Copak trápí krajinu?
Přece sucho – hlavně
I já možná zahynu
Utopím se v bahně

Nezbláznil jsem se, ani si nemyslím, že jsem básník (to by bylo vlastně totéž), jenom si tak na úvod vybavuji, co mi šlo o třetím červnovém víkendu hlavou. A nepatřím k týpkům, kteří při jediném dni, kdy se trochu ochladí, hned pokřikují: „Kde máte to globální oteplování, vy zelený nádhery?“ nebo tak nějak podobně. Fakt ne. Ale přece jen to ve mně šrotovalo: neprší, neprší, neprší. A pak – po týdnech odvolaných festivalů, jsme se my, co spolu posloucháme, konečně sešli v Čáslavi na Banjo Jamboree, prvním letošním festivalu našich žánrů (ve stejný víkend byly podle dostupných HOTTEST VIDEO EVER! My 18yr old girlfriend fucked in tight ass first timeinformací i Jablonský medvídek a Isarafest Michalovická Putna Mladá Boleslav) a – jak by řekl klasik – chcalo a chcalo. Jak je to možný??

„Situace byla v uplynulých měsících dost nepřehledná, ale nechtěli jsme to vzdát, protože tradice zavazuje,“ napsal Petr Brandejs, předseda Bluegrassové asociace. Chtěl jsem druhý odstavec začít právě touto větou, protože za tu dobu, kterou jsem - jako obvykle – nechal uplynout od popisovaného festivalu, jsme si rychle zvykli na to, že spousta věcí je normálních, ale rozhodnout se pro festival někdy v květnu bylo odvážné až riskantní: v programu BJ nechybí apely na udržování rozestupu nebo nošení roušek v budovách. Rovněž stojí za zmínku, že původně oslovené kapely většinově nezaváhaly; muzikanti se zjevně do Čáslavi těšili. Nevím, jestli přijeli úplně všichni zcela bez výjimky, ale pokud byl někdo z hrajících „náhradník“, tak to s úrovní festivalu nic neudělalo. Jediný, kdo bohužel přijet nesměl, byl původně plánovaný echt americký host; zastoupil ho ale také skoro echt Američan. Sice v Čechách 29 let žijící, ale (pokud nás tedy z pódia jen nemystifikuje) česky se vlastně moc nenaučil – Jimmy Bozeman.

Udržovat rozestupy v totálně prolitém festivalu bylo bohužel nakonec nejtěžší ve stanu u občerstvení. V pátek spíš jenom tak mrňkalo, diváci se pomalu sjížděli – tak to bývá každý pátek – a co se týče počasí, ještě byla ve vzduchu naděje, že bude líp. Největší peckou pro mě byli z pátečního programu Milkeaters. Anglicky zpívané věci převzaté z americké country a bluegrassu, neuvěřitelně energicky zahrané; až to málem s tím odvazem někdy přeháněli. Ale to se rouhám, samozřejmě; poslouchalo se to velmi dobře, stejně jako jejich právě vyšlé, první, eponymní album, které Mlékojedi na BJ představili. Řekl bych, že špičkoví G-runs ’n Roses museli hrát stejně skvěle, jenom jako šlusující kapela doplatili z mého pohledu na to, že v páteční půlnoc už nebývám úplně při smyslech, zvlášť když na mne 5 hodin prší. Funny Grass mě zaujali tím, že se rozhodli badatelsky se věnovat (kromě jiného) nikdy nenahraným songům Greenhornů. Pokud si chci jako příznivec progresívní větve bluegrassu udělat radost tradiční muzikou, BG Cwrkot je jedna z možných voleb: ty rozhodně můžu, vlastně je mi v tomto případě i trochu jedno, co konkrétně hrají. Bluegate a Album jsem si vyslechl pozorně, neb si to jejich muzika zaslouží, a seznal jsem, že mají vlastně dost společného: hrají už velice dlouho – což nám ani nepřijde – a svojí pílí, nadšením (a personálními změnami – nutno připustit) vystoupali zvolna, leč nezastavitelně na dnešní pozice. Bluegate asi vyrobil větší nářez, z produkce Albumu ve mně zase uvízli výtečné sólové výkony – zpěv Zoltána Pasztora, banjo Pavla Zíchy a dobro Zdeňka Lucáka.

Sobotní dlouhý sled kapel zahájil ještě dopoledne již zmíněný Jimmy Bozeman se svými Lazy Pigs směskou milých písní různých stylů amerického Jihu. Déšť od zahájení festivalu nepřestal ani na okamžik, v zúžených místech vznikly neúprosné bažiny, pořadatelé přinášeli jehličnaté větve proti utopení v bažině, s lopatou v ruce prováděli odvodňovací práce a konferenciér festivalu Pavel Brandejs (již tradičně spolu se Sandym Noskem) uváděl v holinkách. V první části sobotního koncertu pršelo mírně, leč vytrvale, v druhé potom lilo tak, že deštník – nedeštník, pláštěnka – nepláštěnka jsem vydržel mimo občerstvovací stan tak tři kousky od každé kapely. Tradiční focení banjistů mělo proběhnout zrovna v tomto čase a bylo zrušeno. No a kolem šesté večerní konečně přešel déšť souvislý v nesouvislý. Ale ono to už bylo jedno: pohled do hlediště odhaloval, že spousta diváků byla zjevně deštěm odrazena a nedorazila, ale ti kdo na místě byli, si to užívali. (Znovu ocituji Petra Brandejse z jeho hodnocení festivalu: „Podmínky byly obtížné, ale zaznamenal jsem jen reakce typu ‚zaplaťpámbu, že jste to udělali “. Za mne naprostý souhlas.)

A kdo mne nejvíc zaujal v sobotu? Professional Deformation jsem slyšel poprvé bez asi nenahraditelného kontrabasisty Miloše Klápště, ale pozici „to je ale objev“ a současně „je to momentálně to nejlepší, co máme“ si podle mého udrželi. Nevím, jestli to mám psát (a nemusíte mi to věřit), ale vydařený set předvedl Handl. Sem Tam – to byla obrovská radost ze stařičkých songů. A to není samozřejmost, protože při vystoupení Country Cocktailu, který hrál ještě o kousek víc stařičké songy (kapela jsou ze 75 % Zvonky z 80. let), se stejný pocit nedostavil… Svaťa Kotas Band si oproti dřívějším časům méně úpěnlivě hlídal svůj specifický zvuk a víc to bylo o radosti: též se obrátili ke kapelníkově dávné tvorbě a slyšeli jsme písně od Fragmentu a dokonce instrumentálku z mé milované desky Pozdě v noci. Lusatian Grass se k mému žalu posunuli od neuvěřitelně stylové tradiční kapely (ta mě brala ještě o kousek víc, než BG Cwrkot…) k rodinnému triu, přičemž při této přeměně dokonce odhodili kytaru… Ještě dál od kapelového zvuku jsme se ocitli při vystoupení dvojice Ralph Schut & Ondra Kozák (dvě kytary nebo kytara a mandolína) – a byla to příjemná změna. Hvězdní a populární Sunny Side tentokrát nehnali svou (tedy Jirky Šubra) show až na krev: nevím, jestli to tak už mají, nebo to bylo kvůli dešti, ale byl jsem jim za to vděčný. Šlusující Poutníci byli jedinou profesionální kapelou letošního ročníku (vím, je to vachrlaté tvrzení…) a této pozici se ctí dostáli. Jejich vystoupení vrcholilo křtem již 16. alba Poutníků nazvaného Stíny na střechách.

A na závěr ještě jednou Petr Brandejs: „Díky sponzorům nebude finanční ztráta zřejmě nijak fatální… (…) Díky všem návštěvníkům i spoluorganizátorům.“ A já za sebe ještě jedny díky – Bluegrassové asociaci ČR. Že se jako organizátor nelekla, že Banjo Jamboree 2020 bylo, že jsme s ním a jeho skvělou muzikou mohli zahájit poněkud nabouranou festivalovou sezónu. Už mi ta opravdu živá hudba moc chyběla.

Banjo Jamboree (48. ročník), 19. – 20. června 2020, Čáslav, koupaliště a letní kino Vodranty. Účinkovali: Flastr, Funny Grass, Milkeaters, Bluegate, BG Cwrkot, Album, G-runs ’n Roses, Jimmy Bozeman & Lazy Pigs, Handl, Country Cocktail, Svaťa Kotas Band, Lusatian Grass, Sem tam, Benefit, Vacuum Ball, Ralph Schut & Ondra Kozák, Black Jack, Goodwill, Sunny Side, Professional Deformation, Poutníci.