FOLKtime - Vaše brána do světa folku

V sobotu 19. listopadu 2010 jsem si snažil vybavit, na kolika setkáních členů Jonáš klubu jsem již byl? Nechal jsem počítání a raději se těšil a znovu si říkal, jak ten čas letí, vždyť jarní setkání bylo před nedávnem. Krátce po patnácté hodině přišel na jeviště pravidelný moderátor Milan Zeibert, ale tentokrát byl na celý večer sám. Podle programu mělo vystoupit jako první duo Two voices, ale jako pokaždé je změna programu vyhrazena. Druhá polovina ženské dvojice, báječně upravující zejména známé operní árie, Edita Adlerová, se prostřednictvím svého druhého já, Jany Rychterové, omluvila. Na jevišti proto stála dvojice Jana Rychterová a Vladimír „Iljič“ Pecháček s houslemi. Jana Rychterová píše melodie a texty, doprovází se na kytaru a zpívá. Zatím vydala tři desky, a pokud by někdo přemýšlel, kam ji s její tvorbou a způsobem interpretace zařadit, tak zcela jistě mezi šansoniérky. Jenže Jana Rychterová krom lyrických písní publikum většinou nahlas rozesměje. Často zpívá o tom nejdůležitějším, co upevňuje lásku, tedy zpívá o jídle. V písni Chechtavá, kterou dala jako přídavek, hrozí prasknutí hlasivek i bránice. V písni Nákupní s návrhem na inovaci nákupních vozíků jí souhlasně kývaly v podstatě všechny ženy v sále, protože inovace nákupního vozíku o světla a blinkry by zcela jistě zahnala nudu mužů, tlačících v rámci manželských povinností plný vozík se základními potřebami. Vystoupení Jany Rychterové a Vladimíra „Iljiče“ však netvořilo jednolitý celek, protože bylo přerušeno vstupem člověka, který nosí své nomen omen neboli jméno-znamení. Tím člověkem je doktor Václav Větvička, emeritní ředitel Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty UK v Praze, v současné době vedoucí zahrady zámku ve Štiříně. V zámku se občas konají i koncerty dua Two voices, takže účast pana doktora Větvičky u Jonášů byla vpravdě „protekční“. Pan doktor Větvička je autorem řady krásných knih a posluchači Rádia Leonardo i ČR 2 jej znají z četných vystoupení. Ten večer vybral doktor Větvička několik ukázek ze svých knih Poutník okouzlený rodnou zemí a Návraty na místa činů. Obě knihy v sobě snoubí vypravěčský dar autora s darem objevitele. Proč obdivovat například zámky na Loiře, když jich máme tolik krásných na řece Mrlině? Autorské čtení pana doktora má zcela jistě podobný půvab, jaký mělo například vyprávění pana Františka Nepila. Krom jiného doprovodil pan doktor Větvička účinkující i pantomimicky, když za potlesku diváků předvedl, jak se bude jezdit na novém vozíku Jany Rychterové. Před první přestávkou si Milan Zeibert povídal s režisérem panem Jiřím Menzelem. Pan Menzel působil a působí dojmem uzavřeného člověka. O to víc je v něm umělecké i lidské velikosti. Vzpomínal na hledání pivovaru pro Postřižiny, který byl po dlouhém hledání nalezen v Dalešicích. Zde byl při stavbě vodního díla natočen i první Menzelův film Kdo hledá zlaté dno, milostivě povolený po zákazu činnosti tupci z Barrandova. Pan Menzel se vyjádřil i k úrovni dnešních filmů a souhlasím s ním, že chybí filmy oslovující diváka a zároveň filmy s vysokou úrovní, tedy filmy, na které se nedíváme jen jednou. Kdo jiný než Jiří Menzel umí na plátno převést knihy Bohumila Hrabala či Vladislava Vančury? Poslouchat klidný a tichý hlas Jiřího Menzela, to byl krásný zážitek. Po přestávce obsadili pódium studenti 4. ročníku muzikálového herectví JAMU pod vedením profesorky Dady Klementové, za doprovodu jejího klavíru a bicích Jiřího Klementa. Příjmení paní profesorky je shodné s příjmením muzikantky Petry Klementové (např. členky kapely OKO) a není to náhoda, protože Petra je její dcerou. Je radost učit studenty, jakými byli ti, kteří ve sboru, duetech či sólově, v doprovodu klavíru nebo acapella, zpívali písně z repertoáru Semaforu. Na druhé straně je radostí mít takovou kantorku, jakou je profesorka Klementová. Písně v podání školených hlasů připravovaných pro muzikál zněly ve sborových i v jiných aranžích překrásně. Přeji všem těm mladým lidem, aby zůstali takovými, jak na mě ten večer působili.
Jméno Rosti Čapka znají nejen muzikanti, ale i posluchači Country rádia, kde uváděl pořad Bluegrassová kolekce a znají jej i diváci festivalu Jamboree, který uváděl s Míšou Leichtem. Na jeho nástroje hrají takové světové hvězdy, jakými jsou například Ricky Skaggs či Peter Rowan. Rosťa Čapek oslavil 25 let výroby hudebních nástrojů - banja, mandolíny, mandoly či mandocella. Jeho otcem je, bohužel již nežijící, Jan Krisťák Čapek, zakladatel a dlouholetý manažer kapely Schovanky, v nichž hrála na banjo i maminka Rosti Čapka, Jarka. Rosťa Čapek toho řekl v besedě s Milanem Zeibertem hodně, ale zapadlo, že paní Jarka Čapková vyrábí mimo jiné i řemeny ke kytarám a jiným nástrojům. Jedno banjo vyrobil pan Čapek i pro pana Suchého. Pan Suchý na něj zahrál pár tónů a vzpomněl, jak Jitce Molavcové přeladil ukulelové banjo obráceně.
Po přestávce, v poslední třetině setkání, nastoupila na pódium celá kapela divadla Semafor, tedy kapelník Jiří Svoboda, David Vrobel - saxofon a klarinet, Vladimír Vandrovec - kytara, Pavel Greifoner - baskytara a Jiří Hájek - bicí. Jako první s kapelou zpívala Olina Patková. Prohlásila, že plní přání Ivana Kotta a dozpívá písně, které se minule nestihly. K mé radosti zněla i píseň Harfy v nebi - melodie i text Josef Kainar. S Jiřím Suchým si zazpívala Blues na cestu poslední, které pro sebe říkám „Černej nebožtíku“. Je to nádherná česká bluesovka, kterou znám i v podání nezapomenutelného pana Rudolfa Pellara. Pak si zascatovala, když „izolovala“ část závěru hry Mam´zelle Nitouche. Olina Patková má jedinou chybu - měla by více zpívat a zpívat zejména jazz. Zpěvaček, jako je Olina Patková mnoho nemáme.
Druhým v pořadí byl Tomáš Novotný, absolvent JAMU, mladý herec a zpěvák, který má za sebou několik muzikálových rolí, například Jánošíka v představení Malované na skle. Zpíval písně Hamleta z představení Uteklo to jako H2O. Tomáš Novotný má všechny předpoklady být hvězdou, ale především do Semaforu zapadne.
Závěr setkání patřil tradičně Jitce Molavcové a Jiřímu Suchému. Zavzpomínali na hru Dr. Johan Faust, Praha II, Karlovo nám. 40 a pozvali na premiéru hry Dal si růži do polívky. Jako vždy pohoda a radost a zejména obdiv nad výkonem pana Suchého, a to nejen jako stále píšícího autora her a textů písní, ale i herce a zpěváka. Dej Vám Pánbůh hodně zdraví a invence, pane Suchý! Po „přídavku zpěvu beze slov“ bylo jen rozloučení, krabice s pivem pro Jitku Molavcovou a tradiční punčový dort pro Jiřího Suchého. Nezbývá, než se těšit na jaro, ale to je vlastně za dveřmi.