Moc ne, k Folktime jsi mě dostal ty a jinak dostávám časopis Autor In, tak ten čtu.

Česky by se dalo říct, že to je pouliční hraní. Ale busking je světový pojem a definice je, že to je nějaká výtvarná nebo umělecká činnost prováděná na ulici za nějakým účelem. To může být třeba radost publika, peníze nebo uznání. Můžou pro to být různé motivace a ta má je, že mě baví stoupnout si někde na náměstí a hrát si ty svoje písničky.

No, já jsem se narodil v Brně, ale jelikož žiju tady na Valašsku už od dvou let, kdy jsme se přestěhovali zpět na paseky v Hošťálkové, tak se spíše považuju za Valacha.

Já jsem si teda ještě loni dodělal pedagogické minimum, abych něco po gymplu měl. A trošku ještě zvažuju, jestli někam nejít studovat, ale čím více se věnuju hudbě, tak mi přijde, že to je vlastně to, co chci dělat. Teď jsem muzikant a busker na volné noze.

Moji rodiče nejsou muzikanti. Ale z tátovy strany je jeden strýc multiinstrumentalista a druhý strýc byl malíř, takže asi po nich jsem něco podědil. Asi mi v životě něco chybělo, protože v dětství jsem dělal jenom sport a byl jsem zaměřený tímto směrem. Ale já jsem měl chuť tvořit, dělat něco zajímavého a ta hudba to prázdné místo v mém životě zaplnila. A stala se tím, čím nyní žiju.

Mám ji rád. Postupem času jsem si k ní našel cestu, protože jsem hledal nějakou inspiraci. Mám rád Václava Hraběte. Jinak hodně čtu Hrabalovy knihy, které mě dost inspirují.

Píšu i svoji, ale řekl bych, že si ji píšu zatím jenom pro sebe. Příliš nepočítám s tím, že by to někoho zaujalo. A ty více publikovatelné věci dávám většinou do písní.

Ty jsi tedy ze svého šuplíku nyní vybral dvanáct textů (včetně dvou převzatých básní), které jsi zhudebnil a dal na svoji debutovou dlouhohrající desku, která se jmenuje Krasosmutky. Co přesně jsou Krasosmutky? Proč jsi tu desku nazval takto?

To tak trochu vychází z inspirace v Hrabalově tvorbě, protože to krasosmutnění je takový, řekl bych, jeho pojem. Přijde mi, že v té mé desce je značná melancholie v textech, ale není to něco vyloženě smutného. Je to taková krásná nostalgická, mnohdy smutná nálada, která ty písničky spojuje dohromady.

Já myslím že ano.

---

---

Jo. Taky. Ale obecně mám radši taková ta menší města, kde na to lidé nejsou tolik zvyklí. Zvlášť tady v Česku obecně ten busking, to hraní, není tolik známé a mám to rád, protože jsou v tom takové paradoxy. Jsou tady lidi, kteří to hraní na ulici oceňují a jsou z toho unešení, ale pak jsou samozřejmě i ti, kteří si říkají “co to je” a co tu dělám, a proč jsem si tu stoupl a hraju? Je to pro mě i taková sonda do společnosti tady v Česku, protože třeba v Německu, kde jsem taky hrál, nebo v Chorvatsku, jsou na to lidi mnohem více zvyklí.

Obecně v tom zahraničí spíš hraju anglické covery s tím, že občas hraju i něco svého, ale většinu toho svého vystoupení se snažím držet v angličtině. V tom si každý najde něco, co zná.

... jo jo.

Teď se chystám za kamarádkou do Španělska, a pak mám ještě jednoho známého v Londýně, tak bych to chtěl spojit, tady ty dvě destinace, teď někdy v květnu. Tak se těším, že to bude trošku něco jiného.

Já to hodně střídám a ty výjezdy většinou hrávám sám, ale občas buskujeme i s kapelou. Teď na léto plánujeme tour na čtyři nebo pět dní, že pojedeme po republice.

Já si myslím, že buskingem se určitě dá uživit i tady, i když tady v Česku tolik buskerů, kteří se tím živí, neznám, ale vím, že třeba v Německu, v Drážďanech je to takové samozřejmější. Já jsem tam potkal třeba i muzikanty ze Švédska, kteří takto cestují po světě a živí se buskingem. Ale myslím si, že v Česku obecně je to i jednodušší, než se živit koncerty. Méně známý muzikant na to nepotřebuje nějakou velkou fanouškovskou základnu, nebo být nějak mainstreamový. Samozřejmě musí něco umět, ale řekl bych, že nejdůležitější na tom je nějak zaujmout ty lidi a to publikum, být něčím zajímavý a zvláštní. Do jisté míry je to dáno i tím, jak chce člověk experimentovat a hledat ta nová místa, města, kde se dá hrát. To je taky důležité, nehrát pořád jen na jednom místě, ale nějak se posouvat, i co se týče toho samotného pouličního vystoupení.

Joo. Už jsem dostal pár tipů. Polský Těšín a nějaká města v pohraničí. Rád bych zkusil i Polsko.

Já bych se ještě rád vrátil k té tvé desce Krasosmutky. Jak se jí daří na trhu? Jinak řečeno: trhají ti lidi ruce?

Já myslím, že se vcelku povedla a uvidíme, jestli se to dostane i někam do rádií. Vypadá to docela nadějně. Co se týká posluchačů… já jsem si tu desku nahrál tak trochu i pro sebe a pro radost, že jsem tam chtěl uchovat vzpomínky na svoje kamarády a lidi, se kterýma buskuju. To byl pro mě takový prvotní cíl. Jinak je prodávám na buskingu. Dříve jsem tam měl ceduli, že můžou podpořit desku, kterou nahráváme, a teď tam mám, že si můžou koupit desku. A lidi občas přijdou a říkají: jé vy už jste to vydali na cédéčku, tak já si teda jednu koupím…

Tak je to už spíš takový suvenýr, kterým podpoří toho umělce a někde si to pak vystaví.

Já myslím, že slova mají stále moc. Ale poezie a slova, která můžou lidi potěšit, jsou hlavně pro ty, kteří se dokáží ztišit v tom rušném světě, zastavit se a naslouchat básním nebo pouličnímu umělci. To je asi nejdůležitější v dnešní době, dokázat dát něčemu tu pozornost, kterou člověku bere spousta věcí. Pro mě je nejdůležitější, aby moje hudba pohladila lidi po duši, je to taková message, kterou chci dávat i na tom buskingu i při normálním hraní.

Člověk nedokáže vidět pravdivý obraz války na takovou dálku. My tam nejsme. Ale určitě je možnost, jak pomáhat lidem, kteří jsou postiženi válkou, snažit se hledat informace, snažit se srovnávat, i v tom chaosu, který přichází na internetu. Rozpoznat pravdivé informace je někdy těžké, ale myslím si, že je to o tom hledání a v neposlední řadě i o té pomoci. Nebát se vylézt z toho svého komfortu, protože člověku se tady žije dobře, ale možná je potřeba i něco obětovat, třeba kousek bytu. Určitě je spousta možností, jak slézt z toho pomyslného stromu…

No, to nevím. Já jsem tam ještě nebyl. Ale mám rád takové situace, kterým se říká divoký busking. Člověk moc nic nezjišťuje, někde hraje a buď pak zjistí, že si musí udělat povolení a nebo může hrát a nic neřešit. Je to pro mě takový adrenalin, že člověk neví, jestli zahraje celý set, nebo mu to někdo přijde zatrhnout v půlce. Je to takové to vystoupení z osobního komfortu. Ale vím, že třeba v Německu je to přísnější, tam si věci o povolení zjišťuju dopředu. Někdy bych rád zkusil i Ameriku. Podívat se na jiný kontinent. A taky mám velice rád Island. Tak jsem si říkal, že bych tam někdy zajel trochu si tam zabuskovat…

…ale jinak jsem spokojený tady v Česku. Člověk si tady najde spoustu měst a míst, která jsou kousek od něho a ani je třeba předtím neznal.

Hodně mě inspiroval Johnny Cash. Tím svým životním příběhem i svou tvorbou. Toho bych v Americe řadil za vzor.

Noo… zatím jsem se k tomu neodhodlal, mohl bych někde ve škole dělat asistenta. Říkal jsem si, že někdy v budoucnu to zkusím, ale dokud se mi daří s tou muzikou není to potřeba. Začal jsem učit jednu pani na kytaru, což je pro mě nová zkušenost. Taky jsem se vlastně k tomu dostal skrze busking. A říkám si, že v budoucnu bych rád dělal něco takového.

Já taky děkuji!

Martin Čmelík info
FB profil
Youtube kanál