Na koncert do Salmovské jsem šel ze dvou důvodů. První jsem již popsal. Samotný koncert My3.avi a jejich schopnost strhnout mě do svých spárů a dobrovolně se nechat unášet na vlnách jejich písní a skrze ně se ladit. Druhý pak byl víceméně věcný, byť uznávám, že Martina Trchová ve mně již léta umí svou tvorbou rezonovat stejně, jako její hosté toho večera. Karolína Skalníková si vzala mateřskou dovolenou a o její zpěv i flétnu tak bude na nějaký čas chudší nejen koncertní činnost Martiny Trchové, ale i kapela Sekvoj. Asi nejzásadněji mi Karolína chyběla v závěrečné písni A ty se ptáš, kde jsem si musel její part zpívat na půl úst sám pro sebe. Vyhrabání Patrika Henela (kytara) z bahna zapomnění opět na pódia folkového světa mne přilákalo nejvíc. Martina se ráda obklopuje velmi zdatnými kytaristy. Už s Janem Matějem Rakem začala tvořit velmi zvláštní kytarovou dvojici, která těžila z míchání zvuku klasické a elektrické kytary. Patrik byl tedy logickým nástupcem. Otázka je tedy nasnadě, sluší Martině hudební přítomnost nového kytaristy? Trio spolu hraje jen velmi krátce a Patrik má situaci o to složitější, že musel převzít a naučit se i některé party, které před ním hrál Matěj. Zejména v již jednou zmíněné písni A ty se ptáš laťku zatím nepřeskočil, ale rozhodně o ni slibně zavadil. Nejistota v jeho výkonu byla znatelná. Přesto cítím velký potenciál, z jehož setby budeme my jako diváci za pár týdnů sklízet velmi příjemná vystoupení. Ve Vzpouře nechal Martině prostor a uznal ji jako sólovou kytaristku. Tak z písně odpadlo ono disharmonické a odpudivé hudební blouznění v sólech zachycené na desce Čerstvě natřeno. Výrazné a energické zahrání této písně se pro mne stalo jedním z vrcholů večera. A zněla ve mně ještě i několik dalších okamžiků poté, co ji Michal Pospíšil několika tóny svého kontrabasu bravurně zakousl. Cítím, že obraz k písni Takhle nějak ve mně vyjou vlci, ve mně ještě zraje a bude mi ještě několik koncertů trvat, než se rám vyplní barvami a já si najdu své vlastní porozumění. Tahle píseň se navíc vyznačuje i velmi zvláštní líbivou melodií a možná i krapet rychlejším tempem. Ke slovu přišla i písničkářská invence Patrika Henela, když zazněly některé jeho písně známé publiku z jeho spolupráce s Barborou Kouklíkovou-Koubovou. Tu samozřejmě zastoupila Martina. A historie se opakuje. Martina zazpívala jednotlivé písně s prožitkem a náladou a přinejmenším i ona o laťku drcla. Martinin zpěv dal písním punc klidu, oproti mírně teatrálnímu Bářinému originálu. A já sám za sebe si na nový hlas ve starých písních budu muset zvykat a věřím, že to nakonec nebude zvykání nepříjemné.

Mám pocit, že ono známé klišé, že "změna je život", se k tomuto koncertu značně hodí. My3.avi spějí pomalými krůčky k nové klidnější tváři a jako by se zdálo, že dravé a bouřlivé mládí této kapely pomalu odchází (ač věkem bych hádal, že k tomu jednotliví hráči mají ještě daleko). Uvidíme, co přinese nový repertoár. Naopak Martina a její trio novou tvář nehledá. Spíš jako by sypali koření do polívky, z níž vaří své umění, tak bych tu jepičí práci metaforizoval. Neboť spíš hledejte posuny v detailech, jako v novém zvuku Vzpoury, než v celkové koncepci. Zatím je trio ještě nesehrané, byť lidsky mě ten koncert osobností a úsměvů na pódiu bavil. A soudě dle neutuchajícího potlesku na samotném konci pořadu jsem nebyl sám. Příště si s nimi zase rád zadumám.