní svěží trampský zvuk ještě od dob Výhybkáře (jakkoliv na CD je taky) vypilovali a zdokonalili. Získali další jistotu a rutinu v dobrém slova smyslu. Jejich texty zůstávají vtipné (Stopař, Atmosféra malých vsí - zde dojde i na příjemnou instrumentální „dobešovskou“ mezihru), přibyla ale i romantika a hlubší, byť odlehčená výpověď (Pátek odpoledne).

Holy Fanda & The Reverends: Konec cesty

Nejsem si jist, zda mám prozrazovat, kdo se skrývá pod titulem Holy Fanda & The Reverends. Přicházejí se sedmipísničkovým CD Konec cesty, ale je to spíše její začátek. Hlavní protagonista zatím stále hledá nejpřesnější styl pro své vyjádření a v každé ze svých podob zanechá pro posluchače zapamatovatelný hudební vzkaz. Podobné to bude asi i s touto sestavou, ať už bude mít jakoukoliv perspektivu. Sdružení přináší spíše tvrdší muziku s náběhem na rock, ne ale na jižanský, je ale patrná i inspirace irskými motivy či popovou verzí industriálu (Spícím městem). V případě skladby Svý sny je poutavý trubkový part, silný refrén se zajímavým nápadem (Svý sny musíš střežit/nebo je přežít), bohužel skladba trvá dvakrát déle (7 minut) než by měla, a tak od poloviny padá řemen. Nejsilnější je asi Křik racků s výrazným banjem a Jen se vznáším.

Emozpěv na mě na pódiu působil podobně jako kdysi Vasilův Rubáš – docela příjemně šokující zjev, vizuální i hudební, příjemné mrazení z nové folkové perspektivy. Na desce emozpěv je podstatně učesanější a konzervativnější, základní náboj jeho muziky, charakterizovaný náběhy na rozsáhlejší hudební plochy, ale vesměs zůstal, nicméně občas se neubránili jisté blazeované nudě v písních (Svár). Naopak skladba Pýcha ukrývá, zejména díky zpěvu, jisté napětí, posluchač doposlouchá už jen kvůli vývoji příběhu. Asi nejsilnější je skladba Jako bejk – melodicky i zpěvem.

Z hecu: Na gumičku nos

Vodníci vydali shrnující CD Šťastných 13 a na něm výběr z toho, co Vodníci hrají a považují to za reprezentativní. Stále ještě mladičkou kapelu znám poměrně dlouho z Dětských Port a spontaneitu jejich vystoupení se na desku, natočenou v domácím studiu, podařilo přenést, i když asi i díky tomu, že bylo natáčení pojato spíš jako vystoupení na koncertě, než ve studiu (možná se mýlím). Na můj vkus je tam příliš převzatých věci, na druhou stranu se ukazuje šíře jejich záběru (a taky do jisté míry zatím pochopitelná a oprávněná nevyhraněnost). A přitom nejsilnější jsou autorské písničky – Písemky, Nádobí. Děti máje vypadají spíš jako parodie, naopak Mohelnice je zdařilou cover verzí. Rozhodně kapelu doporučuji všem zájemcům o vývoj české mladé muziky ke sledování a doufám, že nesklouzne ke střednímu proudu.
CD Na gumičku nos skupiny Z hecu už mám trochu déle a na Portě jsem je viděl dvakrát a vždy nadšení. Dodnes mě příjemně mrazí při písni Vzkaz pro cizí planetu, ta na albu je taky a kromě toho třináct dalších, včetně Iluzionisty, se kterým soutěžili v soutěži o titul Talent Countryradia. Třetí silnou skladbou je Dorset Street. A titulní Na gumičku nos nebo Balada pro čarodějnice vás taky zaujmou na delší dobu. Z Hecu přinášejí pohodový a upřímný folk, sólistův jen zdánlivě neškolený hlas ve vyšších polohách naopak prozradí jistotu vedení. V textech najdeme místy posmutnělou ironii, vždy ale naladěnou nakonec optimisticky. Kapela je rozhodně velikým příslibem pro náš folk a doufám, že spolu vydrží dost dlouho, aby se to potvrdilo.