FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Cestou do Vrchlabí lze odbočit směrem k Jilemnici a kousek od Jilemnice je malá vesnička jménem Zálesní Lhota. 26. prosince tomu bylo 40 let, co jsem vyslechl neuvěřitelnou zprávu, že rodák ze Zálesní Lhoty, Jiří Šlitr, již nežije. Zemřel ve svém ateliéru, protože nebyl jen skladatel, herec, zpěvák a vynikající klavírista, ale i vynikající výtvarník.

Téměř všechna média pořádají ke konci kalendářního roku ankety o kulturní událost roku. Nechci být „out“ a anketu jsem uspořádal pouze sám se sebou. Z koncertů, které jsem letos viděl, mě asi nejvíc oslovila v listopadu zpěvačka Cassandra Wilson (pořád se mi chce psát Wilsonová), která vystoupila se svými muzikanty v Rudolfinu. Již samo prostředí Rudolfina dává jiné než vážné hudbě zcela jinou podobu než hudební kluby, či vyprodaná Lucerna.

Nedávno jsem kdesi četl zprávu, že pořad Noc s Andělem opouští po patnácti létech věrný průvodce pořadu Pavel Anděl. Pokud je zpráva pravdivá, je pro mě celkem radostná. Tento průvodce mě bohužel dokázal od řady jinak zajímavých večerů se zajímavými hosty svým chováním, směsí suverenity a hloupého uchechtávání, odradit.

17. listopadu tomu bude dvacet let, co se začal hroutit režim, který podle přání otců bolševické revoluce měl vládnout na celém světě. Nemá smysl uvažovat, proč se režim zhroutil, důležité je, že se tak stalo. Na stránkách FOLKtimu rovněž nemá smysl psát oslavné či kritické články, že se vlastně nic nezměnilo, či že je ještě hůř, než bylo před rokem 1989.

Název není překlepem, ani jednou z forem koktavosti, kde se opakuje stejné slovo na počátku věty. Druhé slovo je druhým pádem, který zní stejně jako první podstatné jméno slovesné. Ale dost gramatiky, maturity jsou za námi, u některých hodně dávno. V diskusích se často objevují více či méně ostré útoky na osobu hudebního kritika.

Přiznám se, že jsem nikdy doma neměl jedinou nahrávku Karla Gotta, což mě zdánlivě neopravňuje psát článek k oslavě jeho sedmdesátých narozenin, které bude slavit letos 14. července. Gott je ale v dějinách československé a české populární hudby dvacátého století podobným fenoménem, jako byl ve filmu a na divadle Vlasta Burian, či ve stejném hudebním žánru nedávno zesnulý Waldemar Matuška.

Kdyby paní Naďa Urbánková se svými elegantními velikými brýlemi neudělala nic jiného, než že odstranila pocity méněcennosti žen a dívek nosících brýle, má velikou zásluhu. Jenže zdravotní sestra z Nové Paky nezanechala jen tuto záslužnou stopu. Je málo zpěvaček, u nichž se snoubí krása, herecký talent, výrazný hlas, pohybové nadání a charisma. Všech těchto vlastností se Nadě Urbánkové dostalo, když se 30. června 1939 narodila. Na pani Urbánkovou mám několik osobních vzpomínek.

Letos uplyne 40 let od premiéry amerického filmu Easy Rider, do češtiny překládaného jako Bezstarostná jízda. V té době mi bylo 17 let a dodnes lituji, že jsem na film musel čekat ještě dlouhou řadu let. Ten film, který stál pouhých 400 000 dolarů a vydělal milióny, pokládám za jednu z největších kulturních událostí dvacátého století. Film je možné vidět mnohokrát, ale pokaždé v něm nacházím něco nového a jeho stopáž 94 minut nedopřeje ani chvilku oddychu nad jediným políčkem filmu.