Tuláci z uplynulých století
králové cesty bez cíle a nikam,
často si zamyšleně říkám,
zda moje myšlenky k vám někdy doletí.
Mne také žene nesmyslná touha
nestát a jít, i když je cesta dlouhá,
nohama hladit trávu měkkou,
před sebou sluncem ozářenou pláň –
jdu jako vy tou nekonečnou štrekou
a cítím ve své dlani vaši dlaň.

Toulaví jezdci na vagónech,
trampové zrezivělých kolejí,
kde pražce klepáním se zahřejí
a vítr píská song ve zdivočelých tónech,
v lijáku, mrazu, nepohodě
jeli jste cestou ke svobodě
a místo ní vás čekaly zas mříže.
Já život na trati už asi nepoznám
a vaše příběhy znám jenom z knížek
Proč tedy cítím v dlani vaši dlaň?

My, věčně nepokojní hledači
člověkem zapomenutého ráje,
snad dojdeme jednou do našeho kraje
po cestách z kamení a bodláčí,
tam, kam trempové vždycky dojít chtěli,
kde nikdy nejsi osamělý.
Vždyť víš, že jsou srdce, jež stejným rytmem tlukou
a lidským očím platíš stejnou daň
Tak když nad tebou všichni mávnou rukou,
ty stále cítíš v dlani něčí dlaň.