Jsou setkání, která už měla dávno být. Bohužel k nim nedošlo, protože přes hranice byla nakreslena ostnatá čára a žilo se v rybníčku, po němž se řadě lidí nostalgicky stýská. Ta čára působila jako zavřené dveře směrem ven i dovnitř. Jen občas k nám dorazilo trochu světla a jen na okamžik. V roce 1978 k nám dorazil Johny Cash. Bohužel jeden lístek, který jsem mohl získat, jsem tehdy přenechal jedné, kterou jsem již řadu let nepotkal. Ve světě běžely filmy, zněla hudba a my ji vnímali většinou zprostředkovaně, velmi často i prostřednictvím českých textů, zpívaných různými českými ústy. Mezi takováto poznávání patří i tvorba Krise Kristoffersona, renesančního amerického muže. Narodil se v Texasu, měl devatero řemesel, včetně studia v Oxfordu, stovky melodií a textů a řady výborně hraných filmových rolí. K dnešku má osm dětí a mezi jeho lásky patřily například i Janis Joplinová nebo Barbra Streisandová. Jeho jméno jsem prvně a hodně dávno četl na obalech vinylových alb a mezi jeho nejznámější písně patří bezesporu Nedělní ráno, napsané pro Johnyho Cashe, velmi dobře zpívané Pavlem Bobkem na jeho prvním a podle mého soudu dosud nepřekonaném albu.
Ostnatá čára zmizela a jména známá většinou jen z obalů desek, měla tváře i hlas. Kris Kristofferson navštívil Prahu před pěti roky a ve čtvrtek 29. 11. 2012 svou návštěvu zopakoval. Patrně nerozhodoval o koncertním prostředí, takže stál jen s kytarou a foukací harmonikou na obrovském pódiu, kde se „mrvily“ dějiny v době, kdy se tato drahá budova, s hluchými prostory připomínajícími nádražní halu, jmenovala Sjezdový palác.
Jako předskokan vystoupil Wabi Daněk. Wabi, vítán fanoušky, zpíval většinou své nikdy nepřekonané písně z prvního alba, ale Rosa na kolejích nezněla. K posledním skladbám Wabi pozval syna Šimona s elektrickou kytarou a při poslední písni Čím větší bloud, tím větší pád, mu s poslední slokou pomohl Kris Kristofferson, aby se znovu objevil po přestávce.
Kristoffersonovi je 76 let a nelze použít klišé, že mu to zpívá jako zamlada, ostatně jsem jej zpívat zamlada nikdy živě neslyšel. Věk je znát na hlase i na občasných úletech v kytarové hře, kterou není možné označit jako virtuózní. Jen ta foukací harmonika měla patinu rolí Krise Kristoffersona ve všech postavách ze Západu, počínaje Billy the Kidem. Podstatnou částí tvorby této legendy jsou jeho texty, které místy recitoval. Jsou to většinou dlouhé balady, příběhy, vzpomínky na dětství, přátele či příběhy vymyšlené. U jednotlivých písní jsem si uvědomil, kolika českými ústy tyto písně zněly, aniž si v době, kdy proces schvalování českých textů ještě nefungoval, a negace autorských práv by zasloužila řád Pirátské strany. Kristofferson zpíval i s kapelami a v prostoru paláce, kdysi zvaného Lidojem, jsem si místy dost přál aspoň jednoho kytaristu vedle hvězdy. Mezi prvními zněla píseň Me and Bobby McGee, interpretovaná zejména Janis Joplin a u nás Pavlem Bobkem jako Chvíle, kdy jsem byl s ní. Svému tátovi na banjo a zpěvem pomohla dcera Kelly, druhé nejmladší dítě, narozená v roce 1991. Její vyšší hlas velmi dobře harmonoval s tatínkovým a bylo to pěkné a příjemné. Publikum tleskalo většinou při skladbách zarytých fanouškům pod kůži jako Loving Her Was Easier či již zmíněné Sunday Morning Coming Down. Z připravované nové desky zněla například skladba Ramblin´ Jack. Kristofferson zpívá i pro nás srozumitelnou angličtinou, snad i jako důsledek studia v Oxfordu. Koncert trval bez nadechnutí devadesát minut, před čímž je nutno smeknout. Na závěr zněla píseň Please don´t Tell Me How The Story End a spolu s Kelly koncert zakončil skladbou Why Me. Těm, kteří měli dost peněz na první řadu Kris postupně podal na rozloučenou ruku.
Bylo to pro mě první setkání s takovou legendou americké country, ale znovu jsem si opakoval, že to nedělní ráno ve čtvrtek mě mělo potkat o třicet let dřív, ale zaplaťbůh, že taková setkání jsou a doufám, že ještě budou.