Jedna z kapel, která v letošním roce pronikla více do povědomí, je pražská skupina Esence. Sami členové kapely pro nedostatek lepších výrazů označují svůj styl za pop-rock. Nicméně letošní úspěch na folkových pódiích přesvědčil, že o nich v příštích letech ještě uslyšíme. O nové desce, srovnání folkových a rockových festivalů jsem si povídal se zpěvákem a kytaristou Petrem Štikou a baskytaristou Danielem Tobolou.

Letošní rok se pro vás může jevit jako úspěšný: Porta za Klonovanou, 4. místo na Zahradě, vydané album Folk You!… jaký skutečně byl?

PŠ:     Rok 2010 ještě neskončil! Můžeme ještě stihnout vyhrát tři soutěže a získat platinovou desku, ne? No, bohužel je pro nás každý rok příliš krátký. Vždycky stihneme tak polovinu toho, kolik bychom rádi. Všichni máme civilní povolání, někteří na víc než jeden plný úvazek, takže nemáme na hudbu zdaleka tolik času, kolik bychom chtěli. O to větší je překvapení, že se nám podařilo získat tu autorskou Portu a málem se umístit na Zahradě.
Začínali jste jako rocková kapela, a relativně úspěšná, proč ten přechod do „folku“?

PŠ:     Vtipné je, že my to jako nějaký stylový kotrmelec nevidíme. Akustické koncerty děláme už řadu let, jen jich v poslední době trochu přibylo. Navíc jsme donedávna měli jako jedinou akustickou nahrávku živý záznam z asi tři roky starého koncertu. Každopádně to pro nás není taková novinka, jak to možná vypadá. V akustické hudbě vynikne text a to bylo pro nás vždycky hodně důležité. A folkovou nálepku nám začali podsouvat ještě dřív, než to došlo nám samotným. Na rockových akcích si z nás občas muzikanti z jiných kapel dělali srandu. Ptali se nás, jestli jsme si nevšimli, že to je rockový festival.

DT:     To je pravda, já bych totiž netvrdil, že jsme kdy byli vyloženě rockovou kapelou. Spíš bych řekl pop-rockovou nebo folk-rockovou, což jsou samozřejmě nálepky, pod nimiž si lze představit cokoli…
Nicméně my jsme k folku nepřešli natrvalo. Podnikli jsme spíš takový výlet do oblastí, do kterých se hodláme vracet častěji.

Letos jste vystoupili na dvou nejznámějších „folkových“ festivalech Zahrada a Porta, jaký je rozdíl mezi folkovým a rockovým festivalem z pohledu účinkujících?

PŠ:    Jiné je snad úplně všechno! Ani nevím, kde začít. Na folkovém festivalu je to všechno víc neformální v dobrém smyslu slova. Méně zátarasů, méně zákazů, méně předražených stánků, méně opilců válejících se ve vlastních zvratkách a samozřejmě méně hluku. Kapely a písničkáři se taky mezi sebou mnohem víc baví, to se mi líbilo hodně. A taky menší proluky mezi vystoupeními! Na rockovém festivalu je kvůli větší technické složitosti zvykem, že jsou na každé scéně třeba hodinové pauzy mezi kapelami.

DT:    Je pravda, že těch rozdílů je víc než jsme čekali. A za sebe můžu říct, že mi atmosféra folkových festivalů vyhovuje vlastně více…

A je nějaký rozdíl mezi rockovým a folkovým publikem?

PŠ:    Folkové publikum tleská, i když se jim hudba nelíbí. Jen o trochu míň. Ale hlavně je, na rozdíl od rockového, zvyklé poslouchat texty. Těžko říct, jestli je to hlavně kvůli tomu, že přes hradbu decibelů je texty špatně slyšet, nebo kvůli tomu, že rockové publikum už dneska texty nezajímají. Každopádně mám občas obavu, že na rockovém koncertě bych mohl zpívat nahodilá slova a málokdo by si toho všiml. Na folkovém mám pocit, že nás někdo opravdu poslouchá.

DT:     Folkové publikum vnímám jako podstatně koncentrovanější a podstatně kritičtější, ať už v pozitivním či negativním smyslu.

V loňském roce jste vydali rockovější album Esence, letos folkové Folk You!, v  čem se liší?

PŠ:    Folk You! bylo asi dvacetkrát levnější!

DT:    Dvacetpětkrát…

PŠ:    Ne, vážně, moc se srovnat nedají, u každého byl zcela jiný záměr. Album Esence je vlastně první regulérní, všechno před ním byly demonahrávky. Měli jsme producenta, smyčcový kvartet, spoustu hostů. Letos nám ale došlo, že sice často hrajeme unplugged koncerty, ale vlastně se nemáme ve „folkovém“ světě čím prezentovat. V určitém smyslu je tedy vlastně Folk You! folkové demo. Něco jako „podívejte se, umíme to i takhle“.

Obě alba mají některé skladby společné, podle čeho jste vybírali?

PŠ:    Účelem Folk You! bylo ukázat, že zníme dobře i akusticky. Nejedná se o album v pravém slova smyslu. Od začátku jsme chtěli, aby se tam objevily některé skladby z alba Esence, právě aby bylo vidět, že jednu skladbu umíme pojmout více způsoby. Dokonce byla ve hře varianta, že se budou překrývat stoprocentně, že to bude kolekce „sebepředělávek“. Pak nám ale došlo, že nás bude bavit víc, když tam budou i jiné písničky.

V minulosti jste vydali několik CD, ale na Folk You! je jen pět skladeb, není to málo?

DT:    Je. Album vznikalo vlastně jako důsledek pro nás trochu nečekaného úspěchu před folkovým publikem. Chtěli jsme mít prostě v ruce něco, čím se můžeme folkovému publiku prezentovat. Rozhodli jsme se ho natočit někdy v květnu a z výroby jsem ho vyzvedával na konci června, den před naším vystoupením na Portě v Řevnicích. Takže to, že má album jen pět písniček, je spíš důsledek krátkého termínu pro jeho realizaci.

PŠ:     Dlouhohrající album to ale nemělo být nikdy. Jen se to z původních osmi skladeb „scvrklo“ na pět.

DT:    I díky tomu jsme se taky rozhodli jej zpřístupnit na internetu zdarma, takže stáhnout si ho může kdokoli na našem webu www.snc.cz/folkyou.

Jak se předělávají aranže z rockových verzí na folkové album?

PŠ:    Není to tak těžké. Myslím, že písnička zůstane písničkou nezávisle na aranži. Akustické nástroje máme rádi a k naší hudbě se dobře hodí. Možná jsme ale byli v předělávání moc úzkostliví, což pramenilo z naší neznalosti folkového světa. Pojali jsme to celkem ortodoxně, např. tam není jediná elektrická kytara, což je u nás dost nezvyk. Nejspíš jsme si mysleli, že na folkových festivalech vypískají každého, kdo se opováží vytáhnout elektrickou kytaru. Bylo příjemné zjistit, že je tam hodně otevřených lidí, kteří nedělí hudbu na folkovou a tu ostatní. Samozřejmě by tam člověk asi neuspěl s metalem, ale toho se od nás asi nikdo nedočká.

DT:    Díky tomu jsme ale zase odhalili další talent našeho kytaristy Honzy Zouhara, který teď hraje na mandolínu v některých písničkách i na „elektrických“ koncertech.

Když nyní děláte novou písničku, berete v potaz, na kterých festivalech ji budete hrát?

PŠ:    Ne, to řešíme až zpětně. Písničce se většinou snažíme dát, co jí podle nás sluší, to je celé. V poslední době jsme ale často měli pro jednu písničku dvě různé aranže a v tom se nám pokračovat nechce. Doufáme ale, že i tak půjde většina našeho repertoáru hrát na jakékoli akci bez odhledu na žánrové vymezení. V tomhle se mi moc líbí třeba Jablkoň, ti mohou hrát na rockovém i folkovém festivalu, skvěle se hodí na obojí a nemusí přitom měnit aranže.

Jaké jsou vaše rockové a jaké nerockové hudební vzory?

PŠ:    Těch je tolik, že by to vydalo na několik stran. Většina z nás kdysi rodičům kradla nahrávky Pink Floyd, Queen, Led Zeppelin, ale taky českých kapel, které v sobě nesly prvky právě i folku - Vladimíra Mišíka a Etc., Marsyas, Bratří Ebenů, Nerez. A samozřejmě později i Neřež, které máme rádi dodnes, a to nejen proto, že jejich basista Filip Benešovský produkoval naše album. Nejen o hře na kytaru nás toho hodně naučil náš kamarád Martin Rous. A samozřejmě jsme se hodně naposlouchali českých písničkářů, já osobně nedám dopustit na Vladimíra Mertu. Naopak jsme nikdy neměli dvakrát blízko k takzvané trampské muzice.

DT:    Nelze nezmínit britské Levellers, kteří se právě pohybují někde na pomezí folku a rocku a jejichž hudba vlastně před těmi x lety stála za naším rozhodnutím přijmout do kapely houslistu.

Plánujete se pro příští rok opět přihlásit na Zahradu a Portu?

DT:    Rozhodně!

Díky za rozhovor a budu držet palce, ať je ten příští rok minimálně stejně úspěšný jako tento.