Život je procházka po pláži, ne?
Ti, kteří četli všechny mé dosavadní reportáže z turné, si možná myslí, že jsme s Honzou posedlí plážemi: po Poole (Velká Británie) a Lahinch (Irsko) teď uvidíte fotky z Penmaenmawru (Wales) a Oostende (Belgie). Ne že bychom trávili dny popíjením koktejlů pod slunečníkem. Bylo třeba urazit spoustu kilometrů a odehrát koncerty. A kromě toho už je moje kůže zarudlá při pouhé myšlence na pláž. Ale přiznejme si: pokud je člověk poblíž a má aspoň chviličku volna, volání moře je velmi silné!

Při cestě tam jsme pluli trajektem z Liverpoolu do Belfastu. Při cestě zpět jsme si vybrali trasu Dublin-Holyhead. Cesta z Holyheadu do Birminghamu, kde jsem měla zamluvený nocleh, byla úchvatně krásná a ta krása prostě nekončila! Nejprve jsme z Holyheadu jeli přes poloostrov Anglesey do městečka s neuvěřitelně velšským názvem Llanfairpwllgwyngyll (Zkuste to ze srandy vyslovit třikrát nahlas se sušenkou v puse!) a už jsme viděli v dálce se rýsující vrcholky národního parku Eryri (alias Snowdonia). Odtud si můžete vybrat několik tras na jihovýchod. My jsme zvolili trasu podél pobřeží směrem na Liverpool a pak přes Stoke-on-Trent do Birminghamu. V městečku Penmaenmawr jsme krátce zastavili na focení, a slíbili jsme si navzájem i Walesu, že se sem ještě někdy vrátíme.

Carpe diem a memento mori
Druhý den jsme se jako američtí turisté, kteří „dělají Evropu“, snažili nacpat co nejvíce zážitků do co nejkratšího času: dopolední procházka Birminghamem, oběd v univerzitním městě Oxfordu a pak návštěva starého kamaráda ze studií, který žije nedaleko Londýna. Toto setkání po patnácti letech, kdy jsme si večer ve třech na gauči zahráli několik písniček, bylo pro mě osobně jedním z vrcholů této cesty. Píseň „Such Great Heights“ od The Postal Service se mi uložím do paměti jako soundtrack této vzpomínky.

Druhý den jsme si dali kávu s letuškou z Texasu. Před rokem našla mou knihu High Lonesome Below Sea Level: Faces and Stories of Bluegrass Music v knihobudce v jednom amsterodamském hotelu a chtěla si ode mě koupit pár dalších kopií. Pravidelně létá do Londýna, a tak jsem si řekla, že by bylo hezké jí knihy předat osobně. Bylo to milé setkání a je vždycky příjemné, když se někdo upřímně zajímá o tuto knihu, kterou jsem v roce 2015 vydala s fotografkou Marieke Odekerken jako výsledek své magisterské práce o nizozemské bluegrassové komunitě.

Zatímco kniha tehdy byla víceméně náhodný průřez lidmi, kteří se v té době cítili být spojeni s bluegrassem v Nizozemsku, teď, o deset let později, už je to všechno historie. Kapely i vztahy se rozpadly, lidé emigrovali, někteří zemřeli. Ve stejný den, kdy se čtyři knihy ocitly v kufru směřujícím do Texasu, jsem se dozvěděla, že v knize vylíčený Joris Scheepers po dlouhé nemoci ve věku 50 let zemřel. Byl to zpěvák a kytarista skupiny Velvet Joe & The Bluegrass Diamonds, byl všemi milován a bude v nizozemské komunitě chybět.

Pláž a pohádkové město
Na trajektu z Doveru do Dunkerque se Honza bavil fotografováním Bílých útesů v Doveru, zatímco já jsem pracovala na reportáži z turné; můj každotýdenní závod s časem! Protože ani jeden z nás na belgickém pobřeží nikdy nebyl, zamluvila jsem nocleh v Oostende. Také jako poklonu „Ostende“ v jihočeské Třeboni, kterou jsme navštívili v roce 2021 na naší cyklotúře s Janem Řepkou & Bájsykl Bandem. Plážový areál Ostende kolem rybníka Svět byl inspirován a pojmenován podle Oostende v Belgii. Na první pohled jsem moc podobností neviděla, ale myslím, že je za tím trochu víc historie, se kterou má možná něco společného i film Rozmarné léto…

Sladká voda: Ostende v ČR (2021) Z archivu Jan Řepka & Bájsykl Band

Slaná voda: Oostende v Belgii (2025) | Foto: Loes van Schaijk Foto: Loes van Schaijk

Když jsme byli v Bulharsku v roce 2024 v rámci turné Present-Day Troubadours, jeli jsme celou cestu ze Sofie do Burgasu, abychom po 15 minutách volného času na pláži naskočili zpátky do auta. Takže dvě hodiny na pláži v Belgii nám připadaly jako luxus, po nichž nám zbylo dost času i na prohlídku středověkého města Bruggy. Na náměstí Grote Markt u paty zvonice jsem se Honzy zeptala, jestli viděl film V Bruggách. Nebyl si jistý. Na to jsem mu odpověděla: „Jestli ti tahle věž nepřipadá povědomá, tak jsi ten film neviděl.“ Na film jsme se o pár dní později společně podívali a já jsem po zbytek týdne nemohla dostat z hlavy písničku „On Raglan Road“, která hraje během nejpůsobivější scény ve filmu.

„Ten dělá to, a ta zas tohle…“ Restaurování Casina van Gompel
Pokud na vás nějaká budova zapůsobí i po návštěvě pohádkových Brugg, musí to být zatraceně dobrý architektonický kousek. Casino van Gompel překvapilo především tím, že není plné blackjackových stolů a hracích automatů, ale je to budova ve stylu art deco z roku 1925, která původně sloužila jako místo setkávání a kulturní centrum pro zaměstnance sklárny Glaverbel.

Zanedbaná budova chátrala, dokud ji v roce 2019 nekoupil Lawrence De Belder, který ji s pomocí dobrovolníků již šestým rokem rekonstruuje. Rekonstrukce je věrná původnímu stylu a provoz, jehož součástí budou i biopotraviny z vlastní zeleninové zahrady, je inspirován Vilou Augustus v Dordrechtu, kam s Honzou také rádi chodíme. Kromě velkého sálu má Casino van Gompel i komornější malý sál, ve kterém jsme hráli koncert. Poté jsme si příjemně popovídali s lidmi, kteří také dělají hudbu nebo sami pořádají akce, a se Slovákem, který žije půl života v Belgii. Druhý den ráno jsme si poslechli zážitky dobrovolníků z Argentiny, Mexika a Chicaga, kteří se do tohoto projektu přihlásili prostřednictvím aplikace Worldpackers. Pro ně je to ideální způsob, jak cestovat, poznávat lidi a učit se novým užitečným dovednostem. Inspirativní životní styl!

„Pověz mi, co všechno jsi dělala v posledních dvaceti letech?“
Po Molu jsme měli další dva dny volna, abychom navštívili rodinu a přátele. Zastavili jsme se v Nijmegenu, kde jsem v minulém životě (2000-2004) studovala. Bylo velmi milé se po dvaceti letech opět setkat s Mariskou Petrovic a zazpívat si společně jen tak kolem stolu několik písní. V letech 2005-06 jsem s ní krátce, ale intenzivně zpívala v duu Waterfly a v nizozemsko-slovenské bluegrassové kapele Waterflow. Nebýt Marisky, nešla bych v roce 2005 na bluegrassový festival EWOB ve Voorthuizenu, možná bych o bluegrassu nikdy neslyšela, nepůsobila bych v kapele se Slováky, určitě bych neemigrovala do České republiky a můj život by byl prostě úplně jiný!

Oslava slunovratu: repráky hýr, repráky dér, repráky evryvér
28. května, když jsme byli s Honzou v Anglii, jsem dostala zprávu: "Ahoj Loes, jak se máš? Možná si mě pamatuješ z doby, kdy jsem občas chodil na koncerty Red Herring. Sháním muzikanty na 21. června v Rotterdamu. Jsi k dispozici?" Pisatel zprávy chtěl uspořádat neformální oslavu slunovratu na pláži koupaliště Kralingse Plas. Pravděpodobnost, že budu přesně v ten den na tom místě a zároveň budu mít ten večer volno, mohla být milion ku jedné. Ale jak napsal Terry Pratchett v knize Mort: „ Mágové spočítali, že šance milion ku jedné se objeví devětkrát z deseti.“

„Midsommar“ či slunovrat, pohanský germánský zvyk oslavující nejdelší den v roce, si běžný Evropan mimo Skandinávii do kalendáře nezaznamená. V keltské komunitě v České republice se sice slaví Beltane a Samhain (v tomto pořadí předznamenávají léto a zimu) a někteří slaví i svatojanskou noc 23. 6., ale oslavu slunovratu jsem ještě nezažila. Když jsme v nejdelší a možná i nejteplejší den v roce dorazili na místo, kde skupinka lidí zrovna zdobila májový sloup, byli jsme zpočátku trochu skeptičtí. Tahle pláž a trávník za ní jsou totiž oblíbenými místy, kde místní obyvatelé Rotterdamu grilují a pěkně nahlas pouštějí boomboxy. A to, co se ozývá z těch repráků, je úplně jiného žánru než naše irské instrumentálky. Obávala jsem se, že dojde k válce o hlasitost, kterou nejspíš prohrajeme. Nakonec jsme se ale o veřejný prostor dokázali všichni dokonale podělit. Dokonce se k nám zatoulalo několik zvědavců, které přilákala naše hudba nebo rituál, při němž účastníci odříkají dobré předsevzetí a pak přeskočí hořící ohniště.

Před námi vystoupila velmi všestranná umělkyně Stephanie Lehmann, kterou jsem poznala v době, kdy jsem žila, studovala a pracovala v Rotterdamu (v letech 2004-2018). Vystudovala popový a indický zpěv a ve svých vystoupeních spojuje pěveckou techniku a improvizační talent s láskou k cirkusu a přírodě. Po hodinách pátrání ve vzpomínkách jsme zjistili, co nás spojuje. V roce 2012 jsme obě spolupracovaly na výjimečném albu Résonance od Tanah Broadcast neboli Ferdy Karto.

Is this the end, my beautiful friend?
Další dvě povídání si nechám na příští a poslední reportáž z turné: o našich vystoupeních 22. června v De Melkbus v Dordrechtu a 23. června v Camping 't Rouweelse Veld v Kronenbergu. Kromě toho bude Honza 26. června vystupovat se svou balfolkovou kapelou BaLLaB v Erlangenu a plánujeme návštěvu muzikantského města Markneukirchen. A kdo ví, třeba nás ještě potká něco nečekaného…

Přihlaste se k odběru mého newsletteru!
Chcete dostávat upozornění, až bude online další reportáž z turné nebo až budeme hrát na koncertě ve vašem okolí? Podívejte se na můj LinkTree a přihlaste se k odběru newsletteru, upozornění na koncerty a/nebo se přihlaste k odběru mých kanálů na vašich oblíbených platformách!

Loes pracuje na reportáži z turné. Trajektem z Doveru do Dunkerque. Foto: Honza Bartošek	Přístav Dunkerque Foto: Honza Bartošek
Je to filmová scéna? Ne, je to Casino van Gompel! Foto: Honza Bartošek	Loes a Honza na polaroidu a před Casinem van Gompel Foto: Virginia Tello
Loes a Honza v Casinu van Gompel s dobrovolníky, kteří v současné době pomáhají s jeho rekonstrukcí: Sophie (USA), Jesus (MX), Virginia (AR) a Candela (AR) Foto: Honza Bartošek	Nástěnná malba v Kerkegasje ze série „Waalpaintings“. Umělci: RoosArt a Combolution Foto: Honza Bartošek
Retro reklama na české pivo v nejstarší nijmegenské hospůdce In de Blaauwe Hand Foto: Honza Bartošek	Oslava slunovratu v Rotterdamu Foto: Honza Bartošek