(reportáž ze společného koncertu kapel Odpolední směna a Tamaral v  Klubu Kocour)

Ve čtvrtek 14. února 2008 jsem měl konečně příležitost navštívit Klub Kocour, přestěhovaný z pražského sídliště Prosek do vysočanského Gongu s využitím prostoru hned u baru. Nápad to byl dobrý a živě si pamatuji, že kdysi dávno jsem s někým diskutoval o tom, že právě tohle místo by bylo vhodné pro komorní koncerty.

Přiznám se, že hlavním magnetem večera byla pro mě jedna zpěvačka, celý život žijící skromně na Valašsku, byť kolem ní jasně zářilo a září spousta hvězdiček, které se pouze lesknou, a to jen proto, že jsou leštěny zkušenýma rukama manažerů a jsou živeny jejich zázračnými bulvárními prášky. Ta skromná štíhlá žena se za svobodna jmenovala Blanka Drahošová a už hodně dlouho se jmenuje Táborská. Více než koncertní šňůry u ní převládala její práce a rodina. Ale o to víc si vážím chvíle, kdy ji potkám na jevišti, zejména v "zaplaťpánbůh" zase hrající sestavě kapely AG Flek. Ten večer však patřil Blance Táborské a uskupení Odpolední směna jen jako hostům. Pozvalo je tříčlenné, původně dvoučlenné, sdružení se záhadným názvem Tamaral. Pro milovníky dobrého pití, konkrétně vína, není uvedený název záhadou. Mám rád uskupení lidí z různých kapel, kteří se sejdou jen proto, že je jim muzikantky, a nezbytně i lidsky, spolu dobře. Po době vydání dvou samostatných alb Ivo Viktorina (Waltz) a Karla Markytána (Konec sladkostí) se v roce 2005 Karel Markytán dohodl s "poslední" třetinou AG Fleku Blankou Táborskou a bývalým frontmanem Fleretu Pavlem Kačesem Husárem, že si ještě s dalšími lidmi natočí ve studiu live desku obsahující známé i celkem neznámé skladby různých kapel, především však mateřských kapel této základní trojice. Z jedné sestavy AG Fleku přišli baskytarista Josef Vojtášek a bubeník Marek Šlapanský a celek byl doplněn kytaristou Rolandem Kašperem. Album dostalo název Večírek a uskupení si říká Odpolední směna, což je fenomén, který mě naštěstí v pracovním procesu nepotkal. Protože pódium v Kocouru je malé, nezbylo bohužel místo pro bicí Marka Šlapanského.
Ten večer tyto legendy dělaly předskokana kapele hrající v podstatě jeden rok, a ve trojici ani ne tak dlouho. Už jen to, že tito lidé, kteří by za Velkou louží počítali, co jim to vynese, a ono by vyneslo, přijeli na tuto akci, o něčem hezkém vypovídá víc, než oslavné řeči. Mám rád trojhlasy 2 + 1 (ta jedna je žena), ať to byl Nerez, Peter Paul and Mary či AG Flek. Roky prověřenou dvojici Karel Markytán a Blanka Táborská velmi dobře dotváří bluesově silný chraplák Pavla Kačese Husára. Seznam skladeb, česky plejlist, nebyl kopií alba. Ale i tak většina písní z alba byla, ať vzpomínka na Fleret - Story nebo Holka, můžeš mě, či Sladkosti, Kača boogie či V letním žáru, vše ze sólo alba Karla Markytána. Velmi dobrým tahem je zařazení písně Pasáček ovcí od brněnské alternativní kapely Květy, se zvukem připomínající Traband v době před Přítelem člověka, či balkánský zvuk (sound) od kapely Ahmed má hlad. Právě ona žánrová pestrost patří mezi základní devizy alba, ale i vystoupení Odpolední směny. Blanka Táborská byla suverénní v sólech v písních Červík Neuróza (na albu prvně nahrané) nebo Zamilovaná tanečnice. V Blance Táborské je jazz feeling, dravost, něha, cit pro šanson a nevím, kolik ještě tváří a podob. Takových zpěvaček u nás mnoho není. V dramaturgii se střídala baladičnost (Valčík) s rockem (Savana od kapely Rumpál). Samozřejmě zněla i titulní skladba alba Večírek, složená právě pro album.
I host má právo na hosta. Tímto hostem hosta byl ten večer Wabi Daněk, který si s kapelou, a na osobní mikrofon Blanky Táborské, zazpíval jednu píseň k oslavě narozenin a poté bavil diváky i účinkující svými občasnými glosami. Pracovně - hudební proces zvládala Odpolední směna i díky šlapající kytaře Rolanda Kašpera, foukačce Karla Markytána a basové kytaře občas sedícího Josefa Vojtáška. Jen občas jsem si trochu přál slyšet klávesy a bicí, ale člověk nemůže chtít vše. Jako přídavek zněla píseň Because z alba Beatles Abbey Road z roku 1969. Podle legendy stála u zrodu Yoko Ono hrající na klavír Beethovenovu Měsíční sonátu a bylo projeveno přání, aby ji hrála obráceně, což bylo údajnou inspirací pro skladbu.

Po přestávce na miniscénu nastoupila trojice s názvem Tamaral, která vlastně za všechno mohla. Otcem zakladatelem je písničkář Petr Sedláček. Petr Sedláček je mladý muž s velkým akčním rádiem. Krom svého náročného povolání má velmi rád divadlo a buduje kulturně vzdělávací areál, který zakoupil v krásné krajině. Ten večer vzal Petr Sedláček, kromě svých kolegů a kolegyň na jevišti, s sebou i svou černovlasou manželku a blonďatou maminku. Maminka pak přinesla všem třem na jeviště červená valentýnská srdíčka. Protože tento svátek, dovezený k nám přes oceán, neslavím, hned mi nedošlo, že Valentýna je právě v den koncertu. Ale maminky mají vždy pravdu. Tamaral byl založen loňského roku. Převážně osaměle hrající Petr Sedláček, známý zejména ze sdružení Krychle, "zlanařil" k sobě štíhlou dívku severského typu se severským křestním jménem, Ingrid (Inku) Tognerovou. Samozřejmě ono přátelské "lano" nezpřetrhalo svazek Inky Tognerové s jejím mateřským přístavem, kapelou Šantré. Nejprve Tamaral vystupoval jako duo, a poté se k nim přidal kytarový mág a kapelový mnohoobročník Pavel "Kovin" Kovačka, hrající s řadou kapel. Krom jiného hrál i s vynikajícím bluesmanem Marcelem Křížem. Kovin doprovází kytaru Petra Sedláčka i na foukací harmoniku. Tamaral, ač služebně mladé uskupení, získal dost příznivců. Repertoár je tvořen skladbami Petra Sedláčka. Znějí jinak, než jeho sólové projekty, což je mimo jiné způsobeno tím, že Krychle očekává humor, česky srandu. Ale o toto velmi hrubé dělení zde nejde. Protože Inka Tognerová zpívá současně ve dvou kapelách, mohu obě kapely srovnat. Příznivci Tamaralu se mnou asi nebudou souhlasit, ale první místo dávám Šantré. Nedávám je kapele jako takové, ale duši a tvorbě Dušana Vainera. Zejména jeho textová stránka je natolik svébytná a jeho projev obsahuje potřebnou dávku nadhledu. Ve vážném, a jistě upřímně míněném projevu Petra Sedláčka mi vadí přílišný pathos a občas se mi zdá, že nezasloužený vzhledem k obsahu sdělovaného. To bych ale musel selektovat mezi skladbami. Zaujala mě například šansonově znějící píseň o prodavačce květin na Hlavním nádraží. Naproti ní bych postavil příliš pateticky znějící píseň o Johance z Arcu, byť s velmi náročným hlasovým majstrštykem Inky Tognerové na závěr. Možná, že můj dojem byl ten večer i umocněn tím, že host začíná jako první a v případě, že hosty jsou (Blanky Táborské se to netýká) prověřené staré páky, které se smějí a pláčí zároveň, je to velmi těžké pro druhého v pořadí. Ale potlesk a přídavky, včetně kmenové písně Bohnice blues, poprvé hrané v této sestavě, mě přesvědčují o tom, že hudební vkus je různý a v žádném případě by se člověk neměl bránit názorovým změnám.

Takže zase někdy na Tamaralu a na Odpolední směně.