(reportáž z červnové Krychle)

Po několika, zčásti neomluvených, absencích jsem ve čtvrtek 28. června 2007 dík včasnému příchodu usedl na strategicky výhodné místo v Balbínově poetické hospůdce, kde se konala poslední Krychle před létem, nazvaná pro tentokrát The Best of.

"To nejlepší" pod uvedeným kosmopolitním názvem se sice koná každý rok ve stejnou dobu, ale letos bohužel chyběl ten, kdo tam patřil na prvním místě, totiž Milan Jablonský. Podle neověřených zpráv byl v téže době v Polsku, což ale nepotvrdila i proti mně sedící a občas velmi se chechtající mladá čerstvě vystudovaná polonistka. Zkrátka, a ne moc dobře, Milan Jablonský ten večer nebyl, a proto se nezačínalo již v sedm, ale klasicky až v osm večer.

Jako druhý vystoupil písničkář, který není k vidění moc často, Honza Houška. Hned v úvodu svého vystoupení omlouval svou méně pohyblivou ruku, což se již při první písni  ukázalo jako realita. Zazpíval a zahrál tři písně, za něž by asi nebyl chválen hnutím za ženskou rovnoprávnost. Vystoupení Honzy Houšky se mi ale celkově zdálo být spíše vzpomínkou, než rovnocenným partnerstvím ostatním účinkujícím. Je vidět a slyšet, že Honza Houška již prakticky nevystupuje.

Zato na třetím v pořadí, Michalu Knéblovi, byla od počátku znát touha si zahrát a zazpívat. Převážnou část úvodu vystoupení tvořily jeho krátké skladby, včetně jím oblíbeného folkového rapu. V písni Stáří Michal zpívá: "Stáří to je ksindl, už to cítím v kostech, nezdá se mi o ženách, ale o nemravnostech." Michal Knébl je na folkové scéně solitérem, neznám druhého podobného klauna - písničkáře. Několikrát jsem napsal, že v takovém případě je každý "úlet do vážna" těžký. Navzdory tomu občas Michal něco vymyslí. Proto vždy dává svou píseň Starý kozák, která jde dost do "vážna". Publikum si však i tentokrát vynutilo pohádky strýčka Knébla, pochopitelně Kaši a umělecký vrchol Karkulku s plastickými zvuky znárodňujícími pocity myslivce, zatím v dětských verzích nevyjádřené. Michalovu houslovou etudu o milování v Čechách s přidanou německou verzí (Schluss, man in die Arbeit gehen muss.) si dokážu dobře představit jako filmovou hudbu k Chytilové Panel story.

Best of Krychle si není možné představit bez Franty Vlčka. Vždy, když František kráčí k pódiu, se diváci smějí předem. Vědí samozřejmě proč. Františkova ustaraná tvář svědčí o tom, že zase nějaký ten detail zcela dokonale nevyjde. Jenže, třeba někdy bude vše dokonale klapat, ale já doufám, že tomu tak nebude. Protože v publiku sedí lidé, kteří znají Františkův repertoár prakticky zpaměti, nemohl interpret začít jinak, než baladou o své sestře Hele uvězněné v traktorové duši, samozřejmě s povzdechem: "Ještě, že jsem bratr!". Františkův repertoár z jeho vlastní dílny, doplněný občasnou kamarádskou výpomocí, zejména jeho dlouholetého přítele Milana Dvořáka, by vydal minimálně na hodinový koncert s půlhodinou na přídavky. Psal-li jsem o v ústraní žijícím humoristovi par excellence Milanu Jablonském, platí totéž o stranou hlavních proudů a směrů žijícím Františku Vlčkovi. Jednou z hlavních deviz Františkových písní, krom velmi osobité interpretace a brilantních textů, je nadčasovost. František nikdy nezpíval o tom, že krásný je vzduch a krásnější je moře, s aktuálním politickým dovětkem. František Vlček zpívá o zdánlivých banalitách. Kdybych použil historickou paralelu, vzpomenu na styl "poezie všedního dne" šedesátých let. Jenže Franta Vlček není programovým tvůrcem či souputníkem stylu, on svým stylem žije a hovoří. Jiří Suchý zpíval o tom, že si koupil knot, dal jej do krabice k ostatním věcem či o tom, že na okně seděla kočka a venku i v lidech bylo hezky. František zpívá drama o zavázané tkaničce, koruně spadlé do kanálu, o nenaplněné lásce nad šesti knedlíky v závodní jídelně, či o smutném konci lásky, z níž zbyl jen perleťový nožík. Zdánlivé maličkosti mají v sobě daleko víc poezie, úcty ke kráse českého jazyka a v neposlední řadě i schopnost složit zapamatovatelnou melodii, než jepičí songy a verše prezentované jako "to ono" a "to pravé".

Františkův přídavek předcházel pauzu a po ní stála na jevišti čtveřice mužů, kteří by  s ohledem na věk, vzdělání a praxi mohli důstojně reprezentovat střední věk našich úspěšných podnikatelů. Jenže tahle čtyřka z paneláku má na prvním místě dar smyslu pro humor, který je se seriózním podnikatelem neslučitelný. Kdopak by si na sebe dokázal vzít tepláky s pečlivě ošetřenými dírami na zadnici či ošoupané pantofle, či dokonce bačkůrky se stylizovanou podobou pejsků? To všechno, a mnohem víc, dokáže kapela Panelákoví fotři. Tahle kapela vydala cédéčko, ale zde je třeba vidět a nejen slyšet, podobně jako u kapely Jablkoň. Fotry jsem už v delším pořadu neviděl a neslyšel ani nevím jak dlouho. Proto jsem si je mohl ten večer dokonale vychutnat. Psal jsem, že Michal Knébl nemá ve své kategorii obdoby a totéž platí i o Fotrech. Snad proto došlo k přijetí Michala Knébla do kapely a po několika letech je vidět, že to byl tah prospěšný oběma stranám. A tak zněl hard rockový hymnus Smoke on the Water s textem "teď jsem jen fóótr", song o stáhnutí kalhot z internetu, "častuška" Zahrada s nenápadně vložených veršem "Michale , jupí, konečně zahrada" nebo Dudačka, která má jednu dudu hezčí než druhou. Stejně jako o Michala Knébla, tak i u Fotrů se zdá, že vlastně o nic nejde, "jenom" o legraci. Jenže tzv. humor lze udělat i tak, že se bavič komicky oblékne, chechtá se sám sobě a samplery mu přidávají smích. Fotři svým oblečením ale pouze uvozují svůj repertoár, bohatě posetý nápady, špílci nebo spoustou nástrojů nazývaných industriální. Texty nejsou dlouhé, ale vždy mají pointu. Na druhé koleji není ani muzikantství jednotlivých členů kapely, z nichž každý je zároveň osobností s jinými hudebními aktivitami. A tak došlo i na píseň, s níž se vlastně završuje etymologické pátrání po původu rockové hudby: "Pomohl mi English slovník, rock je skála, roll je rohlík". Potom si všichni vezmou na ruce pletené palčáky a přesto dokáží vyloudit na strunách tóny, když "zcela autobiograficky" zpívají o nutnosti nacvičovat v lednici, kam nemohou drahé polovičky členů kapely. Vše má svůj konec, takže v přídavku došlo na bleskový převlek Jardy Heavy Budila a jeho Podtatranskou baladu, kde zní i slovo chozrasčot, které za mého mladí bylo často užíváno. Kdyby jej dnešní mladá generace chtěla vysvětlit, přiznám se, že jsem nikdy jeho význam nepochopil. Úplně nakonec dorazil Michal Kombajn Knébl Krtka, dozněl Michalův milovaný rap a skončil zase jeden príma večer. Takže v září ahoj v Krychli.