FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Zcela do středu soutěžního klání se přes neúčast pražských Anyone vylosoval sólista Monty. Robustní písničkář otevřeného srdce dokázal nejenom v brzkém ránu vzbudit nekonečnou ódou na toi-toi osazenstvo tábořiště, ale jeho bodrost se výrazně projevila i v projevu na Open scéně. Jeho texty jsou často přímočaré až neomalené, ale nepostrádají chytrost i hravost. Co nedohoní zpěvem, dožene výbornou kytarou a již zmíněnou otevřeností, kterou dokáže strhnout přítomné publikum (A-). Další zahrála skupina Passage a předvedla tradiční melodický folk okořeněný saxofonem. Rok od roku se lepší, jen snad ty sbory by měli opravdu více pilovat (A-). Skupina Sedm nedostatečných by si je z větší části zasloužila. Nevýrazné písně řekněme trampského nádechu byly kulisou často uši rvoucích rozjetých hlasů a zejména nástrojů (C-). Skupina Flastr se pohybuje někde na pomezí bluegrassu a folku, avšak možná hudební nevyhraněnost nezanechala negativní stopy na jejich produkci. Jejich projev byl opravdu výborný, ani se mi nechce z té kvality nástrojů nic vytknout, aby se právem ostatní neurazili. Snad tedy zmíním alespoň perfektní sbory a páni prominou, krásně zastřený hlas a přednes Hany Jelínkové (A). Jako předposlední zahrály, tedy spíše zabubnovaly Spálený sušenky. Nelze jim upřít energičnost projevu a i když možná trochu strojenou, tak přeci jen otevřenost vůči divákům. Celou produkci jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že mi něco výrazného není po chuti. Já jsem jim to ponoření do světa africké rytmiky ověnčeného pár pentličkami z černého kontinentu zkrátka nevěřil. Jistě nemusíte být notně černoškou, abyste dokázali držet správný rytmus na africký buben, ale buď tu snahu o worldmusic chci předvést co nejautentičtěji a potom nebudu mít tak agresivní výraz, o kalhotách ani nemluvě, a nebo se „jen“ snažím kvalitně předvést africkou hudbu a potom si nemusím občasně půjčovat gesta či uměle předvádět tance (B+). Jako poslední zahrála skupina Alison a nutno říci, že se od loňského hraní na Open scéně, kdy jsem je slyšel naposledy, spíše zhoršili. Jediný zpěvák nestíhal a byl neustále mimo rytmus a sbory taktéž vůbec neseděly. Líbivé rytmické melodie možná dokázaly zastřít i často chybující píšťalu, ale celkově to opravdu nebylo k poslouchání (C-). Žel pořadí, kdy jednotlivé skupiny zahrály, protože více jak polovinu soutěžících poslouchali až na výjimky kolegové účinkující či pár opožděných opilců, bylo opětovně hlavním kritériem diváckého hodnocení. I tak navíc hlasovalo velmi málo diváků (bylo rozdáno celkově cca 300 hlasů, takže při třech hlasech na jednoho diváka jich hlasovalo asi jen 100), což o to více nepřidalo na věrohodnosti výsledků. Zvítězila tak skupina Alison, druhé skončily předposlední hrající Spálený sušenky, a až třetí skončil Monty. Můžeme jen doufat, že tak kvalitně obsazená soutěž a konečně zejména sami účinkující se s plánovanými změnami na Muzice také dočkají mnohem korektnějších pravidel. Hosté Open scény Bodlo a Bodlák pak prominou, tentokrát pro mne byly jen příjemnou ozvěnou kdesi v dálce.
Sobotní hlavní koncert otevíral výrazně podprůměrný vítěz Open scény, a o to více tak vyčnívali následní účinkující. Frýda a company mne bez Frýdy letos příjemně překvapila a více melodické než rytmické tydlikání nebylo vůbec špatné. Mnohem více jsem si pak užíval vystoupení dámského tria Přelet M.S., jež jen za pomoci jedné kytary i jediného mikrofonu předvádělo výsostně souznějící a hravý trojhlas. Varietní vsuvka druhého večera v podobě slovenské country skupiny Bukasový masív však nebyla vtipná či k poslouchání ani napoprvé. Krásně se za starých jazzových a trampských písniček vzpomínalo s Jitkou Vrbovou za kytarového doprovodu Standy Chmelíka a srdce i ucho laskal taktéž Petr Kalandra memory Band, škoda jen, že ještě bez doprovodu Zuzany Michnové a Oskara Petra. Neužívat si nešlo i krásných panenek z Berušek, jejichž hraní svědčí čas i „nová“ basistka. Běžněji trio Zhasni, tentokráte ve dvou, to byl z nezavedených star jednoznačný výstup dne. Loňský vítěz Open scény na Muzice sbírá úspěch za úspěchem, až se dobírá i k nové desce. Chytré texty a přesvědčivá interpretace, Kubovo slovo průvodní pro jeho nebetyčnou prostořekost raději nechválit, to jsou silné a budoucnost osvětlující devízy. Těsně před finále přišlo více zklamání v podobě bluegrassového Bluegate, a to přes křest soukromého projektu zpěvačky a hráčky na baskytaru Ilon Leichtové. Finále pak již bylo prakticky v domácích rukou. Nejdříve Samson a jeho parta a na úplný závěr Hop trop, ke kvalitě i vzpomínkám není co dodat či vytknout. K nim se pak vtěsnali Roman Horký a Ivo Jahelka. Se „zpívajícím právníkem“ si pak sice asi těžko nějakou z jeho balad zazpíváte, ale rozhodně se u nich či průvodního slova kořeněného historkami ze soudní praxe nebudete nudit. Když průvodce večerem Zdeněk Schwager zval ještě na drobný bonus v podobě zkráceného představení Limonádového Joe, z nostalgie amatérského divadelníka jsem zůstal, avšak doufám, že většina diváků nikoli. Takový výstup opravdu nebyl hodný tečky za tak výborným festivalem. Snad si neprozřetelně zůstavší spravili chuť alespoň na popůlnočním candrbále.
A co ty plánované změny do příštího ročníku? Máme se opravdu čeho obávat Samsone? „Nemyslím si, že by se nějak zvlášť mnoho změnila podoba festivalu. Ona je hodně dána i prostředím toho překrásného areálu Lesního divadla v Hrádku. Ale protože nejsem domýšlivý blb, tak vím, že můj vkus a dramaturgický odhad stárne. Proto si chci zachovat pouze jakousi supervizi a nechat na tom pracovat mladší kolegy z našeho rádia Samson. Je se tedy možné spíše těšit, nežli obávat.“ Tak tedy bez obav, ale v pozitivním očekávání, příští rok (snad) na shledanou.