FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Po svátečním dni se 18. listopadu uskutečnil další večer F-klubu v Pardubicích. Den byl temný a šeravý už od samého rána a večer začalo padat cosi, co připomínalo spíš sníh než déšť. Zima tedy nejspíš konečně a bohužel nastala. Opravdu bylo vlezlé vlhko, až se nechtělo vylézat z nory.
V Doli klubu v Pardubicích ale bylo úplně narváno, málem jsem se ani neprodrala do místnosti, kam i císař chodil sám. Předsálí bylo plné lidí i sál už skoro praskal ve švech.
Za zajímavé pokládám, že oproti minulému koncertu Continua XX a Pavučiny se zcela změnilo složení diváků. Věkový průměr se pohyboval kolem 45 – 50 let.
Mělo to svůj důvod… Skupina Chrpa už totiž na hudebním poli působí 37 let, proto se domnívám, že většina diváků, kteří dnes do F-klubu přišli, jsou pamětníci jejích úplných začátků. Pokud jsem kdysi zaslechla správně, název kapely je vlastně složeninou začátečních písmen měst Chrudim a Pardubice, z kterých členové pocházejí. Informace pro většinu čtenářů možná nenová, ale přesto jsem ji zmínila pro úplnost.
Chrpa v nynější sestavě hraje 6 let. Tvoří ji kapelník Bob Josef Kratochvíl (zpěv, baskytara), Zob Miloš Kazda (zpěv, kytara, banjo), George Jirka Svoboda (zpěv, kytara), Tom Tomáš Klásek (zpěv, foukačka, akordeon, kytara). Jak jsme se dozvěděli v průběhu vystoupení, Bob hrál dlouhá léta na kontrabas, ale když odešel do důchodu, pořídil si baskytaru.
S Chrpou jsme se hned první písní Bílé kanoe přenesli do 1. republiky a setrvali jsme tam i se starým trampským tangem Anita. Příjemné bylo i vzpomínání na bratry Ryvoly v písni Chleba z růží s krásným textem a v Tunelu jménem Čas.
Asi po dvaceti minutách mi mé rozjímání v atmosféře zašlých časů začala kazit opilá blondýna s napůl spadlými kalhotami a napůl vypitým půllitrem piva (asi už několikátým) v ruce, který div nevylila. Vpadla do sálu, bohužel se posadila vedle mě a měla potřebu se dělit o své pocity, přičemž pochybuji o tom, že věděla a vnímala, o čem pánové z Chrpy zpívají. Pochybuji vůbec o tom, že byla ve svém stavu schopná rozeznat, jestli je na folkovém, či rockovém koncertu. Asi zapíjela žal, nebo svou krásu a „chlast“ jí z té krásy ubíral. Naštěstí po deseti minutách odešla.
Z novějších písní zazněla Cindy od kapely Úsvit, Zpátky v horách, kterou původně hráli Settleři i pardubická Stopa.
Zaujala mě historie písně Zelený pláně, která snad nesmí chybět u žádného táborového ohně. Původně a jako první ji s českým textem zpíval Josef Zíma v r. 1976, jak jsme se dozvěděli od Boba Kratochvíla, až poté ji zpívala spousta dalších a dalších kapel.
Pro mě nová byla i píseň Severní dráhy nádražák, s pracovním názvem Termoska, z pera Pavla Žalmana Lohonky, kterou napsal pro již zmiňovanou Stopu.
Chrpa se s námi rozloučila písní Kosí fox, při níž jsme tento večer poprvé a naposled uslyšeli banjo a mohli se pokochat tanečními kreacemi Tomáše Kláska.
Vystoupením Chrpy na mě dýchla stará a ryzí trampská hudba, jakou jsem už dlouho neslyšela. Možná že jsem ji takhle naživo slyšela ve svém životě úplně poprvé. Připadá mi, že trampských kapel už přeci jen tolik není.
Po desetiminutové pauze věnované k přeskupení muzikantů, vyvenčení a občerstvení diváků nastoupila s velkou silou trojhlasu kapela Víceméně.
Víceméně jsou velmi ovlivnění kapelou Pacifik, Nezmaři, Brontosauři a Spirituál kvintet a na jejich produkci i projevu to bylo velmi znát – Tak už koukej se hnout, Blátivou, Dvě báby, Sedm žlutejch kamínků, Růže.
Kapela z Pardubic, podrobněji řečeno z Ohrazenic a Polabin, se představila ve složení: Roman Brčko Pavelka – vizáží připomínající Kamila Střihavku nebo lva, kterého měl na tričku – se zpěvem, devítistrunnou kytarou a foukačkou, Iveta Nováková se zpěvem a šestistrunnou kytarou, Martin Drn Nýdr s kytarou, baskytarou a flétnou – Martin mi svým hlasem velmi připomínal Pavla Zajíce z Nezmarů – a na pár písní vypomohla i dcera Ivety, zpěvačka a perkusistka Kristýna Nováková.
Iveta si po pár minutách za kapelu posteskla, že reflektory na jevišti hodně topí, že topí tak, že se ani nedá otvírat pusa. Můžu ale potvrdit, že horko bylo i v hledišti. Jinak Víceméně víceméně spíš zpívali, než mluvili, např. píseň Vandrovní od Máků, Batalion (Markytánka), Vandrovníci. Ho ho watanay si trochu poupravili k obrazu svému a nechyběl ani zástupce z lidové tvorby jihočeského kraje Kukačka kuká, holoubek vrká. Krásně jsem se zasnila u Širého proudu od Spirituál kvintetu.
Vzhledem k pokročilosti večera kapela přeskočila rychlé písně a zabrousila i do jiného žánru písní Hvězdy od Katapultu. Zvláštností je, že tato píseň je pro kapelu údajně vždy překvapením, protože nikdy neví, jak moc se Roman do písně vcítí a kolikrát na konci zopakuje refrén.
U světoznámé písně Haleluja z filmu Shrek otextované Ivetiným kolegou Milošem Kaplanem mi až naskočila husí kůže.
Většina písní, které Víceméně dnes zahráli, byla převzatá, objevily se i ty z vlastní tvorby v závěru programu, např. Každý z nás, a jako přídavek píseň Pojďme spát, která měla vyhnat obecenstvo, ale myslím si, že i kapelu, protože prý jsou schopní hrát neúnavně až do rána, případně až do odpoledne.
V průběhu celého večera jsem pozorovala i diváky a můžu odpřísáhnout, že dnes si každý aspoň na chvíli zazpíval s kapelami, někteří sice velmi tiše, ale přece.
Při odchodu jsem čistou náhodou přišla k tomu, že jsem od Romana Pavelky dostala pusu, říkal, že čeká na ovace a polibky a já jsem nějak byla nejblíž. Podotýkám, že jsme se nikdy předtím neviděli. Cizí chlapy normálně nelíbám, ale asi na mě zapůsobilo opojení z panáka rumu, který mi byl objednán jedním z pořadatelů Ondřejem Víškem. Byl to tedy překvapující závěr večera i pro mě samotnou.
Příště, a to 16. prosince, se přijďte podívat na kluka z Pardubic Víťu Troníčka a jeho hosty a Radka Píďu Bartoše a jeho hosty. Myslím, že to bude velmi výživný a nezapomenutelný zážitek.