První vjem nastal asi v sedmi letech. Moji bráchové se každý rok 25. prosince scházeli s kamarády v romantické hospůdce u nás v Pekelském údolí. Mě tam vzali naši, a když si odmyslím, že mě asi dva kilometry ve sněhu a v závějích táhli na sáňkách, tak si pamatuji to teplo krbu, spoustu zpívajících lidí kolem stolu a mezi nima bráchové. Ty jsem tehdy vnímal jako občasnou milou návštěvu, byli totiž u vojenské hudby a k nám do Bražce jezdili sporadicky. U nás doma se hodně pouštěl gramofon a na něm Žalman a spol., Nezmaři, Věra Martinová, Poutníci. A občas se u nás někdo z těch desek taky objevil živý! Když se mě táta v těch sedmi zeptal, jestli bych nechtěl chodit do hudebky, byl jsem pro. V podstatě mi to bylo jedno, spíš jsem hodně vnímal, že by byli naši rádi. Vychodil jsem tedy celých sedm let prvního stupně ZUŠ. Až později na konzervatoři jsem zjistil, že mám spoustu špatných návyků, a tak jsem se musel dva roky přeučovat. Ale od muziky už mě to neodradilo.
Nikdy jsem si nemyslel, že by to šlo, ale muzika mne teď živí. Hlavně v našem žánru. Když člověk nepotřebuje auto za milión a třikrát do roka na Maledivy, tak to docela jde. Dělám to, co mě baví a hlavně s lidmi, které mám rád. To bohatě vykompenzuje občasné obavy, jestli bude příští měsíc na složenky.

Jak vznikli Malina Brothers? 

Za jejich existenci vlastně vděčíme kamarádům „z osady“, kteří nás před deseti lety přemluvili, abychom vystoupili na Hronovském Zlatém slunci. To je hudební scéna divadelního festivalu Jiráskův Hronov. Do té doby jsme společně muzicírovali jen toho 25. prosince v hospůdce Na Ostrovech. No, byla to výzva. Secvičili jsme pár skladeb ještě s dalším náchodským rodákem, kontrabasistou Pavlem Peroutkou. Vystoupení mělo takový ohlas, že jsme se rozhodli ve společném hraní pokračovat. Bez tolerance a občasných kompromisů bychom fungovat nemohli. Máme myslím výhodu v tom, že jsme až doposud byli „jen“ doprovodnými hráči opravdových zpěváků, profesionálů a měli jsme možnost dobře poznat základy úspěšného fungování v kapele. Zároveň nikdo z nás nemá velké ambice profilovat se jako hlavní leader. U nás jsou pozice jasně dané, jsme si toho vědomi a umíme si docela vycházet vstříc. Zároveň musím zcela zaujatě říct, že to muzicírování s bráchama, kteří byli oba vlastně mými vzory už od dětství, má určitou nadstavbu a spojuje nás ještě něco navíc. Těžko se to popisuje, řekl bych, že je to čirá radost.

Společná práce je hodně závislá na aktuální potřebě s něčím pohnout. Třeba před natáčením desky, koncertním turné nebo důležitým vystoupením. Než jsme vystupovali na barokním festivalu Theatrum Kuks, secvičili jsme několik Šporkovských árií. Vyžadovalo to celkem intenzivní zkoušení a ze začátku jsme vůbec nevěděli kudy do toho a jestli to pro nás bude vůbec hratelné. Nakonec Luboš vybral několik skladeb a ty jsme si upravili pro naše nástrojové složení. Bylo to o čtení notového zápisu, vymýšlení generál basu, trochu improvizace a celkově hledání vhodného přístupu k tónu a taky práci s dynamikou.
Standardní repertoár Malina Brothers je postaven převážně na muzice, která nás provázela odmalička. Hodně čerpáme z pera východočeského rodáka a našeho kamaráda Mirka Skunka Jaroše. U nás je známý jako autor písní Montgomery nebo McLaren. Zjistili jsme, že nejlíp nám sedí poloha romantických písní „Divokého západu“. S mírnou nadsázkou. Také jsme zařadili několik vlastních instrumentálních skladeb a písní. Snažíme se, aby měl každý z nás svůj prostor. Jsme myslím taková sezonní kapela. Přes léto hrajeme na festivalech a různých městských akcích. Od ledna do dubna pak v rámci republikového turné převážně v divadlech a kulturních domech. K desetiletému výročí Malina Brothers v rámci koncertů představíme DVD s CD a zpěvníkem, do kterého udělal několik ilustrací brácha Luboš. Těším na pražský koncert v Divadle Hybernia. 27. února, tam s námi vystoupí ještě hosté Kateřina García a František Černý z Čechomoru. Moc rádi jezdíme do zlínské Zelenáčovy Šopy. Prostorem středně velký klub, nebo možná hudební hospůdka, má úžasnou atmosféru a milého pana majitele Ten má rád muziku a zve úžasné kapely a muzikanty - nás také. Občas pro nás připraví milé překvapení v podobě narozeninového dortu. Pravidelně tam totiž hráváme v období mých a Lubošových narozenin. Brácha Pavel bohužel vždycky ostrouhá, ten je v listopadu. Ale my se s ním rozdělíme.

Právě tu radost. Ať už ze společného prožitku s lidmi, co jsou podobně nastaveni, nebo z pozitivních reakcí okolí. A taky z vlastního pocitu vyrovnanosti, když dělám to, co mě naplňuje. Pro mne to je určitá forma relaxace. Když vezmu do ruky housle a hraju třeba stupnici nebo nějakou skladbu a soustředím se na ni, přestane mozek vnímat okolí, mysl se zklidní a není tolik roztříštěná. Někdo toho dosáhne třeba sportem, meditací a já muzikou. Určitě je to forma závislosti. Je to neoddělitelná součást mého života, stejně jako pro někoho pravidelné kafe po ránu.

Od mala mě bavilo probírat se černobílýma fotkama, převážně rodinného typu, ty jsme měli v jedné veliké krabici. Autor většiny z nich byl náš táta. Jednu dobu profesionálně fotil pro místní firmu. A samozřejmě dokumentoval rodinný život a okolí, kde jsme žili. Tehdy se ještě fotilo na kinofilm. Když si z koupelny udělal temnou komoru a vyvolával tam fotky, rád jsem se mu pletl pod rukama. Bavilo mě to červený světlo a jak se z ničeho nic na bílém papíru objevuje obrázek. Ale nikdy jsem si celý ten proces nezkusil. To mě totiž ještě čeká. Později, když mi bylo kolem dvaceti, pořídil jsem si kinofilmový Nikon, který jsem po pár měsících utopil v texaské řece Frio River. Snažil jsem se ji s foťákem nad hlavou přeplavat. Leč síly mě těsně před břehem opustily a já se rozhodl v rámci záchrany života obětovat foťák i s třiceti snímky úžasné americké přírody.

Zkoušel jsem přírodu, koncerty, město, ale nakonec jsem zjistil, že lidi mě baví nejvíc. Mám pár kamarádů, kteří mi občas postojí modelem, sem tam na sebe navléknou středověké lovecké oblečení nebo vezmou svou malou ratolest na procházku a uděláme pár momentek. Dost mě baví ta interakce, vznik nějaké scény a taky intimita. Člověk nikdy neví, kam se dostane. Máte nějakou představu a model se z ničeho nic sám postaví do pozice a světla, že to nevymyslíte. Postupem času poznávám, že focení lidí je hlavně o důvěře a přirozenosti. Díky muzice jsem měl možnost fotit i známější osobnosti. Mám radost třeba z ateliérovek Marka Ebena nebo zpěváků Pavla Sedláčka a Marie Rottrové. Jinak se občas dostanu k focení kapel nebo sólistů. No, a samozřejmě taky sem tam nafotím Malina Brothers, protože kdo by utrácel za fotografa, že?

Občas potřebuju opustit svět e-mailů, manažerování kapely a utéct jinam, načerpat síly. Baví mě i lidi kolem focení. Jsou svým způsobem taky „pacienti“ jako muzikanti. Mám pár kamarádů, kteří fotí a rád s nimi sdílím své pocity. Jeden z nich je Rostislav Bartoň z Českých Petrovic. Dělá úžasné fotky přírody, převážně Orlických hor. Nedávno jsem spolu s ním a s dalším kamarádem chodil po šumavských luzích. Objevil jsem úžasné torzo stromu obrostlého trávou. Rosťa ho nazval Jožin z bažin. No, a já abych to všechno potvrdil, jsem pět minut na to zahučel s foťákem nad hlavou po prsa do travou zarostlého vodního příkopu. Naštěstí tentokrát foťák přežil. S bráchou Lubošem máme takový malý plán. Udělat jednou společnou výstavu. On grafiky a já nějaké fotky. Jen cítím, že on je pořád ještě hodně napřed.

https://www.malinabrothers.cz/
http://malina-foto.cz/