Den opožděných radostí

20.04.2010 Den opožděných radostí (Tomáš Pohl)

(reportáž z jarního setkání členů Jonáš-klubu)

V sobotu 10. dubna 2010 nemohlo být jarní počasí, byť kalendář k tomu naváděl. Důvodem tohoto meteorologického paradoxu bylo tradiční jarní setkání členů Jonáš-klubu v pražském Salesiánském divadle. Nepamatuji si totiž, že by v době konání tohoto jarního setkání bylo pěkné počasí. Většina členů klubu by mě asi opravila, protože řada z nich pamatuje více než já. Pokaždé se obdivuji soudržnosti těchto lidí, jejichž věk nelze posoudit jen podle data narození. Navíc jim většinu jejich zážitků z doby, kdy jsem nesměl do kina na nepřístupné filmy, tiše závidím. Vidět na vlastní oči představení v Redutě, či dvojici Werich – Horníček, to jsou nesdělitelné zážitky.

Dramaturg Ivan Kott dává pokaždé na začátku příležitosti tvářím, které většina publika pravděpodobně nezná. Z rozhovorů s těmito „předskokany“ vím, že většinou mají trošku trému z publika, kterého si váží, a na které nejsou zvyklí. Nikdy jsem se ale s negativní reakcí publika nesetkal, což je vysvědčením pro dramaturga, ale konec konců i pro publikum.

Jako první vystoupila kapela Jauvajs. Jeden z moderátorů pořadu, kantor z Třebíče Milan Zeibert, uvedl kapelu jako své kolegy. Kapelu tvoří učitelští manželé Jana a Kuba Linhartovi a jejich učitelský kolega Roman Opavský. Jen na postu houslistky jsem se poprvé setkal s Ditou Bláhovou, která nahradila Katku Ferenčíkovou. Kapela natočila tři alba, to poslední, loňské, nese název Do neznámých míst. Kapela Jauvajs spolupracuje s taneční skupinou Coiscéim, jejíž část si pozvala na jeviště Salesiánského divadla. Publiku se keltská hudba v podání Jauvajsů líbila a myslím, že kapela má o pár příznivců víc, protože jejich poslední deska šla v předsálí docela na odbyt.

K setkání Jonášů patří tradičně i mluvené slovo. Zmíněný kmenový moderátor si i tentokrát přizval na pomoc Václava Koptu, muže mnoha profesí. Jako první usedl do „křesla pro hosta“ pan Vlasta Dušek. Pan Dušek přes 40 let osvětluje jeviště divadla Semafor. Bohužel je i jedním z posledních „otců a matek - zakladatelů“ tohoto divadla. Jeho věrný souputník, a podle vyprávění pana Duška i kolega z ochotnického divadelního hraní, pan Vladimír „Hraboš“ Hrabánek, mezi námi rovněž není. Jistě by stálo za to poslouchat vyprávění pana Duška o pohledu osvětlovače na představení divadla. Pan Dušek dodnes osvětluje koncerty paní Hegerové. Syn pana Duška se jmenuje Jaroslav a otcovo vyprávění „jako v zákulisí neposlouchal“, ale na jeviště se dostavil a usedl ke stolu. Herec Jaroslav Dušek je z rodu herců a la Pierre Richard, je báječnou neřízenou střelou, nesvázaný hereckou disciplínou, ale o to zajímavější pro diváka. Jaroslav Dušek není typickým donutilovským vypravěčem veselých historek z natáčení, které se bohužel za několik let přejedí. Vydržel bych jej poslouchat o mnoho déle, než jen po čas vyměřený dramaturgem. Václav Kopta ten den nepospíchal k dětem, jak tomu bylo na předešlých setkáních, a tak v klidu vystřihl u klavíru dvě vlastní skladby, jako vždy brilantně.

Milan Zeibert nazval jarní setkání odloženou radostí. Reagoval na předešlá setkání, kdy někteří předem ohlášení účinkující nevystoupili, především ze zdravotních důvodů.

První odloženou radostí byla kapela Jazz s.r.o. Kapela ve složení: Zdeněk Korbel (kytara), Jaromír Nykl (příčná flétna), Mojmír Režný - v programu uveden jako Hrubý (baskytara) a Libor Monhart (bicí) doprovázela zpěvačku Olinu Patkovou. Olinu Patkovou mělo uvedené „eseróčko“ doprovázet již na podzim, ale nemoc jednoho z muzikantů tomu zabránila. Zpěvačka s omluvami představila čtveřici muzikantů jako amatéry, ale kdyby všichni amatéři takto hráli, hranice mezi profíkem a amatérem by byla neznatelná. Olina Patková není zářícím a nápadným meteorem, ale takový už je úděl „džezůvek“, které o to víc umí, o co méně září jako nafouknuté celebrity. Olina Patková mě v přednesených jazzových standardech zpívaných česky i anglicky opět přesvědčila, že má onen nepopsatelný „jazz feeling“, který je dán jen nemnohým. Kainarovka - Blues železničního mostu - mě potěšila, byť zpívat cokoli po Evě Olmerové, to je veliký kus kumštu. Olina Patková si to ale bez uzardění může dovolit.

Publikum čekalo na přestávku ještě před vystoupením Oliny Patkové, protože je zvyklé na přestávky tři. Namísto přestávky mohli diváci sledovat zvučení, ale po vystoupení Jazz s.r.o. se dočkali ještě větší odložené radosti. Vloni na podzim byl totiž ohlášen pan profesor Jiří Jirmal, ale nemohl přijít. V letošním roce, kdy pan Jirmal slaví své 85 narozeniny, se ale dostavil. Pan Jiří Jirmal je důkazem, že i v izolaci lze vytvořit veliké hodnoty. Nejprve pan Jirmal zahrál své čtyři skladby (čtvrtou jako přídavek) s doprovodem jazzového orchestru z playbacku. Jako perfekcionista pan profesor Pražské konzervatoře totiž, podle svých slov, nesnese chyby muzikantů. Proto dal přesnost nahrávce před živým hraním. V besedě pan profesor líčil vývoj výuky kytary na Pražské konzervatoři, kdy studenti hleděli na nylonové struny, přinesené profesorem Urbanem, jako na zjevení. Doslova ze země, bez kontaktů se světem, byla vytvořena pražská kytarová škola, která postupně slavila na festivalu v Paříži jeden úspěch za druhým. Mezi nejúspěšnější patří virtuózové klasické kytary Klára Strádalová a Vladimír Mikulka. Pan profesor Jirmal před léty utrpěl vážný úraz, který mu po delší dobu znemožnil ovládat kytaru. Dnes však již opět účinkuje, byť většinu jeho repertoáru tvoří swingová hudba, kterou miluje.

Blahopřání k životnímu jubileu přednesl Stanislav Barek, žák pana profesora. Stanislava Barka znají například příznivci kapely Olina Nejezchleby Njorek, či diváci festivalu Kytara napříč žánry, jehož je organizátorem.

Po první a zároveň poslední přestávce obsadila jeviště kapela divadla Semafor pod vedením Jiřího Svobody. Kapelu ten večer krom kapelníka a klavíristy tvořili pánové David Vrobel (saxofon a klarinet), Vladimír Vandrovec (kytara), Pavel Greifoner (basová kytara) a Jiří Hájek (bicí). Posledně jmenovaný obdržel jako oslavenec bez prozrazení roku narození rovněž od Ivana Kotta dárek. Jako první vystoupil zpěvák Michal Stejskal a zahájil písní Slávy Emanuela Nováčka a Josefa Grusse z filmu Kristián. Michal Stejskal má dobrý tenor, bez něhož se „jen pro ten dnešní den“ zpívat nedá. Michal má za sebou studium zpěvu, řadu pěveckých sborů a hraní na trubku a zpěv v OPSO Pavla Klikara. Psát, že bez takových či podobných předpokladů nelze úspěšně chodit po jevišti Semaforu, je asi zbytečné. Ve skladbě Miláčku Michala doprovodila blond štíhlá dívka Lucie Černíková. Lucie Černíková hraje nejen v Semaforu, ale jak již to dnes tak bývá, i v řadě muzikálů. Jonášům zazpívala píseň I´ll Never Fall in Love Again z muzikálu Promises, Promises, hraném v divadle Pod Palmovkou pod názvem Sliby chyby. Napsal jsem, že zpívat po Evě Olmerové je kus kumštu. Totéž platí o zpívání po Evě Pilarové, kdy Lucie Černíková spustila Už dávno nejsem dítě. Myslím si, že si to Lucie dovolit mohla a paní Pilarové by se to jistě líbilo.

Závěr, teď již večera, patřil dvojici, na kterou všichni čekali. V řadě životních jubileí nelze zapomenout na ženu, které by její letošní kulaté narozeniny nikdo nehádal. Gejzír komiky, zpěvu a herectví jménem Jitka Molavcová má stále více na rozdávání a večer rozdávala rukama nohama. Po úvodu pana Jiřího Suchého o krásně Margaretě přitančila Jitka Molavcová na jeviště a na úvod spustila píseň z muzikálu Nižní Novgorod. Jiří Suchý se přidal a zazpíval příběh Jekatěriny, který se do tohoto představení nevešel. Je zbytečné popisovat další průběh představení, kdy ti dva opět potvrdili, jak vzácné a krásné je úsloví: „ti dva se tak dlouho hledali, až se našli“. Došlo i na operetu, kdy Jiří Suchý vyhlásil pátrání po operetě, v níž přebásnil původní text pana Švába-Malostranského. Zde by stačilo jen vychutnávat mimiku Jitky Molavcové v refrénu. Vše má svůj konec a potom jen přídavky, květina pro Jitku Molavcovou a punčový dort pro pana Jiřího Suchého. Tak nashledanou v době, kdy bude padat „Autumn leafs- podzimní listí“, o němž zpívala Olina Patková.

Sdílet na...

| Více...