FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Bylo to v čase mé vlády za tiché hvězdnaté noci, kdy oheň u mých nohou ztrácel sílu a zhasínal, a já, který jsem seděl pod tou noční oblohou na kamenném stolci, jsem podřimoval a skoro usínal s ohněm. Usnul bych tvrdě, kdyby vítr nepřinesl z údolí nějaké zvuky. Probral jsem se, zadíval do tmy a zaposlouchal se. Rozeznal jsem hučení motoru, lidské hlasy a štěkot psa. Vzpomněl jsem si na podobnou noc před desítkami let, kdy dole v údolí burácely silné motory,

Tak tohle je můj úplně první vandr. Možná si řeknete, že sem eště moc malej na vandr, ale máma s tátou si řekli, že bych si měl zvykat už od mala a tak teda jedu. Je fakt, že dost věcí mi přijde divnejch. Tak třeba to zalamování palců. Docela mi uniká, proč by si kamarádí, když se uviděj, měli hned nějak ubližovat. Mě by to asi vadilo, mít zalomenej palec.

Už jsou to skoro dva roky, co jsem řekl naposledy ahoj a zalomil palec kamarádům. Jak sebou vláček trhnul a krajina začala ubíhat dozadu, byl jsem v tom zase až po uši. Máslíčko právě doladil kytaru Bessynu, která s náma prošla snad všechny vandry a vypadala podle toho. Zpíváme, koukám z okna a připadá mi, jako bych se z posledního vandru vrátil před tejdnem. „Tak Rosol deme,“ procitám ze snění a vystupujem. Dědek Zdražilů už zase nadává, že s tou dráhou sekne.

"Hoboes, ti mne vždycky moc přitahovali. Víš, můj otec, ten v tý Americe byl a chvíli s nima jezdil, a pak mi vždycky vyprávěl, když si občas vypil a vzpomínal na svou zlatou Ameriku, jak s nima seděl kdesi na uprášeným nádražíčku na Středozápadě a poslouchal jejich drnčivý kytary a drsný písně, třeby tu o vlaku Blues. Ale nejvíc vzpomínal na jednoho, prej mu říkali Johny Rattlesnake, to je anglicky, víš, jinak po česku to znamená Johny Chřestýš

Šerif vystupoval z vlaku a někdo mu podrazil nohu. Ladný skok, kterým chtěl přistát na škváře zastávky se změnil ve směšný pád s usárnou na zádech a žracákem po boku. Na přeplněné plošině těžko hledal viníka, možná, že to ani nebylo schválně. Byl tam sice jeden z Jižanské vlajky, ale ten se zarputile díval jinam.

„Tobě nestačí, že si ze mě věčně děláš srandu, ty si ze mě musíš dělat rovnou i prdel, co?“ pokýval jsem smutně hlavou a ale na provinilého Hopáka jsem se přitom nedíval, protože mou pozornost přitahovalo plavidlo, které bylo křížencem indiánské kánoe a záplatovaného kabátu skalpovaného trappera Sama Hawkinse, a které do finální podoby dotvaroval vzteklej a velkej vodní had za vydatné pomoci šíleného lakýrníka.

„Pánové, zírejte, to je anděl,“ vypadlo z Dana v pauze mezi dvěma loky piva a jeho oči hypnotizovaly skupinku holek, blížící se ke kiosku. „Ta blondýnka vlevo,“ upřesnil. „A je to tu zase,“ povzdychl si Tom, „a to jsme na vodě první den.“ Jeho poznámka byla celkem výstižná. Dan byl notorickej holkař a ať už byli na vodě, na vandru, prostě kdekoliv, nikdy se to neobešlo bez nějakého románku či avantýry.

Léto rozpaluje pískovcové skály i les, blíží se poledne, a dole v trávě si ježek, rejsek a veveřák hrají na trampy. Téhle báječné hry se zúčastnil i malý hloupý plšík, ale protože šel na nervy, poslali ho dělat vlak. Plšík běhá v borůvčí, tenounce pohoukává, a veveřák za ním chvílemi volá, že pořádnej vlak má vždycky zpoždění, aby přijel za hodně dlouho.

Na Vlhošť jsme dorazili zrovna ve chvíli, když zapadalo.slunce. Překvapilo mě, že na skále seděl jakýsi chlapík. Obvykle tu není ani noha, i když je tu krásně. Neznámý měl na kolenou rozevřený sešit, kam si něco zapisoval. Aspoň mi to tak připadalo. Napadlo mě, jestli to není ochranář. To už dorazil i zbytek osady. Šerif Rony zahlaholil: ,,Ahoj kamaráde,“ a podal mu ruku. Dozvěděli jsme se, že neznámý se jmenuje Hynek.

V pátek ráno začalo pršet a déšť pokračoval s malými přestávkami až do odpoledních hodin. Když jsme s klukama k večeru vystupovali z motoráku, lilo jako z konve. Úprkem jsme přeběhli z nástupiště do hospody za nádražím. Tam se snadno domlouváme. Dáme si nějaký pivo a počkáme jak se vše vyvrbí.

Vystupuješ z vlaku, vrážíš do nádražní haly. Registruješ několik šokovaných babiček, kterým v běhu kavalírsky salutuješ. Opětuješ pohled jedné mladé squaw a už jsi zase venku. Bus dobíháš a usmlouváš USku na ne-zavazadlo. Je to snad nějakej bágl z outletu? Pomalu se zavírající květ ocúnu se mírně zachvěl v okamžiku, když jej pustila vrásčitá, ale přesto klid vyzařující, ruka.

Vandr podzimní Vysočinou není špatnej. Před očima se střídá les, plný voňavých borovic, s holými listnáči,z nichž už opadalo rudé a žluté listí, i sem tam s nějakou břízkou podél cest. Tu a tam se objeví nějaká skalka, někde někdy ti zazpívá na cestu říčka, a když jdeš přes hnědé podzimní pole, vydechuje na tebe zvláštní těžkou, chladnou vůni.

„Tohle? Je tam zabalák!“ zavyl Kejda. „Nikdy! Zastav! Vystupuju!“ „Nekecej a pádluj!“ zaječel torpédoborec Magdalena. „Ber to rovně!“ Kejda mrsknul pádlo do lodi a připravil se ke skoku přes palubu. „Sedni!“ zavrčela Magdalena. „Sedni a drž klapačku! A vopovaž se skočit!“ Kejda se ještě stačil ohlédnout; vzápětí byl uzemněn a nasměrován za pádlem.

Takhle jednou o sobotě zevloval Fujara na vlakáči. Ne, že by snad hodlal cestovat vlakem, ale čekaje na odvoz, zkoumal osazenstvo nádraží, zdalipak se tam nevyskytuje nějaká ta ženština trampského rodu, která by se dala přemluvit ke společnému prožití víkendu. Žádná taková se však v obvodu nádraží nevyskytovala. Když se zoufalý Fujara zamyslel nad tím, zda oslovit nádražní uklízečku,

Bylo nám o poznání méně, nějakých dvanáct, třináct let. Po celodenním výletě naše družina nalezla místo k táboření, přímo mezi zdmi zříceného hradu. Na večerním nebi se rozsvěcoval měsíc, přes který vítr hnal cáry mraků; les pod námi se v mírném větru převaloval jako vlny v tichém zálivu.

Tak teda ženský moc nemusím. Taky kdo by se divil holohlavýmu pivaři po přechodu. Teda po přechodu ze statkářskýho traktoru na supr moderní pokladač. To je jako srovnávat velorex s posledním modelem mercedesu. Jeden zpohodlní, klimatizace klimatizuje a na skrývce okresní skládky se toho zasejc tolik neděje. Jeden zpohodlní a i funět je dřina. Milostnej vztah je vesmírná odysea.

Už dávno jsem se chtěl zvednout, vypadnout ven před chatu a tam to rozdýchat. Nebo to zkusit na louce, obklopené mohutnými smrky s větvemi až po zem, na planině výhledů otevřené předloni polomem dolů do údolí, chtěl jsem to rozchodit na pěšině ke studánce, párkrát tam a zase zpátky, za sojčího pokřikování a tlučení neviditelných zobáků v korunách, chtěl jsem vyběhnout,  po nedávnou bouřkou ještě slehlé trávě, projít úzkým zanedbaným korytem úvozu,

Neměl jsem dopitý ani druhý pivo, když vešel do dveří. Popis seděl naprosto přesně, nemohl jsem se zmejlit. Vysokej štíhlej blonďák, příjemný úsměv, dobráckej obličej. Oblečenej přímo ukázkově. Moderní pumpky, kecky, károvaná košile, přes rameno ledabyle přehozená kytara.Prostě takovej trampskej švihák, seladon. Ve skutečnosti gauner první třídy. ,,Bacha na něj",varovali kluci. ,,Je to ranař, podrazák.

Toho chlápka s divnou kytarou jsme tenhle víkend potkali už ve vlaku. Jinak jsme ho občas vídávali v hospodě v Metodějích nebo v Letný. Patřil prostě do toho volnýho společenství trampů jezdících do utěšenejch lesů kolem Sobotnice a jejích přítoků. Mohlo mu bejt něco mezi čtyřiceti a padesáti, těžko říct. Obvykle nejezdíval sólo, někdy byl ve dvojici, častějc s pěti nebo šesti pardama přibližně stejnýho  věku.

„Ještě jedno mi sem šoupněte, tenhle vlak určitě není poslední,“ prohodil Mik k servírce, která se mu zrovna mihla za zády. Práskla o nerezovou desku výčepu tácem prázdných pulitrů a během chvilky před ním stálo další orosené. Stoly, před chvílí ještě obsazené jeho kamarády, si říkaly o uklizení a kytary, vyplňující nedávno svými tóny tenhle lokál, už teď nejspíš znějí ve vlaku.