|
Když jsem četl pozvánku Country radia do divadla ABC, trochu jsem se podivil. Lákali mě na koncert folkrockové legendy, na Kamelot. Ač nejsem z těch, kdo by muziku dělil na nějaké žánry, přesto jsem si dodnes pod folk-rockem představoval něco zcela jiného než zvuk zmíněných Brňáků. Hnán zvědavostí, zda Roman Horký nezačal kopírovat AG Flek a nebo Marsyas, obsadil jsem v neděli 26.2. jedno z divadelních křesel. Abych byl zcela upřímný, větším důvodem bylo účinkování jednoho z mých kamarádů na pódiu, ale k tomu se dostanu později.
Vystoupení začalo svižně od prvních tónů a hráči svým celovečerním nasazením okořeňovali místy neslané plochy. Po pár známějších písničkách se představily novinky z připravovaného alba . Nevím proč, ale i zde se projevuje syndrom slyšitelný už na několika posledních deskách. Ač muzikantsky vrcholně provedené skladby, přesto mnohé z nich stoprocentně nezaujmou a dokonce se chvílemi zdá, jako by to taková novinka zase nebyla. Otázka "neslyšel jsem to někde?", se vkrádá vtíravě často. Ze zmíněného velmi vyčnívají písně Den svatého Patrika a později jenom Horkým hraná Spadne opona. Obě mají to, čím Kamelot oslovoval před několika lety. Myšlenku, příběh, silnou melodii a hlavně text, který plyne.
Velmi dobré výkony podává Pavel Plch, který má rytmus nejen v krvi, ale doslova ve všech končetinách. Paradoxně i díky jemu je zvuk Kamelotu spíše popový. To je silně zřetelné, když kapela hraje Island, Valerii, nebo Kamarádku. Své dělají samozřejmě
 |
|
Kamelot + 13 |
|
foto: Jakub Blesk Moravec © | aranže, které mají jasný cíl - dostat skladby na playlisty "nežánrových" rádií.
Naopak tradičně znějí několika roky prověřené hity jako Když vlaky jedou, Paměť slonů nebo Dany. Bez diskusí zůstává nejstarší píseň v repertoáru Cikáni, která neztrácí nic ze svého tajemna.
Vrcholem večera byla píseň Zachraňte koně, která slaví dvacet let od svého vzniku. Na pódium bylo pozváno třináct mladých kytaristů a kytaristek, kteří si ji zahráli společně s kapelou. Možnost měli ti, kteří se včas přihlásili na webu Country radia, nebo skupiny. Tato společná produkce se měla stát zároveň poslední písničkou večera. Závěrečný potlesk, nakonec i ve stoje, ale Kamelot několikrát vrátil na pódium a ten přidával. Až v Honolulu dostal výraznější prostor druhý kytarista Marek Dráb, což je pohříchu málo. Marek má velmi příjemný hlas, který se svou barvou blíží k Bůčkovu. Domnívám se, že možná on by mohl být jednou z cest, kterou by se měl Kamelot ubírat, aby získal opět jasnou tvář. Nemusí se vracet zpět k trampským kořenům. Mohl by klidně zůstat "popovější", ale měl by opustit bludný kruh, do kterého šlápl někdy kolem desky Valerie.
Diváci byli slyšitelně spokojení a tak na Čas rozchodů znovu přišla i kytarová třináctka. Země antilop se pak stala definitivním předělem mezi koncertem a cestou domů.
Musím říci, že přes veškeré výhrady, které v několika posledních letech k některým skladbám, textovým neobratům, mnohdy čitelně vypůjčenému zvuku i melodii mám, tento živý koncert vyzněl spíše ve prospěch interpretů. Je asi dobře, že mnoho věcí, které z nosičů trhají uši, se v klenbě sálů obrousí a ve spojení s energií jsou najednou někde jinde. I to je důvod, proč se na koncerty chodí. Atmosféra.
Kamelot hrál ve složení Roman Horký - kytary, zpěv; Marek Dráb - kytara, zpěv; Jíra Meisner - baskytara; Pavel Plch - bonga, bicí, rytmika
Playlist: Pálava; U řeky Frazer; Dany; Dvě pírka v písku; Očarovaná; Den svatého Patrika; Levnej hotel; Kamarádka; Kanada; Island; Stůj neriskuj; Zvláštní svět; Když vlaky jedou; Paměť slonů; Korálky z jitřní rosy; Valerie; Spadne opona; Cikáni; Zachraňte koně; Honolulu; Tulák; Čas rozchodů; Země antilop
Sdílet na...
|
))