"Řekněte: prdel/Máte na to?" ptá se nás extravagantní písničkář hned v úvodu závěrečné skladby. Stejnou výzvu (už bez otázky) na nás vychrlí v divoké extázi v následujících dvou a půl minutách ještě nesčíslněkrát; možná sám netuší, jaké vzrušené debaty tím mezi folkovým publikem - včetně publicistů - vyvolává. "Klíčem k pochopení alba je poslední skladba Máte na to?, se kterou se každý recenzent nutně musí nějak poprat," tvrdí dokonce Milan Tesař. Inu - kdo si přál ten slavný výrok spatřit černý na bílém, má ho v samém záhlaví a vás ostatní bych rád poodvedl někam, kde nám "skandální kousek" nebude zakrývat výhled na celé album. Napsal jsem - v čase, kdy jsem ho měl mnohem méně naposlouchané - že je o něco horší, než předchozí (velmi dobrý) Šílenec a poněkud váhavě na tom budu trvat i dnes. Na Šílenci je přece jen o něco silnější materiál, repertoár (v podstatě všechny písně vznikly už dávno) tam byl o něco méně přebraný. Na druhou stranu sólový Schmitzerův projev, jeho syrovost a samorostlost, které naživo strhují a z desky mohou působit rozpačitě, byly nahrazeny promyšlenější "fasádou". Původně jsem byl sice zklamán, že Jiří dlouho mluvil o chystané desce, na které ho bude doprovázet "bigbítová kapela jako za mlada", až se z kapely vyklubal jediný výrobce zvuků, hudební i zvukový režisér (a zjevně i aranžér) Zdeněk Zdeněk. Jenže zvuky jsou vyráběny velmi citlivě a trefně. Nejobvyklejším soundem není divoký bigbít, ale velmi mírný folkrock: lehké bicí, basa, mnohonásobně nacinkaná písničkářova dvanáctka a sem tam nějaký ten klavír nebo jiný klávesový zvuk. Pár kousků je přece jen mírně bigbítovějších (Bynďa, Dokola, dokola...), jednou hraje jen kytara bez spodku (Balada), dvakrát vykouzlí Zdeněk zcela odlišný sound (Melodram, Máte na to?). Jako u každého klasického písničkáře i u Schmitzera jsou nejzásadnějším momentem texty, které ale nelze odtrhnout od melodií a projevu. Všechny jmenované složky jsou skvěle provázané a tvoří osobitou a nezaměnitelnou chuť J.S. Hudba je místy dost jednoduchá (Potvory, Bynďa), ale dobře se vážící k textům, trefná a ve většině případů i dostatečně napadnutá. Belcantovým projevem Schmitzer rozhodně nevládne, takže se Zdeněk snažil jeho zpěv zušlechtit, dokonce i s využitím "popáčových" způsobů (více hlasů nazpívaných přes sebe). Projev je neodfláklý, výrazný a celkem přesný; míst, která trochu tahají za uši a "žertovně" se plete zpěv, ubylo. A když se zpěv někdy přece jen zvrhne v nějaké "polomluvení", je to zpravidla ku prospěchu věci. Pro dojem z některých skladeb (Bynďa) je nakonec nejdůležitější, že je Schmitzer výborný herec, který ví, jak své dílo korunovat. Oblíbené výplňové zvuky -  tedy všeliké ble-ble-tě-tě-ha-ha - tu samozřejmě jsou, ale kromě úvodní titulky, která je z nich postavena, se s nimi naštěstí šetří.

Mám pocit, že do obecného povědomí je Schmitzer zapsán jako drsňák (Potvory, Čert) chrlící vulgarismy. Méně bývá vnímána jeho schopnost vyvážit jistou zálibu ve šťavnatých výrazech a pohled drsňáka verši, které občas jakoby přilétaly z časů Antonína Sovy: tak jsou košaté, rytmicky urovnané, někdy i s archaickými slůvky či slovosledem (na CD Bouda méně, ale přece: např. Telefon). Z tohoto netriviálního vyvážení pochází třeba Dívenka - milostná (pro starší a pokročilé) přefiltrovaná pohledem drsňáka - nebo předlouhá Balada. Nepřipadaly by nám u jiného tvůrce verše "Můj světe rozmilý/Co přines jsi nám do kolíbky?/Jen sebe celého/A to je vše co máš" nepřijatelně naivní? U Schmitzera tomu tak není. Své oblíbené téma plynutí času v lidském životě (zde kromě Balady i v Dokola, dokola... a v asi nejpopulárnější Kaluži) nechává balancovat mezi vážnou a veselou polohou. V této typické pozici "mezi Haškem a Kafkou",  jejímiž mistrovskými kousky jsou zejména Není potřeba a Melodram, je J.S. nejvíc nenahraditelný. Mistrovská Víla nám zase řekne o rozdílech mezi muži a ženami víc, než všechny populární knihy pojednávající o neschopnosti žen zacházet s mapami: "Líbí se mi víla/A vskutku rád ji mám/Protože v noci je tak milá/Pak musí jít/A můžu být/Zas chvíli sám." Pánové, kdo z nás nechtěl aspoň jednou v životě vílu?

Vrátím-li se k začátku recenze a konci cédéčka, rád se vám svěřím, že mě skladba Máte na to? stále velmi baví, zejména pro to, jak je zahraná (od slova herec, ne hráč) a pro dokonale napsané blábolivé sloky (to je to, co není "Řekněte: prdel"). Pokud ale nechcete přijít o okénko modrého života a vypnete si desku už po patnáctém tracku, můžete objevit někoho úplně jiného, než extatického (Š)šílence. Máte na to?

Jiří Schmitzer - Bouda. BMG, 2003, celkový čas 42:05.