Čas od času se sejdou desky, které si přímo říkají o společnou recenzi, kvůli srovnání. Tentokrát se mi to stalo u alb a skupin, jejichž názvy jsou uvedeny v titulku tohoto povídání.

Helemese natočili album Šnyclperkelt, název desky podporuje i název kapely a z obojího plyne, že se kapela moc vážně nebere. A že nemůžete čekat ani velké hudební umění (to je ale velká mýlka, ono zahrát dechovku tak aby to nebyla parodie nebo kýč, ale zůstal nadhled a odlehčenost je naopak velké umění). Skupina se inspiruje evidentně spíše východnějšími názvuky lidové tvorby (škoda že jen v hudbě) a reprodukuje je se středoevropskou hudební filosofií. Texty pak už jsou opravdu jen pohledem ze středu Evropy směrem na jih či východ. Deska tak poskytne příjemný a neotřelý pohled výšeuvedeným směrem, aniž bychom se museli vzdát středoevropského (hudebního) pohodlí a bezpečí. Takové jako listování katalogem exotických zájezdů, když víme, že si stejně pak vybereme Slapy. Celek pak působí jako stvořen vysloveně pro zábavu, jen občas problesknou stopy slz či nějakých životních zádrhelů.

Obal desky Helemese se plně drží v duchu titulní písně, tedy Šnyclperkelt a vidíme především prostřený stůl, album skupiny Poletíme? charakterizuje desku Kroskántry podobně – dřevěný vozík, tažený koníkem. Jako na potvoru je ale hned úvodní písnička Kus železa plná citací o jídle (a citací jiných písní o jídle) - a asi je taky nejlepší. Naopak ale Šnyclperkelt je „kroskántry“ více, než Kroskántry. Poletíme zůstali pěkně doma, a inspirují se velko – či maloměstským folklórem, až na výjimky (Ťuťuňuňu) umístitelným třeba na pražský Žižkov. Aranže jsou pěkně „šramlové“, ale nejvíc vás stejně nakonec zaujmou texty plné zemitosti, lidových obratů a spojení. Přemýšlel jsem, zda něco citovat, ale pak jsem si nevybral co, a doporučím prostě, poslechněte si to. Každý si najde něco a v něčem se v písních pozná. Kdybych měl přirovnávat, tak Kroskántry je Šlapeto, které zůstalo doma a Šnyclperkelt je Šlapeto, které se vydalo na jednodenní výlet.