Kapela Načas hrála bez zraněného bubeníka Matouše Vokouna, ale i tak jsem se znovu přesvědčil, že uskupení kolem Honzy Komína a zpěváka Michala Pravce jde prudce  nahoru. Proč, proboha, hledáte Superstar, když ten kluk se šátkem a la Šporcl na hlavě mi působí  mrazení v zádech? Berušky mi vždy připomenou běh času. Tři velké slečny dávno vyrostly od doby, když zpívaly v šesté třídě, že kluci jsou kluci. Alena Vítová je plná energie, hlas by mohla rozdávat. V jejím "rodném" BG je suverénně doma. Trošku problém je v hledání vlastního repertoáru této sympatické trojice. Je dobré nebrat jen "cizí" peří, ale občas to není na škodu. Ale není všem dnům konec. Kapela Tua Borta byla má další premiéra. Její repertoár je našim uším, a zejména jazykovým znalostem, poměrně vzdálený, protože zpívají písně ze Švédska, Lotyšska a jiných zemí od nás na sever. World music je módní slovo, ale i Karel Čapek sbíral šelakové písně afrických a asijských národů. Tua Borta jsou dobří muzikanti a vydali se vlastní cestou. Proto mi byli sympatičtí. Kapela Pokus je ze Zdic. Ve svém středu má kytaristu v červené košili, kterého nelze přehlédnout ze stejných důvodů, jako například dobristu Jardu Buksu. Někteří muži jsou zkrátka více urostlí a jsou radostí kuchařek a hospodských. Pokus jsem nikdy neslyšel, ale po pár tónech mi bylo jasné, že tihle lidé se scházejí a zpívají v kostele, či se tam aspoň scházeli. O tom svědčil i repertoár, zejména třetí píseň s náboženskou tématikou. Co jiného ale jsou černošské spirituály? Jenže takových celkem dobře zpívajících kostelních sborů je celá řada. Takže nad Pokusem zatím krčím rameny a říkám: Uvidíme.

Kámen úrazu znám už několik let. Zaznamenal jsem, že vyměnili kytaristu Martina Laseviče za další bývalé Vnitřní světlo - Tomáše Zemana. Kámen úrazu vedený pevnou rukou Daniely Sedláčkové dokáže lidi rozpohybovat. Má rytmické písně s hezkými melodiemi, byť kritika občas zvedne prst nad dívčím zpěvem v kapele, prověřeným gospelem v kapele Geshem. Myslím si ale, že Kámen úrazu dokáže dostat do pohybu každý festival. Hluboké nedorozumění nikdy nezklame, zejména pokud se někde po hraní jamuje. Jenže kapela nezklame ani při vystoupení. Neslyšel jsem ji hrát zhruba půl roku a mohu říci, že je znát řada koncertů, které má kapela za sebou a poctivá práce celé čtveřice jak v instrumentální tak i ve vokální části vystoupení. Hluboké nedorozumění je kapela čím dál víc převyšující průměr. Epy de Mye je trojice, která má stejnou vlastnost jako Hluboké nedorozumění, tedy neskutečnou vytrvalost v jamování. Ale tato vlastnost, jak si čtenář zákonitě řekne, není hlavní devizou pro  vystoupení na Zahradě. Jenže tahle smíšená trojka v čele s ex Bonsai č. 3 Honzou Přesličkou, je repertoárově i na jevišti čím dál lepší. Zejména poslední písnička Stopy nezmizí nad ránem mi přinesla blažené mrazení v zádech. Panelákové fotry jsem už delší dobu neslyšel. Proto jsem se již při příchodu kapely na jeviště smál spolu s ostatními diváky  oblečení jejích členů, jako kdybych je viděl poprvé. Služebně nejmladší Michal Knébl exceloval v písni Šarpej, zpívané na čínskou notu a korunované obličejem čínské z porcelánu foukané sošky v podání interpreta. Bouřlivý aplaus publika mě znovu přesvědčil jak moc je zapotřebí nejen ve folku, ale vlastně všude, trochu víc srandy.