(reportáž z koncertu Rudolfa Pellara v Caféidoskopu)

V padesátých letech, na přelomu šedesátých let minulého století, když ještě v domácnostech převládalo rádio nad televizorem, jsem mimo jiné rád poslouchal příjemný mužský hlas zpívající o červené Aerovce, o drnové chajdě, či o tom, jak deštivou ulicí jdou z vojny tři chlapíci. Tyhle a ještě další písně zpíval pan Rudolf Pellar. Kdybychom hledali člověka jednoho sta kulturních dovedností, shodneme se všichni, že takový mezi námi žije. Je to právě pan Rudolf Pellar, který 28. února oslaví své 85. narozeniny. Za ten dlouhý čas byl hercem, tanečníkem, zpěvákem, konferenciérem, překladatelem a Bůhví čím ještě.

V pondělí 4. února 2008 přišel ten usměvavý, obrýlený a štíhlý muž do kavárny Caféidoskop, aby zazpíval Židovské písně. Přišel skromně a nenápadně, pozdravil a v ruce držel malou knížku. Doprovázet na klávesy jej nemohl nikdo jiný, než skladatel

Rudolf Pellar

foto: Tomáš Pohl ©

Pan Pellar zahájil něžnou písní o břízce a jejích šeptajících lístcích, zpívanou a cappela. Jenže po potlesku tu stále nebyla ona správná "lajna" ke klávesám. Proto vzal do ruky onu malou knihu, což nebylo nic menšího, než nádherné povídky Karla Poláčka z jeho  knihy Povídky izraelského vyznání. Díky technickým problémům jsme vyslechli povídku, v níž pan Freundfeld vypraví o jedné svatbě, kde měl rebe krááásnou řeč? (však si taky řekl o pět stovek) a o tom, jak se oženil pan Bondy. Je velmi těžké reprodukovat texty Karla Poláčka hovořící jazykem židovské menšiny. Tohle uměl dokonale Hugo Haas, vzpomeňme na Muže v ofsajdu. Přednes pana Pellara nás místy rozesmál k slzám. Zaplaťbůh za opožděně zapojené klávesy pana Jíry!

Pan Pellar krom toho, že u každé jidiš zpívané písně tlumočil její obsah, také vyprávěl, jak se k této tématice dostal. Když byl členem Městských divadel pražských v období nezapomenutelného dramaturga a překladatele Oty Ornesta (bratra Jiřího Ortena a herce Zdeňka Ornesta), stalo se z recitace v jidiš vystoupení na Židovské náboženské obci a z recitace byl, jak jinak u pana Pellara, i zpěv. No, a jako každý z jeho generace, kam patřili i mí rodiče, měl ve škole kamarády, kteří nejprve museli díky bestiím v lidské podobě nosit žlutou hvězdu, a s nimiž se většinou po válce tato generace již nesetkala, protože nemají ani hroby. Snad i znalostí židovské kultury, kam patří i jidiš, klademe s úctou imaginární květiny na hroby těch miliónů nevinných zavražděných lidí. Ale písně zpívané panem Pellarem byly většinou veselé. Byly o lásce, plné krásné poezie, a od autorů, o nichž se dnes většinou nic neví. Byly o děvčeti, které šije, a o chlapci, který jí ukradne nitku, aby ji mohl omotat svým objetím. Píseň o tom, jak se rebe rozveselí a hrají mu housličky, činelky i buben. Zněla i smutná o pasáčkovi, který hledá ovečku. Pan Pellar se místy dával i do tance a publikum nenechal v klidu. Zpíval i česky o tom, jak děvče Chanele (Haničku) učí její milý názorně hebrejsky, či známou píseň Tumbalalajka (Zní balalajka), při které si naplno s ním zpíval i Milan Dvořák, protože tahle píseň zní i v jeho pořadu o písničkáři Alexandru Galičovi.

Přestávka byla využita k přáním. Přáním bylo vyhověno, a tak zněla píseň A pintele (A tečka?). Žid píše rebemu a za každou důležitou zprávou udělá tečku.

Český text o tom, jak pan císař pije čaj, či jak usíná (obklopen vojskem řvoucím: Tiše, tiše!) vyvolala salvy smíchu. Co by byl Caféidoskop bez přídavku? Pan Pellar přidal známou píseň z muzikálu Šumař na střeše: Jo, kdybych já byl Róčild. Tenhle muzikál jsem poprvé viděl v roce 1968 s Ladislavem Peškem v Národním divadle. Jenže na popud herce Ilji Racka si pan Pellar vytvořil vlastní text. A úplně nakonec zněla známá píseň G. Becauda o důležitosti kvetoucí růže, ale s textem již bohužel nežijícího básníka Ivo Štuky.

Někdo je starý hned po narození. Někdo by těm daleko mladším mohl rozdávat elán a charisma, a ještě by zbylo. Pan Rudolf Pellar patří do té druhé skupiny. Myslím, že jsme se v Caféidoskopu s panem Pellarem neviděli naposled. Přeji mu k jeho narozeninám hodně zdraví a pořád dobré publikum. Vše nej, milý pane Pellare.