Ruce mrazu

Povídky

Plání běžel muž, snažil se běžet, bořil se po kolena do sněhu, občas upadl. Sípal, klel. Praskot sněhu pod jeho nohama se rozléhal na kilometry, narážel na okraj lesů, které objímaly pláň jako veliká mrtvá náruč.
Jeho stopa se bezradně kroutila, nevěděl, že se pohyboval téměř v kruhu, za žádnou cenu by se nepodíval dozadu. Stmívalo se a muže hnal strach.

Zdeněk Šmíd

foto: Tony ©

***
Pět hodin se posunovali strnulým lesem. Košile se jim lepily na tělo, neslyšeli než šoupání lyží, dusot hůlek a svůj dech. Na průseku narazili na mrtvou vránu zpola zavátou sněhem, kus dál na rozervané zbytky zajíce.
"To je šílenej les," funěl Hobo. "Jeden tady žere druhýho a ještě k tomu v takovým mrazu. Vsadím se, že tamhle pod tou bílou boulí sedí zmrzlej hajnej."
Skrček zarazil hole do sněhu, protáhl se v kříži. "Prej je to nejlepší smrt. Usneš a nic nevíš."
"Nejmíň sebevrahů je v zimě," řekl Písťák. "Nikdo se nechce zbavit svýho tepla." Uvědomili si své pulzující schránky, sevřené mrazivým tichem.
"Hoďte sebou," řekl Hobo. "Blúdy už má vařenej grog. A pro Skrčka Ovomaltinu."
Skrček odplivl, opřel se do holí. Někdy mu to šlo na nervy, že je nejmladší. Věděl, že například dneska nemá ta gorila Hobo o nic víc páry než on.
Za lesem jako by vyjížděli na spící moře. Horizont pláně splýval s šedým nebem. Hobo vydal válečný pokřik, k chatě dorazili parádním cvalem.
"To je divný, že se nekouří z komína," zarazil se Písťák. "Že by usnul?" Shodili torny, lyže opřeli o stěnu chaty. Skrček práskal lyžemi o sebe, muselo to být slyšet přes tři lesy.
Bezvýsledně mlátili do dveří.
"Skunk smradlavej," řekl Hobo. "Jestli tady není, kde budeme spát?" Za plání trnul les, pět hodin lesem bylo k nejbližší vesnici. Stmívalo se.
"Ale musí tam bejt," zatvrdil se Písťák. "Je tady udupanej sníh. A žádná stopa zpátky." Uchopil okraj dveří. "Třeba to není zamčený. Třeba je to jenom přimrzlý. Skrčku, kudlu?"
V tu chvíli se dveře rozletěly, Písťák koupil ránu pěstí do brady a složil se na sníh. Dveře opět zapadly s hluchým prásknutím a ze střechy sletěl metrák sněhu.
"Votevři," Hobo visel na dveřích a bušil do nich. "Blúdy, co blbneš, to jsme my! Vosolil jsi Písťáka!"
Písťák se držel za bradu, vstával.
"Hobo," vydechl, "počkej. To nebyl Blúdy." Pára mu stoupala z úst. "Já - do ksichtu jsem mu neviděl, ale - Blúdy nemá tak chlupatou ruku."
Hobo trhl okrajem dveří k sobě. Teď se otevřely bez odporu. Skočil do chaty, za ním Skrček s lyžařskou holí v ruce. V pokrčeném střehu sledovali místnost, ešus se zbytky chleba na stole, překocenou židli, zmuchlané deky na palandách.
Vyhaslá kamna.
Zadní okno bylo dokořán, Hobo se z něj vyklonil.
"Žádný stopy dole nejsou," vyhrkl.
"Protože je z tý skály sfoukaném sníh. Táhne se to až k lesu."
"Že by za tu chvilku doběhl do lesa? Měli bysme za ním běžet, ne?"
Stáli nerozhodně v chatě, sníh z lyžařských bot se na podlaze měnil v loužičky. Písťák váhavě zavřel okno.
"Zatopíme," řekl.

***
Muž se teď nestyděl naříkat vždycky, když upadl, což bylo stále častěji, zaťal zuby do spodního rtu, aby se bolestí vzpamatoval a vrávoral dál. Myslel jen na to, jak rychle se pohybuje a že mu brzy dojde dech. Cítil nesnesitelné bodání v levém boku, slzy mu mrzly pod očima vytřeštěnýma
hrůzou z noci, která byla za ním.

***
Skrček foukal do čaje. "Hele, Písťáku, jak vypadal ten chlap?"
"Nevím. Měl chlupatou ruku. A rukáv byl - asi to bylo černý sako. Myslím, že měl bílou košili nebo co."
"A puntičkovanou kravatu, ne?" podotkl Hobo. "Akorát vohoz do týhle siberije."
"Kdybys dostal v takový rychlosti přes držku," vyletěl Hobo, "tak uvidíš taky pendrek! Ale Blúdy to nebyl."
"Tak vykradač chat," řekl Skrček.
"Nějak si odemkl, možná už včera. Blúdy nepřijel, ale zase jsme přijeli my, tak knokautoval Písťáka a zdrhnul."
"Nechtěl bych bejt teď v jeho kůži," řekl Hobo. "Kiláky kolem žádný stavení, nic, jenom les. Tma jak v ranci a mrzne."
Kamna červenala žárem. Skrček šel ke dveřím a otevřel je. Díval se do noci. Šlehla sem štiplavá zima.
"Kluci," hloubavě řekl Písťák. "Blúdy sem ale jel! Ten ešus je jeho, ten poznám. Tahá ho na všechny čundry, tady by ho nenechal. A zpátky nejel, viděli bysme stopu, sníh přestal padat v poledne. Kde je teda Blúdy?"
Skrček u dveří sebou trhl. "Podívejte se," řekl jako ve snách, "tamhle ?"
Daleko v pláni, někde tam, kde se ve dne táhl horizont, zářil oheň. Hnali se v houfu, sykot lyží je sbližoval. V mrazivých dlaních noci zvyšovali rychlost, nikdo nechtěl jet poslední. Oheň dohoříval. Polena se bortila a praskala žárem. Sníh roztál v nepatrném kruhu kolem ohniště. Roztál i na poleně opodál, na kterém patrně seděl i ten, kdo se u ohně hřál. Nikde zde ale nebyl, dříví syčelo a smola voněla pro nikoho.
"Asi si vodskočil. Nebo utek," řekl Hobo. "Jestli to byl ten."
Skrček objížděl oheň v širokém kruhu. Podruhé, potřetí - nechápavě ho sledovali.
"Kluci," zakňoural pak seškrceně, "kluci - dyť tady nejsou vůbec žádné stopy ?"

***
Muž ležel na tváři a hryzal sníh. Ruce a nohy ho už neposlouchaly, přestaly ho zábst. Polykal sníh, aby se projedl k zemi, která bývá v létě prohřátá, plná květin a hmyzu. Skučel námahou, sanice mu tuhly a děsil se chvíle, kdy bude ještě živ a vypoví mu službu oční víčka. Neboť noc už číhala nad ním a doširoka kolem něho.

***
Narazili na něj, když se vraceli, ležel několik set metrů od ohně.
Temná skvrna na sněhu se před nimi zdvihla na kolena, muž klečel s rukama roztaženýma jako podivný pták. Písťák se k němu sklonil.
"Potřebujete - kluci, pomozte mi s ním," řekl.
Vzali ho pod rameny a táhli sběhem. Muž se nechal vléci jako pytel, hlava se mu bimbala na prsou. Už se ničemu nedivili. V chatě jej položili na celtu ke kamnům, třeli mu ruce i tváře sněhem. Oči mu lhostejně plavaly ve štěrbinách mezi víčky.
"Je to von?" ptali se Písťáka.
"Asi ne. To nejsou jeho ruce."
Nalili do něj rum. Muž křečovitě vzdychl.
"Mráz - nese - květy - na sklo," zaskřehotal s výslovností hluchoněmých.
"Já vím - jak to je." Chytil Hoboa za ruku, brada se mu rozdrnčela.
Hobo ruku odtáhl.
"Život je tady, je tady sám," drmolil muž, hledal Hobovu ruku, tápal splašeně dlaní po podlaze.
"Ticho ho přikryje, sněhem ho přikryje. Nebo jinovatkou. A vezme mu duši. A vezme tu slupku, ten květ, vezme vás. K teplu je nese. K teplu, k teplu na okno. Ale," šešklebil tvář, "jak vypa - vypadají na tom okně, když nemají duši?" pištivě se rozesmál, slzel. "Já to viděl. T a d y c h o d í," zařval, oči mu vylezly.
"Všechno odnese. Já mu nedal, nedal duši. Malou, teplou duši." Rozchechtal se ještě víc, dusil se.
"Dejte mu eště loka," kývl Písťák na Skrčka.
Muž se napil, pohled mu zase matněl. "Hlavně pořád - přikládejte," řekl, "ne - pusť - te ho, nesmí ...
Zavřel oči. Hobo se Skrčkem jej zabalili do přikrývky.
"Usnul," řekl Skrček. "Cvok. Co s ním budeme dělat?"
"Jakej cvok," Písťák se napil rumu.
"Třeba se teď někdo kouká na svý zamrzlý vokno a říká si, to je divný, to vypadá skoro jako člověk."
"Napij se ještě a neblbni," vyjel Hobo. "Radši mi řekněte, co je s Blúdym?"
"Dyť to teď říkám," tiše slabikoval Písťák. "Třeba se teď někdo dívá na zamrzlý vokno a říká si, to je divnej svět. A houby ví, co se vlastně stalo. Houby ví, co je tohle za pláň."
"No, já se ti nedivím," řekl Skrček. "Bylo toho na nás dneska moc. Ale všechno se to dá rozumově vysvětlit."
"Co tady chceš, ty blboune, rozumově vysvětlovat?" v Písťákově hlase se chvěl vztek.
"Myslím," řekl Skrček, "že třeba Blúdy vodejel ráno. Vykradač rozdělal fajrák a zdrhnul. A stopy ... všichni máme v tom mrazu namrzlý mozky. Tenhle je důkazem," kývl hlavou ke spícímu. Hobo úpěnlivě kýval na Písťáka, aby dal Skrčkovi za pravdu.
"No jo, to je jasný," hučel nejistě. "Prosím tě, takový nápady." "Copak jste to ještě nepochopili, vokouni?" Rozkřikl se Písťák. "Že je tady něco... Zatopte, přiložte, krucifix, všechny díry zabednit! Do rána to musíme vydržet. Musíme ?"
Písťák nespal, přikládal. Uprostřed noci se posadil na palandu. Kamna kladla rudou záři na podlahu a na spícího muže. Písťák rozsvítil baterku. Skrček spal s pootevřenými ústy, tence chrápal. Hobo měl tvář zabořenou v polštáři, když na něj Písťák posvítil, zamručel a převalil se ke zdi. Písťák přiložil do kamen poslední hromádku dříví. Po půlhodině vzal sekerku, do druhé ruky židli a šel ke dveřím. Představil si noc venku. Odložil sekyrku do kouta, klekl na židli a odtrhával opěradlo. Pak je zlomil, čekal, jestli někoho neprobudil, a natlačil opěradlo do kamen. Pět minut kamna hučela, pak v nich teskně prasklo.
Nadzvedl těžkou lavici. Marně se pokoušel vylomit jí nohy, napadlo ho, že to bude muset udělat sekerou venku.
Hladová noc měla dosud dlouhou cestu k ránu.
Ještě pořád nikdo nechyběl.