Tyhle konstanty, v souhrnu tvořící čtveřici hrající v této sestavě od roku 2002, jsem potkal 26. března 2007 v Kulturním domě Gong ve Vysočanech. Nezmaři v lednu a v únoru tohoto roku natočili ve studiu Prodigy Sound (České Budějovice) své další album (druhé v této sestavě) s názvem Kdo si zpívá, má do ráje blíž. Těsně před půl osmou se hlediště v Gongu postupně naplnilo, byť slovo "vyprodáno" je stále Popelkou. Hlavním sponzorem desky i večera byl výrobce strakonického piva Dudák a dvanáctistupňové pivo bylo možné zakoupit u baru za deset korun.

Jim Drengubák oznámil, že tento večer uslyší diváci všech 14 písní nového alba, což u většiny křtů zvykem není. Stejně jako poslední album Než tóny doznějí .., je i nové CD Nezmarů převážně dílem členů kapely. Takový Tonda Hlaváč se do natočení předposlední desky autorsky podílel prakticky spolu se Žalmanem a Jíšovou na jediné písni - Já pisnička. Na novém albu napsal čtyři melodie včetně "titulky" Kdo si zpívá. Myslím, že největší šanci na hitůvku má skladba Čtvero ročních období s textem Jima Drengubáka. Jimovi se však povedla básnická licence o lidech čekajících na sebe i sto světelných let. Pro znalce fyziky si Pavel Zajíc neodpustil poznámku, že je to stejné, jako říci, že někdo jel na kole rychlostí dvacet stupňů Celsia.

Z cizích autorů nemohli Nezmaři zapomenout na kdysi dvorního autora Míšu Röhricha. Ten  složil melodii k písni Slova. Druhým jeho dílem je skladba Tak to bylo s textem Pavla Drengubáka. Je vzpomínkou na dobu, kdy každý nad třicet byl dědek a pilo a zpívalo se do rána bez následného EKG. Tuhle písničku má na své poslední desce i plzeňská zpěvačka Vlaďka Bauerová. Konečně se dostalo i na natočení dlouho hrané písně vynikajícího a tolik skromného písničkáře a básníka Pepy Štrosse Žárlím, kterou s chutí zpívají i Přeletky z Blovic.

Nezmarům neobyčejně sedí swing, a proto na desku zařadili píseň Jen pár dní (v originále Misty) od Erolla Gardnera s českým textem Petra Jánského. Šárka Benetková sice nezačala skládat s mírným zpožděním jako Tonda Hlaváč, ale četnost jejích skladeb roste od alba k albu. Na tom nejnovějším je celkem pět Šárčiných skladeb. Většina z nich, stejně jako na předchozích albech, tak trošku vybočuje ze zvuku (měl bych užít in výraz "soundu" ) kapely, protože si je Šárka skládá na tělo, či spíše pro svůj hlas a své klávesy. Tou klasickou "nezmarovkou" je však bezesporu úvodní Jak to vlastně je , obsahující úvahy o tom, zda vlastně má cenu jít do nebe. Jim říkal, že ji s obavami hráli před duchovním v kostele, ale nakonec prý u pana faráře ochutnali vína, která nikdo z Nezmarů neznal, což snad ani není možné.

Živá přehrávka alba byla vyplňována klasikou, do níž pomalu ale jistě patří i Stromy a Dokud svíčka hoří. Samozřejmě musely zaznít "majstrštyky" Šárky Benetkové - Řeka a Růže a Bodláky Mikiho Ryvoly, které zněly i na svatbě mé dcery. Publikum zpívalo Bodláky s kapelou a stejně tak i v "röhrichovce" Co tě nezabilo, kde se autor textu Pavel Drengubák inspiroval citací Friedricha Nietzscheho.

Deska byla pokřtěna pivem Dudák a bylo mi potěšením ujmout se křtu. V první řadě kromě ostatních skalních příznivců Nezmarů seděl i šéf kontrabasové sekce České filharmonie, ale Jima to údajně nevyvedlo z rovnováhy.

Dvě hodiny,po které koncert a křest bez přestávky trvaly, utekly a nezbylo než přidat. Jako poslední zněla nádherná jihočeská lidovka zpívaná a capella. Takže díky, Nezmaři, ať máme všichni stejně jako vy, blíž do ráje.