FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Jak už konstatoval můj, zatím ještě slavnější, předchůdce Jára Cimrman, pohádky, v nichž dobro vítězí nad zlem, jsou pro děti horší než zápalky. Mám obavu, že až budu mít jednoho dne děti, podívají se na mně a řeknou: „Ty kecáš.“ Abych tomu předešel, jal jsem se studovat pravou podstatu pohádkových příběhů.

Tak tohle je můj úplně první vandr. Možná si řeknete, že sem ještě moc malej na vandr, ale máma s tátou si řekli, že bych si měl zvykat už od mala, a tak teda jedu. Je fakt, že dost věcí mi příde divnejch. Tak třeba to zalamování palců. Docela mi uniká, proč by si kamarádí, když se uviděj, měli hned nějak ubližovat, Mně by to asi vadilo, mít zalomenej palec.

Skončila první polovina září. Lesy se vylidnily a jeleni tak v nich mohli konečně začít troubit jako o život. Hajný Jelen v tomto období sršel optimismem a aktivitou jako nikdy. Vlastně byl to taky jeho čas, neboť Jelen jako jelen. Zato Grizli, šerif trampské osady Líné kůže, byl otrávený jako hadí zub. Nebylo se čemu divit. Do osadní volby šerifa zbývalo čtrnáct dnů a on zatím neměl žádné eso v rukávu.

Už je to dlouho, co se to stalo. Bylo to brzy po odkvětu lilií. Odložili jsme kraťasy a zelený klobouky. Svejch patnáct let jsme ukryli do maskáčů a ošoupanejch riflí. Do našich srdcí vkročil Jack London...Přišlo jaro toho roku. Sluníčko šplhalo do větví stromů a čím dál víc se vzpíralo na svejch žlutejch loktech.

Ten kluk mě štval už vod chvíle, kdy jsem chytal vlak za poslední vagón a von mě přidržel za usárnu na peróně. „Vole,“ procedil skrz zuby, „chceš přijít vo nohy?“ Se ví, že ne, a tak jsem po něm je loupnul schváceným vokem a vodešel do „nádražky“ votráveně vyčkat vlaku dalšího. A taky spláchnout ten pech. Přised‘ si ke mně právě ve chvíli, kdy jsem byl na nejlepší cestě podlehnout sirénnímu hlasu umolousanýho pingla a doplnit stafáž pivní sklenice kulantním prckem rumu.

Jsem tragickej případ. Greenhorn, zelenáč a vandrácký nedochůdče. Jezdím dva měsíce, a sice na Nebák. Jenom na Nebák. Šerif jezdí půl roku, tak už není greenhorn, i když taky jezdí jenom na Nebák. Byl jsem šťastnej, opravdu šťastnej, ale pak si šerif začal vozit holku, a já jsem byl na druhý koleji. Řekl jsem si: kamaráde, tohle se musí změnit!

Sluníčko pálilo pěkně zostra do čenichu. Leželi jsme s Vaškem v lomu Kobyla pod ohnutou břízkou, střídavě říhali nahlas, aby nemohl říct jeden o druhém, že je prase a asi jsme se dost nudili. O jeho křečových žílách mě informoval hned ve vlaku, náš rozpočet i s inflací a kousky mého pubertálního syna jsme probrali v tom krpále ze Srbska a právě řeč stála.

Čtvrteční prohlídku jsem začal jako obvykle nožem. Vyndal jsem ho z koženého pouzdra. Byl nabroušený, mírně naolejovaný, žádná stopa rzi. Vzal jsem do ruky ešus. Uvnitř byl vzorně čistý, a dokonce měl vypraný obal. Řemínek na jeho uchycení byl napuštěný olejem. Z šatního ramínka jsem sundal vykartáčované a zašité maskáče. V levé náprsní kapse bundy jsem nahmátnul sirky. Sáhnul jsem do pravé kapsy a vylovil KPZ.

Jestli chcete zažít něco divnýho, tak jeďte na vandr v sobotu večer za tmy mezi Štědrým dnem a Třema Králema. Říká se, že je v tenhle čas líp po lese necourat. I hajnej se má raděj držet rodinky a Černýho Petra. Proslejchá se, že v týhle době mluví zvěř za noci lidskou řečí a t není dobrý znamení. Prásknutí dveří prázdnýho vagónu mě vytrhlo z tajů myslivecké latiny: „Pane kolego, sem tady dobře“ – naklonil se ke mně vochlasta – „můžu si přisednout, že jo, pocem, mě se nemusíš bát, já mám čistý svědomí …“

Motto: Nesem vám noviny poslouchejte z podbrdské krajiny, pozor dejte... Bylo to skoro na konci roku, někdy tak vokolo 24.prosince, vyjeli sme si udělat takový malý vandrácký vánoce na Brdy. Znáte to, poezie vozdobenýho stromku a lesa vokolo, trochu sněhu, 5 pod nulou a máte tu idyÍickej vobraz jako z kýčový trampský kresby.

Jedeš takhle odpoledním vlakem coby osamocenej vandrák sedící u zablácenýho okýnka, a aniž by sis to uvědomil, už od začátku sedíš ve stejný pozici a bezvládně pozoruješ pódium za oknem. Tvoje unavený oči monotónně přejížděj krajinu pohledem a místo toho, aby sis pustil do uší „malej gramáč“, jak říkáváš, se necháváš plnit rytmem, kterej vydávaj koleje tratě a kola vlaku. T-dm, t-dm, tdd-dm.
Když ti bylo dvacet, tak bys nevěřil, že se takhle někdy někam vydáš a tvojí jedinou zábavou ve vlaku bude výhled a modroštipal.

V šeru Hlavního nádraží zastavuje za skřípění brzd vlak. Na ztichlém ponurém nástupišti nikde ani noha. Jen pár holubů vyplašených příjezdem vlaku se v rozvířeném prachu zvedá ze země. Okna soupravy vydávají chabé světlo a já vstupuji do posledního vagónu bez jediného člověka. Výbojka ve stopním světle poblikává a bzučí. Tak mě napadá, že sem si v lokomotivě ani nevšim strojvedoucího, ale projíždějící kabiny sem si moc nevšímal.

Nebylo chladno ani teplo, bezvětří. Tma nebyla černá, prostě jen byla. Nic se nehýbalo, nikdo nekřičel...a přesto ho něco muselo probudit. Řídký bílý vous pročísl tmu. Posadil se. Tma ho obklopovala a vstupovala do něj. Protáhl se a jeden z opánků mu sklouzl z nohy. „Hrome!“ Zahřmělo... Marně šátral kolem sebe. Tma mu projížděla mezi prsty, ale opánek nikde. Posadil se: „ Budiž světlo!“

Za všechno tohle utrpení mohla zbabělost. Nebo prostě jen  potřeba nebýt první kdo to vzdá.  Když jsem se koncem března v hospodě „U báby“ domlouvali, že vyjedeme poprvé na kemp už za čtrnáct dnů, nikdo netušil, že zima ještě neřekla poslední slovo. A v tom březnu vypadalo všechno víc než nadějně. Po sněhu ani památka, slunce mělo sílu, pupeny se nalévaly jako my v té hospodě a  voda v Radbuze přestávala být sněžně bahnitě kalná.

Keny se pomalu ploužil liduprázdnou ulicí od nádraží. Usárnu ledabyle hozenou přes rameno, klobouk naražený do čela, aby ho chránil před sněhem, který se vytrvale sypal z oblohy, v ruce cigaretu, ze které občas potáhl. Byl štědrý večer a za rozsvícenými okny si lidé užívali sváteční chvíle se svými blízkými. Na rozdíl od něj.

Ticho... Závěje spokojeně přibíraly, krmené dalšími přívaly vloček, snášejících se s tmavnoucího nebe. Sem tam si některá nabrala větší sousto a sesula se do proudu horského potůčku, který ji odnesl strání dolů mezi první domky. To mi připomnělo...
„Pamatuješ, Kide? Tehda na jaře... Ledy už povolovaly a my se motali přes kameny tam někde nahoře. Zas jsem šlapal kam jsem neměl a zajel do vody až po krk.

Nemohlo to padnout na nikoho jiného. Jasné jak dnešní poledne nad Choustníkem. Do hospody U Upírky to mohou být tak tři kilometry, naštěstí vesměs z kopce. A o Sapérovi všichni víme, že má snad troje plíce. Pokus o resuscitaci polovodičového zmetka žádný úspěch nepřinesl – pokud kdy do těchto končin signál vstoupil, dávno již zavelel k ústupu. Myale signál vyslat nutně potřebovali!

Za všechno vlastně může Jim. Kterej tam vůbec nebyl. Prostě mi v sobotu ráno přišla esemeska: "Smajlíku, sorry, mám angínu." Stál jsem už s báglem na nádraží, tak jsem jel sám. I když to na Skaliskách moc neznám. Nebo možná právě proto.
Ten kluk, Trendy, se ke mně přifařil hned ve vlaku. Taky neměl parťáka. Dotáh mě na ňákej kemp s fešáckým srubem a to bylo dobře, sám bych nemusel nic najít a byl pořádnej mráz.

„Ale proč by to ten chlap tajil? To je prostě nějaká blbost,“ ptám se Frenka stojícího na kameni s buzolou v jedné a s kopií jakéhosi starého  pergamenu v druhé ruce. „No, proč asi? Kdyby to byla jen lidová pověst, tak se tím nezatěžuje, ale protože si dal takovou práci s utajením, tak na tom prostě musí bejt nějaká pravda,“oponuje mi přesvědčeně.

Z mračna prachu se vynořil obrovskej nárazník a zastavil těsně před palcem, nastaveným nedbale v jeho cestě. Zaklonil jsem hlavu. Z okýnka na mě bez zájmu civěl zarudlej ksicht, lemovanej shora vybledlou zmijovkou, zdola fousatým bordelem a probodnutej dvakrát lomenou vlkovkou někde v místech, kde maj Evropani pusu.