Poutníci: Stíny na střechách, Jiří Pola – Karas, 2020, celkový čas 39:48

„K Poutníkům patří patos, velikost citů a vášní, až operní wagnerovská muka a olympské triumfy,“ napsal mi zásadní textař (šest textů z deseti) jejich nejnovější desky David Konopáč a já jsem zaržál nadšením. Krásně řečeno!

A hlavně: jak řečeno, tak uděláno. Od vášní a muk Wagnera snad i překonávajících (Jen s tebou), přes texty naplněné osudovými ženami (Jaguár, Tisíc prudkejch koní) po patetické a přece silně zobrazené pokání (Mea culpa) nebo zběsile nastřílené boldované otazníky našich životů (Co když). A nad tím nejsilnější Málo, ve dvaceti řádcích vypovídající o povaze lidského druhu stejně, jako kohorta špičkových psychologů, filosofů a sociologů. Proč právě zmínkou o textech začínám recenzi kapely, která se podle mínění mnohých pohybuje na území, kde rychlé prsty jsou silnější argument než krása slova? Protože tvrdím, že Stíny na střechách jsou jednou z nejlepších desek Poutníků postkřesťanovské éry a dobré texty jsou jedním z důvodů, proč tomu tak je. I další texty alba jsou kvalitní: třeba Cicvárkova Loď se jménem Naděje, maskující se (i tříakordovou melodií) jako banální trampský příběh, který ale náhle a překvapivě uhne. Nebo silný text Josefa Prudila Stíny na střechách – jediný dávno vyšlý kus (Co už je pryč, 1997) na řadovce plné nových písniček. To je možná trochu zvláštní, ale svou kvalitou na úvod alba potěší.

Co dál přispívá k vysoké úrovni desky? Určitě zpěv. Zpěv sólový; dvojhlasů nebo snad dokonce vícehlasů je tentokrát málo až překvapivě. Ještě víc překvapil Jakub Bílý: po jedenácti letech u Poutníků se konečně prozpíval od manýristického přehrávání k civilnějšímu a uvěřitelnějšímu projevu, takže je možné oceňovat jeho kvalitní a obdařený tenor. Výrazně mě i tentokrát potěšil ten, kdo se „maskuje“ jako pěvecká dvojka (i když tentokrát je počet písní obou zpěváků vyrovnaný) – Jiří Karas Pola. Jeho „nemocný“ hlas mě zaujal už v hloubi 80. let, ale od té doby stále krásně zraje. Snad s jedinou výjimkou (Mea culpa) je velice jistý, se zajímavou barvou, důvěryhodný, s vtahujícím přednesem. Když Karas naříká a žaluje (Málo, Mea culpa), rozhodně v tom není ani za nehet manýry, umí i pěkně hrnout (Co když) a proměna celkem banálních sdělení v zážitek (Nad věcí zůstávám) je způsobena jeho kouzlem.

Jako kontrabasista spolehlivě tvrdí muziku, jako kapelník a producent desky má zásluh o tuto desku ještě víc. Já chci zmínit autorství hudby, tentokrát úplně všech písní (Málo spolupodepsal Peter Mečiar). Trochu úsměvné je, kolik písní mu tentokrát začíná jako něco jiného (Tisíc prudkejch koní – Don’t Think Twice It’s All Right; Jaguár – The House of the Rising Sun… a další); naštěstí si jdou melodie dostatečně včas po svých a nelze tak uvažovat, že by Karas svou muziku opisoval. Naštěstí neopisuje ani od sebe, takže hudba je čerstvá, i když čitelně Polova a tím i poutnická (to je taky plus), obsahuje řadu silných momentů (Stíny na střechách, Mea culpa, Co když…) a slabá místa chybí.

Instrumentální provedení a aranže si říkají rovněž o pochvalu, ale to není nic překvapivého; v tomto bodu bych asi Stíny na střechách nedokázal odlišit od předchozích cédéček. Ne, Poutníky rozhodně nenapadne, aby si vyzkoušeli zcela nový sound tak, jak například ve stejném roce Robert Křesťan & Druhá tráva (Díl první). Ale kdo má rád zvuk klasických bluegrassových nástrojů a přitom má chuť na něco jiného, než je klasický bluegrass, ten je s Poutníky rozhodně na správné stopě. Pochutná si na staccatovaném doprovodu (Mea culpa), bizarně nahrnutém sledu akordů nahrazujícím běžné instrumentální sólo (Jiný pohled) i na mnoha unisonových „hadech“: jistě, podobné jsme od nich už slyšeli mockrát, ale co…? Výborné instrumentální výkony jako vždy předvedl zejména mandolinista Honza Máca. Srovnatelná je ale i kytara Jakuba Bílého a zejména banjo (dnes již ex-Poutníka) Petera Mečiara; ten hraje jako obvykle i na dobro, lap steel a pedálovou steelkytaru (ta je úžasně stylová zejména v countryovce Nad věcí zůstávám).

Kupodivu slabší stránkou desky (oproti písničkám) jsou instrumentálky, tvořící téměř třetinu alba: jmenovitě Mečiarova skladba Peťásek Breakdown a tři Mácovy úpravy klasických záležitostí - klasiky swingové (Django Medley), klasiky bluegrassově kytarové (Watson Medley) a klasiky klasické (Čtvero ročních dob). Opravdu zajímavá mně připadá jenom Django Medley, které dominuje stylově kňourající dobro a kde jsou skladby Djangology, Swing 42 a Honeysuckle Rose invenčně pospojovány a zaranžovány. Naproti tomu mě vůbec neoslovilo Čtvero ročních dob: těžko se od kapely, která nás svého času omráčila famózně provedenou Smetanovou Skočnou, spokojit s trochu toporným mandolinovým výtahem Vivaldiho „Čtveráků“.

Zvukovou i hudební režii měl (a v Nad věcí zůstávám si dokonce zašustil štětkami…) ve svém studiu ex-Poutník, který je špičkovým zvukem proslulý, a který ani tentokrát nezklamal – Svaťa Kotas.

Poutníci vydali řadové album po předlouhých čtrnácti letech (!) a jistě už nikdy nebudou sypat desku skoro každý rok, jako v letech 1987-99. O to cennější a více potěšitelné je, že jsou Stíny na střechách v řadě směrů mimořádné.

---

---