(rozhovor s Lubošem Beňou a Matějem Ptaszkem o jejich novém CD Beňa & Ptaszek v kriminále)

Na jednom ze setkání Jonáš klubu jsem se poprvé setkal s originální dvojící. Na pódiu seděl mladík v buřince a v ruce třímal troubu od starého gramofonu a vedle něj druhý muž s rezofonickou kytarou. Oba byli oblečeni v džínách s laclem, jaké se nosily a asi ještě nosí na jihu Spojených států. Jmenují se Matěj Ptaszek, který je původem ze severní Moravy a Luboš Beňa, který je ze Senice, z kraje zvaného Zahorie, na který mají Slováci spoustu vtipů. Spustili muziku, převážně z počátků blues. Matěj Ptaszek zpíval do trouby anglicky forzírovaným hlasem, který zněl jako ze starobylých šelakových desek a Luboš Beňa prokazoval, že svým krajanům, kteří onu kytaru kdysi zkonstruovali, ostudu nedělá. Podruhé jsem se s oběma sešel loňského roku na Prázdninách v Telči. To už jsem si s Matějem Ptaszkem povídal dlouho do rána o všem možném a bylo mi fajn, jako je mi vždy při setkání s člověkem na stejné vlně. Pak mi oba poslali pozvánku na 6. 5. 2009 do sálu Akropolis v Praze, kde byl křest jejich nové desky s názvem Beňa & Ptaszek v kriminále. Deska je vydána u Indies Happy Trails Records. Je nahrána v nejtěžší věznici v České republice, ve věznici Mírov na Moravě. Mírov známe jako kruté vězení z padesátých let minulého století i z knih Vladimíra Škutiny.

Na koncertu hrál Jan Spálený s ASPM a Jan Spálený desku pokřtil. Po druhé části koncertu, v níž vystoupili Matěj Ptaszek a Luboš Beňa s půlhodinovým koncertem zakončeným exhibicí Matěje na spoustu foukacích harmonik, jsem si s oběma sedl do šatny a chvilku si o desce povídal:

Matěj Ptaszek (MP)
Luboš Beňa (LB)

Proč jste si pro live nahrávku vybrali zrovna věznici?

MP: Viděli jsme s Lubošem několik filmů, v nichž se bluesman pohybuje ve vězení, ať již to byl Leadbelly z roku 1976, hezky popisující život Huddie Ledabettera, legendy americké bluesové scény, nebo filmy s Johny Cashem. Když jsme jeli v autě, tak jsem řekl Lubošovi, co zkusit kriminál? Luboš říkal, že by to bylo úplně perfektní, pokusme se to zařídit, ale jak říká Luboš, nápad je jedna věc, realizace druhá. Já přišel s nápadem a Luboš to realizoval.

Luboši, proč jste si vybrali zrovna nejtěžší věznici na Mírově?

LB: Když jsme uvažovali kde hrát, měli jsme několik nápadů. Například hrát v prostředí bezdomovců, ale chtěli jsme hrát v prostředí, odkud námi hraná hudba zčásti pochází, to je z kriminálů, z černošských bavlníkových plantáží. Díky festivalu Blues alive Šumperk, který každý rok organizuje satelitní festival na Mírově, nás pozvali. Oslovili jsme vydavatelství Indies Happy Trails Records, ti to vytelefonovali a bylo to na světě. Věděli jsme, že jedeme na Mírov, ale netušili jsme, že to bude v nejtvrdší věznici v České republice.

Byl problém se do věznice dostat?

MP: Naštěstí to bylo v režii bluesového festivalu, který každý rok pořádá satelitní charitativní koncert pro věznici Mírov, tak to zase takový problém nebyl. Musím také vyzdvihnout obrovskou toleranci Vězeňské služby České republiky, která nám ve všem vyhověla. Nebyly žádné poznámky, ani hloupé kecy a ti bachaři byli fajn a dokonce jeden borec z řad bachařů se s náma vyfotil na přední titulce desky. Nesetkali jsme se s jedinou nesmyslnou buzerací ze strany vězeňské stráže. Kdysi jsem četl článek, že míra demokracie se měří úrovní vězeňství a myslím, že demokracie u nás je vyspělá, protože vězeňství je u nás již vyspělé. Bachaři byli profíci na úrovni, žádní zakomplexovanci.

Historie Mírova má své tragické stránky, ale asi jsme už dál?

MP: Myslím, že se tam lidi napravujou, všude jsou mouchy. Potkal jsem tam jednoho týpka, kterého bych potkat nechtěl, myslím bachaře, ale všude se najde blbec. Tam je to ale vyeliminované tak, aby nebyl důvod pro vzpouru. (Smích)

Luboši, jaké bylo publikum? Víš, jak bylo vybíráno?

LB: Já výběrovou komisi neznám, ale v prvních řadách seděli borci tak trochu v civilu, s delšími vlasy. Vězeňská hierarchie byla trochu znát. Seděli tam členové vězeňské kapely, kteří hrají s náma na cédečku . Vsadili jsme na nejtvrdší skladby z Mississippské delty, které složili kriminálníci. Mělo to strašnou odezvu. Když jsme dohráli, přišel ke mně borec, který tam sedí dvacet let, kterého už asi nemohou propustit a neví ani, jaký je venku režim (smích). Povídá mi: "Hej, ty vole, vy hrajete americkou muziku." Takže bylo to moc fajn.

Hráli jste tam sami? Jaké skladby jsou na desce?

MP: Na desce je dvanáct skladeb, které jsme vybrali zhruba z šestnácti skladeb, které jsme hráli, s tím, že třináctá skladba jako bonus je skladba nahraná s kapelou Work Therapy (smích) složené z pěti borců, kteří tam sedí. Mají, jak sami říkají, dlouhou dobu na to, aby trénovali a byli výborní muzikanti. Dokonce je za bicíma borec, který má vystudovanou Ježkovu konzervatoř. Rytmika byla tedy velice profesionální. Kytarista sedí spoustu let a byl to výborný borec, který má rád staré Katapulty a rockovou muziku, takže mu dvanáctky nedělaly problém. Hodně lidí u třinácté skladby říká, že takovou elektrickou bluesovou kapelu ještě neslyšeli. Ta kapela hrála ve složení: elektrická kytara, tu hrál Čert, basu hrál Jirka a na bicí hrál Láďa.

Oni nejsou na desce uvedeni pod svými občanskými jmény?

MP: Jsou prezentovaní jako kapela Work Therapy. Myslím si, že je to i vůči nim etické. Překvapilo mě, že tam za celou dobu nepadla jediná prdel a jediná sviňa. Ti borci byli nesmírně laskaví, všichni nám podávali ruce, vařili nám kafe, udělali obložené chlebíčky, bylo hrozně fajn. Chtěl jsem po nich udělat čaj magorák. Ten mi nedoporučili, prý bych nedohrál.

Z čeho je čaj magorák?

MP: Takoví ti méně sofistikovaní to dělají z tabáku a gentlemani to dělají z čaje. To je luxusnější varianta. (Smích)

Luboši, kde vás teď lidi uvidí a uslyší?

LB: Samozřejmě se snažíme CD co nejvíc propagovat. Koncertů je trochu víc, ale vše najdete na http://www.lubosbena.sk/, tam jsou aktuality, recenze, plakáty.

Díky, kluci, za rozhovor.