FOLKtime - Vaše brána do světa folku

(k jubileu Václava Neckáře)

Když mi bylo asi tak čtrnáct let, seděl jsem v pražském kině U Hradeb a ani nedýchal při filmu Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky. Za pár týdnů si jel pan režisér do USA pro Oskara. Krom geniální předlohy Bohumila Hrabala, zcela jistě s prvkem autobiografie, měl na kvalitě filmu velikou zásluhu i výběr představitele eléva Miloše Hrmy, tehdy již populárního Václava Neckáře. Václav Neckář chtěl být hercem, ale nebyl přijat ke studiu, na rozdíl od jiných přijatých, kteří neměli ani desetinu jeho křehkého talentu. Svůj talent potvrdil i v dalších filmech, ale po angažmá v dnes legendární plzeňské Alfě byl přijat do pražského Rokoka, vedle Semaforu druhého nejpopulárnějšího divadla malých forem. V té době byl již díky televizi o jednom programu populární a jeho první šlágr se jmenoval Ze soboty na neděli a končil slovy „i vám jednou bylo sedmnáct“. Neckář se na scéně pohyboval, skákal, dělal roznožky, což v době zpěváků držících se mikrofonu a v šatech od Adama nebylo možné. Moje generace svého Vaška milovala včetně toho, že si postupně nechal narůstat dlouhé vlasy. V roce 1968 stály fronty na pohádku Šíleně smutná princezna, kde Neckář zpíval melodie devatenáctiletého (!) Jana Hammera spolu se svou kolegyní Helenou Vondráčkovou, která nedostatek hereckého talentu nahradila, a to dobře, dívčím půvabem. Psal se rok 1968, vše zářilo a svítilo a vzniklo trio Golden Kids s Martou Kubišovou. Bohužel po srpnové okupaci trio dlouho nevydrželo a stejně tak zmizel v archivu i další vynikající Menzelův film Skřivánci na niti, opět s vynikajícím výkonem Neckáře v roli Hvězdáře. Po zostuzení Marty Kubišové provokací StB Václav Neckář obětavě svědčil u soudu na ochranu osobnosti, ale vše marno. Každý z tria šel jinou cestou a Marta Kubišová tou nejtěžší. Vznikla kapela Bacily, vedená Neckářovým bratrem Honzou, v TV nepředstavitelná s „hárem“ muzikanta a autora Oty Petřiny. Neckář střídal cestu balad, původních i přejatých, s rockovými melodiemi, což si jeho vynikající kapela mohla dovolit. K Neckářovým dvorním textařům patřili Jan Schneider, dnes bohužel zapomínaný, nedávno zesnulý Zdeněk Rytíř či Michael Prostějovský. Přiznám se, že v té době jsem už příliš kariéru Václava Neckáře nesledoval. Vím, že obdržel titul zasloužilý umělec a dodnes nechápu jeho přátelství s americkým emigrantem Deanem Reedem, vrcholícím „dederónským westernem“ Zpívej kovboji. Běžel čas, Neckář zpíval a hrál, byť čas skákajícího Vaška byl pryč. Před několika lety na něj sáhla smrt a musel se dlouze a namáhavě učit slova svých tisíckrát zpívaných písní. V roce 2011 nahrál s kapelou Umakart píseň k vynikajícímu filmu Alois Nebel s názvem Půlnoční, přesně posazenou na jeho možný spíše pomalý pěvecký projev. Kritika nešetřila chválou a já se občas bál pustit rádio, protože podobně jako předtím u Falling slowly, lezla Půlnoční i z konzervy, samozřejmě ne vinou interpreta.

23. října se Václav Neckář dožil sedmdesáti let. Přes všechny výhrady, podložené i nepodložené, je Neckář součástí naší popové kultury, a to součástí její špičky. Pro mě je Neckář kusem krásných a samozřejmě idealizovaných „šedesátek“, je pro mě stále milým a nešťastným Milošem Hrmou ze stanice Kostomlaty. Tak se držte, milý Václave!