V dalším pokračování série setkání, si přečtěte rozhovor s brněnským autorem a hudebníkem Ivo Cicvárkem. Otázky směřovaly k jeho tvorbě, ale postupně jsme se dostali až k názorům na současný folk i hudební kritiku.

Co si pamatuju, tak první říkanky jsem začal psát někdy v šesti, sedmi letech. A první písnička s hudbou? Táborová znělka po sedmé třídě, takže mi muselo být 13. Ale naplno se to rozjelo zhruba o rok později, ve čtrnácti, k poslouchání ovšem ty texty nebyly, zatímco z muziky si dneska občas nějaký ten pubertální nápad kupodivu ukradnu.
A co se týče hraní - chodil jsem v LŠU do nauky o skladbě a improvizaci, takže vlastní skladbičky jsem zase hrál cca dvakrát za rok před publikem už na základce. Skladby pro hoboj a klavír atp. Na gymplu jsme pak krátce s kamarády založili pop-rockovou kapelu, rozpadla se po třech hraních. No a první koncert písničkářsky s kytarou? To mi bylo 19. A ráčkoval jsem tehdy jak Vyčítal. Zajímavé je, že právě písničkaření mě odnaučilo ráčkovat – naučil jsem se r vyslovit a v písničkách jsem se nadrtil výslovnost. A časem jsem se zbavil ráčkování i v řeči. Mám kuriózní nahrávky na kazetě, kde v písničkách neráčkuji, a v průvodním slově ano.

Ta první a vlastně nejstabilnější byla formace OKO. Tedy Petra Klementová na flétny a Jana Havlová s violoncellem. Fungovala 8 let, do roku 2005, a natočili jsme takhle první alba. Po roce 2005 ještě chvíli OKO fungovalo v pozměněné sestavě, kdy mě a Petru doplnil Petr Šmiřák s tubou a jeho brácha Vašek Šmiřák na lesní roh. Odrazy téhle spolupráce nakonec mám jako střípky i na pozdějších deskách, kde se kluci objevili jako hosté. Souběžně jsem v těch letech také hostoval s vokálními Mošnami a psal pro ně písničky, občasně vlastně pro ně píšu dodnes.
Povahu neformálního potkávání měly za začátku století naše koncerty a improvizace s Žofkou Kabelkovou a Marcelem Křížem, nakonec zachycené na desce Panoptikum.
Někdy po roce 2005 jsem začal zhudebňovat texty Lady Šimíčkové, po čase jsme začali hrát na živo i jako šansonové duo, a vydrželo nám to dodnes, i s malou kapelou.
Od roku 2008 pak fungovala několik krásných let dřevně (hmm, dřevně, i když s elektronikou) folková kapela Leporelo, v čele s Markétou Tulisovou. Když se začala kolem roku 2013 rozpadat, dal jsem dohromady první sestavu Velkého světa, který od Leporela plynule převzal některé "mužské" písničky a Markétu a její nezaměnitelný hlas si „půjčuji“ na desky jako hosta. A Velký svět funguje jako moje doprovodná kapela dones, přestože se její personální složení změnilo. Původně s námi hrál na bicí Pospeco, dnes bubnuje Radim Grünwald. Kubu Šimáně u basy časem vystřídal Kuba Lutner. No a šrumec, který vytvářel Honza Žamboch, a plochy cella Pavla Čadka dnes musím nějak nahradit vlastními silami. S Pavlem Čadkem jsme navíc paralelně hráli nějaký čas ještě jako duo, dneska Pavel jede svoji velmi úspěšnou písničkářskou dráhu, kterou mu potutelně závidím?

Těžká věc. Vždycky té poslední. Takže momentálně alba Padá. Ale historicky bych pak váhal mezi albem Velký svět a nahrávkou Hotel v tiché ulici (Lada Šimíčková). Stupně vítězů by obsadily tyhle tři desky, a záleží na náladě večera, které bych dal přednost. Na těch albech jsou nejvyzrálejší kousky, jak po stránce textů, tak aranží. Ani na jedné z těchto desek bych po letech téměř nic neměnil.
U písničky by to bylo snazší: Ozvěna pro křídlovku. Napsal jsem ji ve dvaceti a přitom dneska v ní nacházím stále nové a nové významy.

Morytáty a romance. Nové album Velkého světa. Bude to deska plná romantických, patetických i krvavých příběhů. Niterný hold krvákům, které jsem od dětství slýchával u táboráků. Zatím nevím, kam nás tahle cesta zavede, ale hudebně to zřejmě bude chvíle, kdy se tramp u dohořívající pneumatiky potká s elektronikou, bigbítem a lidovými nástroji. Nahrávka bude o poznání studiovější, než bylo minulé album Padá. Tedy potká se na ní více podstatných hostů, nejen u nástrojů. Nazpívám zhruba polovinu písniček a hostovat na Morytátech budou nejen zpěvačky ale i zpěváci. Vždy s nějakým důvodem, proč jsem si je vybral, oslovil. Ale víc zatím neprozradím, abych to nezakřikl! Samozřejmě část těch písní později zaranžujeme jen v naší tříčlenné sestavě, nebo je zvládnu i sám. Jedna věc je, jak člověk oblékne písničku ve studiu, druhá věc, že by měla obstát i v nejořezanější formě jen s klavírem nebo kytarou.

Alba a písně Petra Linharta, Martiny Trchové, Druhé trávy, Zrní, Wolf Lost in the Poem resp. tvorba Honzy Žambocha, Žofie Kabelkové, Nevermore & Kosmonaut, Slávka Janouška, Kuby Horáka, poslední alba Vladimíra Mišíka, Ivan Hlas, staré Redlovy desky a desítky dalších. Většinou plus mínus moje generace, nebo generace starší – a klíčové je pro mě sdělení, text. V mladších nemám zase až takový přehled, ale doptávám se, věřím, že až se urodí něco podstatného, dozvím se to, tak jako mě kdysi Jirka moravský Brabec upozornil na Jananas, když hráli necelého půl roku.
Dvě nejdůležitější desky, které mě formovaly v dospívání, byla Dohrála hudba od AG Fleku a Kdo to zavinil od Slávka Janouška.

Písničky, spolupráce, přátelství. V libovolném pořadí.

Jasně. Ale spíš s řádkem než celou písní. Mimochodem třeba u tvého verše: „Z malých kousků lega skládám si své dětství“ u Slávkových Postupných cílů. Agni od Petra Linharta. A prakticky všechno od Lady Šimíčkové, ale tam mám výhodu, privilegium, že smím hledat hudební tvar těch písniček. Ale spíš bych to vnímal jako nakopnutí – například několikrát na mě takhle zapůsobil koncert Jana Spáleného s ASPM, ne že bych to chtěl napsat jako on, ale najednou jsem chytil touhu psát, za sebe, jinak, ale pod dojmem z koncertu. Což sice u mě nakonec nefunguje, nikdy takhle bezprostředně píseň nevznikla, ale podvědomě se to třeba úročí…

Jazyk, čas a krajina.

Kdekoliv, kam přijdou pozorní posluchači. I sebehezčí místo bez lidí, není k ničemu. I když – dá se hrát i pro krajinu a vítr, pokud je výhled.
V Brně písničkářsky nejčastěji hraju v Café Práh, které přebralo kdysi legendární a dnes již zaniklé místo písničkářského setkávání v Na cestě (Bašty). S kapelou je to složitější, Velký svět není tichý, což vyžaduje určitou kubaturu prostoru a nároky na zvučení.

Jako v čemkoliv. Každopádně, kdo dnes nedělá humor, má to násobně těžší, než ten, kdo sází na smích. Čímž nezpochybňuji roli humoru a smíchu, ale těch hitových banalit, které nedosahují vtipu Plíhala ani po prasklou strunu, je dneska na mě moc. A teď si to vezme osobně někdo z mých kamarádů, co veselé písně dělají! Takže nikoho nebudu jmenovat a hezky osobně u vína. A třeba ze mě mluví zapšklost, moje indiánské jméno je: Ten, jehož písně prérie nezná.

Maniodeprese. Z dlouhodobé agónie se vynořují manicky dobré desky, které ale zajímají jen málo lidí.

Chybí tady kvalitní festivaly, odvážní pořadatelé. A poctivých, tím míním předsudků zbavených, vzdělaných a jazykem vládnoucích publicistů je tu minimum. A bez dobrých publicistů se z místa (nejen) folk nepohne. A abychom si rozuměli: dobrý publicista není pouhý „chválič“, byť pozitivní postrčení správným směrem má svou váhu. Chybí více lidí, jako byl Jirka moravský Brabec. Nebo jako je v žánru world-music Milan Tesař.
Jasně, jsou tady lidé, kteří píšou o muzice zajímavě, ale často jen na zakázku: což vede k tomu, že se např. v tištěných médiích, které pořád mají vysokou váhu, píše jen o deskách, které mají potenciál lidi zajímat, bez ohledu na to, jestli jsou to opravdu dobrá alba. Zkrátka publicista má od vydavatele objednávku na recenzi a jméno. Když nemá objednávku, a tedy honorář, nenapíše, nebo jen omezeně. Dřív se říkalo, že neděláš-li (dobře) spotřební mainstream, nedostaneš se do rádia. To platí pořád. Ale dnes, pokud nemáš jméno, už marně čekáš i na recenzi. V době, kdy jsem točil juvenilní desky, nemusel jsem se snažit, a vyšlo deset, patnáct recenzí, aniž bych někomu musel nosit švestičky, nebo se s ním osobně znát. Dneska? Recenze je výjimka, z níž se člověk raduje a sdílí ji po všech sociálních čertech.

Články o méně známých jménech jsou povrchní, plné nesmyslů. Ano, radostně všichni sdílíme, když o nás někdo něco pochvalného a klidně i nepochvalného napíše – protože jsme až nezdravě (střílím se do první nohy) rádi i za tu špetku pozornosti. Ale v zákulisí sociálních sítí se pošklebujeme, že i ty pozitivní recenze jsou v detailech špatné, odbyté. Jako když (nebudu jmenovat) renomovaný hudební publicista o Wolf Lost in The Poem napíše, jak Honza Žamboch zhudebňuje světové básnířky. Jakou cenu má pak taková zmínka? (Pro nezasvěcené: Honza nic nezhudebňuje, jen nechává sebou protékat inspiraci ženskými verši a píše vlastní reflexe, inspirované prožitkem z četby. Ani se nesnaží epigonsky napodobovat, tedy jeho formální poetika nakonec má pramálo společného s poetikou básnířek. To pouto je daleko niternější). Obrovské množství hudební publicisticky se dá přirovnat k tvorbě písničkáře, který zpívá textové banality, pod tónem a nesnaží se hrát dobře, i když by na to měl. Česká hudební publicistika trpí, z důvodů, kterým nerozumím, mentální nepoctivostí, nečtivostí, popisností, přepisováním bookletů, kopírováním vět z tiskových zpráv.
Pokud sis všiml, nevyjádřil jsem se příliš k folku jako takovému. Protože nebudu dělat práci za publicisty. Jsem písničkář a posluchač. Pokud bych se chtěl střelit do druhé nohy, tak se střelím: momentálně jsem spíše rezignoval na svoji (bývalou) profesi hudebního dramaturga, a raději pro Českou televizi připravuji cestopisy, popularizaci vědy, pořady pro děti a dramatiku. Možná je to zákonitý proces, únava z cizí hudby. Potřeboval jsem pro klid duše oddělit dramaturgickou hudební práci a hudbu jako koníček. Protože pokud člověk má být poctivý hudební dramaturg, musí poslouchat a poslouchat a tohle poslouchání pak vytlouká z hlavy vlastní melodie. Ne nadarmo jsem v letech 2005 – 2012, kdy jsem dramaturgoval nejvíce hudebních pořadů, nenatočil vůbec nic vlastního.

Protože chvíle psaní v sobě nese štěstí z dopsaného řádku i neklid, zda je ten řádek správný. Protože písničky, které píšu, i ty, které poslouchám od jiných, jsou kořeny, které mi dávají v čase smysl a naději v životě. Naději přestože mám nejraději melancholické desky!

www.ivocicvarek.cz