Agentura Brnokoncert připravila na významný den 28. října 2018, tedy na sté výročí vzniku republiky, koncert v brněnském SONO Centru. Kombinaci swingu, jazzu a šansonu doplnila stále mladá připomínka big-beatu let šedesátých v podání Synkop 61 a závěr patřil Robertu Křesťanovi a Druhé trávě.

Nestihl jsem úvodní blok koncertu, vystoupení jazz-swingové kapely Django Jet. Do koule, která tvoří koncertní sál SONO Centra, jsem přišel až na část věnovanou šansonu. Blok, uváděný Jiřím Vondrákem, skrýval pod názvem Mě to tady (ne)baví skvělou šansoniérku Hanu Robinson, kterou doprovázel Orchestr Divadla šansonu. Jiří Vondrák od svých folkových kořenů rozhodně neodbočil, spíš rozšířil svůj záběr o další žánrové prvky. Jako dobrý duch brněnské scény šansonu i folkových opusů se věnuje nejen interpretaci skladeb z tohoto žánru (a to též svých oblíbených autorů, jako Bulata Okudžavy a dalších ruských velikánů), ale i režijní a dramaturgické činnosti pro televizi i film. Hodinový blok přinesl jak výlety do dob Osvobozeného divadla, tak vzpomínky na výrazné osobnosti žánru z doby minulého století. Tím vším provázel zaujaté posluchače brilantní výkon hudebníků i zpěváků, kteří tvoří Orchestr Divadla šansonu.

Po nezbytné technické pause se cesta uplynulými sto lety hudebních dějin dostala na scénu bigbítu let šedesátých. Za nadšeného aplausu publika nastoupila legenda žánru, Synkopy 61. Staří bardi ukazovali, že nic nezapomněli ze své instrumentální zručnosti a umí stále hrát s vervou, zkrátka jako zamlada. Připomněli do muzikantského nebe nedávno odešlého Oldřicha Veselého a jeho skladatelský vklad do repertoáru (projekty Sluneční hodiny, Křídlení) a nadchli nejen své vrstevníky v publiku. Skladby jako Formule 1, Robinson doplnil i protestsong Válka je vůl, který mi připomněl dávnou radost ze získání významného doplňku knihovny, tedy „modré knížky“. Uspořádání hlediště nepřálo tanečním kreacím diváků, ke kterým hudba z pódia přímo naváděla, ale pár pokusů bylo i v omezeném prostoru úspěšných. Pánové Petr Směja, Michal Polák, Pavel Pokorný a další nezůstali nic dlužni pověsti špičky tohoto žánru.

K významnému dni v historii republiky, zvané při svém vzniku před sto lety Republikou Československou, významně přispěl Robert Křesťan s Druhou trávou. A to nejen tradičně, tedy hudební částí, ale i decentním Robertovým připomenutím významu slavného dne. A pak už začala jízda po krajinách hudebních i slovních imaginací, obsažených v playlistu Druhé trávy. Poslední dobou se na špici mých oblíbených objevila skladba Hurt, kterou v závěru své životní pouti skvěle zazpíval Johnny Cash. Robert zmínil lehký nátlak přátel, který vedl k zařazení do repertoáru a myslím, že nejen já jsem za něj vděčný. Síla provedení Druhou trávou je zcela vyrovnaná s Cashovým pojetím a je to opravdu mrazivě krásný zážitek. Závěr večera patřil skoro již tradičně Telegraph Road, která se díky vynikajícím instrumentálním vyhrávkám Luboše Novotného a Luboše Maliny, jakož i dalších členů kapely, a také díky expresivnímu zpěvu nádherně přebásněného textu nemůže oposlouchat. Pohoda na jevišti se přenesla i mezi publikum – snad to bylo umocněno a zesíleno i odrazem od kulovité konstrukce, nebo historickým významem dne a mlčenlivou připomínkou jeho významnosti.