Mohelnický dostavník 99

Reportáže

Jsou festivaly, na kterých si člověk poslechne muziku, popije pivko, a pak odjede domů a ještě tak dva dny potom se mu občas vybaví nějaký ten festivalový zážiteček. Pak se nahrnou další zážitky, ať už z festivalů nebo z běžného života, a člověk prostě zapomene. Příští rok možná přijede, ale jen když bude mít náhodou volno. Když ne, najde si prostě v jiném termínu jiný festival, kde se dá stejně dobře poslouchat muzika a popíjet pivko.

A pak jsou festivaly, které uchvacují svou symbiózou s diváky, svou vyjímečností, a jejichž termín si člověk vepíše v lednu mezi prvními do svého nového diáře. Takových festivalů není v Čechách a na Moravě moc. Ale Mohelnický dostavník patří určitě mezi ně.

Dostavník je festival s obrovskou tradicí. Letošní ročník byl už pětadvacátý a už samotný avizovaný program napovídal, že půjde o doopravdy důstojné zakončení letošní letní festivalové sezony. Nejenže mezi účinkujícími bylo 11 kapel z TOP 20, vyhlášených anketou Folk & Country za rok 98, ale velmi kvalitně byla obsazena i soutěž mladých kapel a jakousi lahůdkou byla na letošním Dostavníku i Dvorana dosavadních vítězů. Ta byla rozdělena na tři části do všech tří festivalových dnů. Tradicí už byla samozřejmě Filmová soutěž amatérských snímků, která se pokusila o zápis do Guinessovy knihy rekordů počtem diváků a množstvím shlédnutých snímků.

Dostavník vlastně začal už ve čtvrtek. Na hradě Bouzově se sešly kapely Spirit a Klíč a ve vskutku stylovém prostředí zde nebyla ani nouze o vnímavé posluchače.

V pátek odpoledne se festival už rozběhl naplno. Po tradiční Vlajce se na Hlavní scéně rozjela napínavá soutěž kapel a o pár chvil později začaly žít i dvě scény "vedlejší", Druhá scéna a Duhová scéna. Na těch se v průběhu následujích dnů vystřídaly kapely teprve začínající, ale i kapely již zkušené, později nechyběli ani soutěžící z Hlavní scény a vítězové předešlých ročníků. Prostě taková všehochuť pro ty, kteří už se dost za léto naposlouchali velkých hvězd a rádi by slyšeli také něco jiného, méně okoukaného.

Ale já se vrátím zpět k soutěži. Aligátor - šéfdirigent Dostavníku - letos vybral opravdu pestrou směsici jak stylů, tak míst, odkud jednotlivé kapely pocházejí. Mohli jsme zde slyšet opravdu vše, od tradiční country skupiny Bluegrass Comeback z Opavy, přes folkový Načas z Blatné, spirituálový Čtyřlístek z Teplic až po moderní country skupiny F-M Band z Frýdku-Místku. Divácká podpora byla výtečná, a tak se účinkující snažili ze sebe vydat opravdu maximum. Na to, aby se zjistilo, jak se to komu povedlo, tu byla samozřejmě také porota, ve které zasedli Wabi Daněk - předseda, Miloš Dvořáček, Pavel Žalman Lohonka, Vojta Kiďák Tomáško a Jirka moravský Brabec. Ti si potom také odnesli své popsané poznámkové bloky a celý zbytek dne pak jistě měli o čem přemýšlet. Vyhlášení vítězů totiž bylo naplánováno až na sobotní poledne. Diváci si mezitím poslechli první podvečerní Dvoranu vítězů a večer je čekala na Hlavní scéně již zmíněná Filmová soutěž. A kdo neměl chuť na filmy, mohl poslouchat muziku na obou vedlejších scénách, které fungovaly až hluboko přes půlnoc.

Sobota začala na hlavní scéně kytičkou ze Střední Moravy a pokračovala něco po desáté druhou částí Dvorany vítězů. Pak přišlo vyhlášení vítěze čerstvého. Podle poroty se jím letos stala zcela zaslouženě folková skupina Labyrint z Postřelmova, tedy moraváci. Labyrint není na Mohelničáku žádným nováčkem, v letech 1996 a 1997 zde vyhráli v soutěži diváků cenu za nejlepší písničku. Tentokrát tedy jejich kvality potvrdila i samotná porota. Na druhém místě se umístil pražský Magison hrající moderní trampskou píseň, a třetí místo patří revivalové skupině Bluegrass Comeback z Opavy, kteří nás vrátili do Ameriky 30. - 50. let a to nejen hudbou, ale i bezvadnými kostýmy.

Pak už nic nebránilo tomu, aby přijel dostavník. A kdo že se vyhoupl tentokrát do koňského sedla? Řekl bych, že jeden z nejpovolanějších, česká bluegrassová legenda Robert Křesťan. Výstřely desperádů pak na chviličku ohlušily celé Městské sady a odstartovaly odpolední Galapřehlídku, kterou celou výtečně moderovali Josef Mlok Grim a Jirka moravský Brabec. K vidění a slyšení zde byli kupříkladu Nezmaři, Cop, Daněk s Dvořáčkem, Druhá tráva, Poupata, Kamelot a Vlasta Redl s Každým dnem jinak. Právě Redlova šou byla vyvrcholením celého galakoncertu a myslím, že si tak Vlasta vynahradil celých těch třináct let, kdy na Mohelnickým dostavníku chyběl. Výkon jeho a vůbec celé kapely byl skutečně strhující a myslím, že pro většinu diváků to byl skutečně mimořádný zážitek.

Po velkolepém ohňostroji nastal na Hlavní scéně countrybál. Na jeho začátku se však bohužel tentokrát už nastálo spustil hustý déšť, který znepříjemňoval život i technikům na ostatních dvou scénách. Ale i přesto dýchala sobotně večerní atmosféra na všechny, kdo se nacházeli kolem. Alespoň já jsem to tak cítil.

Nedělní dopoledne bylo sice deštivé a líné, ale na scénách a v jejich okolí bylo stále ještě živo. Účastníky Dostavníku čekala výborná Scéna Rádia Proglas s Jurou Pavlicou a Hradišťanem jako bonbónkem, v campu u Duhové scény proběhla kytarová školička Miloše Dvořáčka a na Hlavní scéně se po trampském budíčku skupiny Albatros sešla třetí směna Dvorany vítězů. Pak už události nabraly rychlý spád. Přesně ve dvanáct odtloukly poledne starodávné mohelnické hodiny a hned potom byl celý festival zakončen tradiční písní Kapitána Kida No to se ví.

25. Mohelnický dostavník skončil. Ale jedno vím určitě. Na příští ročník se určitě vypravím zase a vám bych chtěl doporučit totéž. Aligátor Nenkovský totiž není člověk, který by rok od roku jen žil z tradice. Při každém ročníku je vidět ten obrovský kus práce, kterým všichni kolem Dostavníku posouvají tento festival dramaturgicky a organizačně na české festivalové výsluní. Mnozí interpreti, se kterými jsem hovořil, mi potvrdili, že s podobným zázemím se snad nikde jinde nesetkávají. A já si myslím, že obrovskou úlohu tady hraje těsné sepjetí organizátorů s městem Mohelnice a to, že vlastně festival propaguje město a naopak. Není pak vůbec divu, že radní jdou Aligátorovi na ruku a ten se naopak snaží zase udělat co nejvíce pro město. Prostě doma je doma. A to je Aligátorova výhoda například oproti Juppovi Konečnému nebo jiným pořadatelům, kteří vyjíždějí své festivaly pořádat jinam. Ačkoliv musím přiznat, že už i letos v Náměšti na Hané na mě také něco podobného jako v Mohelnici dýchlo.

Sdílet na...

| Více...