FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Krámek U Náčelníka postupně získal mezi pražskými hudebními kluby pověst místa, kde je lidem dobře a kam se všichni rádi vracejí. Díky nadšencům jako je Petr Vejvoda, zvaný Náčelník, je někdy na světě docela dobře i bez nabitých zlatých a platinových platebních karet a médií překypujících celebritami. Ve čtvrtek, posledního září tohoto roku, si U Náčelníka zazpívali a zahráli Jiří Motyčák, zvaný Monty a Honza Žamboch, tentokrát zcela sám.
O Montym se docela hodně psalo, zejména v souvislosti s jeho deskou Ryboloff, ale pro mě byl tento muzikant premiérou. Pozvání na jeviště Honzou Žambochem je samozřejmě velmi dobrým doporučením, ale nějak jsem si léty vypěstoval v sobě „záklopku“ proti tomu, co je příliš opticky jasné a kdy se „společensky“ nesluší říkat, že se mi to nelíbí. Proto jsem ten večer byl velmi zvědav, jaké to s tím Montym vlastně bude?
Monty zcela jistě nepatří k mladým mužům, při jejichž vystoupení se nelze prodrat blíže k pódiu davem nadšených a ječících mladých fanynek, reagujících i na zvuk vlasu padajícího z hlavy jejich oblíbeného umělce. Severní Morava, zejména Ostravsko, dává lidem zde žijícím a zrozeným zvláštní punc, minimálně od dob Petra Bezruče. Někdo, tuším zesnulý publicista Jan Křtitel Sýkora, kdysi napsal, že to je uhelným prachem zažraným v hlasivkách. V případě Montyho je na první pohled vidět, že je chlapem, s nímž je milo posedět a popovídat v hospodě. Lidé tak trochu či více při těle většinou budí dojem dobromyslnosti a lidé očekávají, že s nimi bude legrace. Monty tento zažitý dojem nezklamal a bylo brzy patrno, že si publikum umí získat. Ten večer nebyl na pódiu sám, vzal si na pomoc Petra Simandela, hráče na bezpražcovou basovou kytaru. Tento usus, tedy nestát na pódiu sám s kytarou, je dobrý. Písničky to umocňuje a dává jim lepší rozměr, protože - dámy prominou, zejména u písničkářek se občas dostaví po delším čase sólového hraní nuda diváka. Hraní s Petrem Simandelem, jak mi bylo sděleno, bylo premiérou, ale pokračování by bylo podle mého soudu namístě. Monty má dvě polohy. První je již zmíněná humorná nota, ta druhá je vážnější, ostatně tak je tomu o většiny písničkářů. Humorná nota je vyjádřená například autobiografickou písní Tlustý pán. V humorné notě je Monty většinou doma, aniž by ji příliš zdůrazňoval přehnaným „bodrým moravským povídáním“, ostatně Monty žije v současnosti na jihu Moravy u Brna. Občasný úlet vulgarismu mi nevadil, protože nebyl použit jako berle nedostatku humoru. Ze škály těch druhých písní, které ten večer zněly, se mi docela nejvíc líbila Škaredá holka (v Praze říkáme ošklivá). V pozadí mé stále více slábnoucí paměti mi vytanula Ošklivá Žaneta (Jíšová - Vřešťál), ale Monty závěr o ošklivé slečně nadlehčil. U vážnějších písní Monty svou jistě dobře míněnou „druhou parketu“ spíše hledá. Maličko jsem zaslechl, patrně nechtěnou, inspiraci tvorbou toho, který ten večer vystoupil jako druhý. To se občas stává, byť Monty není zcela začínající muzikant, ale podle biografie střídal žánry, tedy není písničkářem od narození. Monty se podle potlesku a vyžádaných přídavků líbil. Vedle mnoha typů písničkářů máme Montyho, nezaměnitelného, s nadějí na další růst. Lidsky má na tohle Monty zcela jistě „našlápnuto“ tím, jaký podle mého prvního dojmu je. Druhým účinkujícím byl Honza Žamboch, jen s kytarou a svým milým úsměvem. Bez ohledu na ceny, které mají Žamboši doma, Honza Žamboch talentem, hledáním a tvrdou prací dosáhl českého Olympu, a to nejen písničkářského. Vedle Martina Rouse, Kuby Horáka, Michala Vaňka, Honzy Řepky či Honzy Přesličky obývá Honza Žamboch pomyslný trůn nejlepších českých textařů, přesahujících žánr folku. Obdivuji „svět hledačů“, lidí, kteří se nespokojí s dosaženým. Mezi takové patří zejména Radůza, Jarda Svoboda a samozřejmě i Honza Žamboch. Svědčí o tom hudební, stylová i textová stránka druhé desky Žambochů a věřím, že další deska půjde opět dál do krajin, kde je všem hezky. Sólový Honza Žamboch, občas koketující s technikou na podlaze, vyrábějící iluze, mě doslova přikoval k židli. Došlo i na Krátkou paměť, která vydá za sto polemik kavárenských intelektuálů v tisku či nádhernou píseň o Svobodě, plně vystihující i mé pocity po řadě pokračujících zklamání z navráceného kapitalismu, ale s koncovkou „Zaplaťpánbůh, že svoboda je“. Zněla i novinka na téma mezilidské vztahy, opět s nádhernou žambochovskou češtinou… „děti mají šaty ze střelné bavlny“, či úlet k Honzovi Žambochovi kongeniálnímu a dvacet let starému Oldřichu Janotovi a jeho Zemi nikoho. Bez jediného pohledu na hodinky večer skončil společnou Znakoplavkou, zpívanou s Montym, za doprovodu hang drumu Jiřího exfotra Šámala, který se s tímto podivným nástrojem pravidelně, a jak je u něj zvykem i nenápadně, vynoří na řadě koncertů. Byl to dobrý večer, ale spíše výborný, protože dobře znamená „za tři“, byť to mým žáčkům často stačí.