Vánocní prázdniny v Telci I.

Reportáže

Na úvod bych všechny rád upozornil, že několik následujících řádků bude možná trochu zmatených a přeskakujících, ale mých vzpomínek a střípků z Telče je tolik, že uspořádat je do souvislého textu je úkol šílený, ale uvidíme. Jelikož jsem Vánoční prázdniny v Telči navštívil letos dvakrát, najdete zde dvě reportáže. První je ze soboty 28.12. (a následné noci), druhá pak bude z pondělí 30.12.

Samotné cestě do Telče předcházelo sledování zpravodajství a předpovědí počasí ve všech možných médiích a lehké obavy, co si na nás matka příroda vymyslí. Nicméně páni cestáři se vytáhli, matka příroda nám popřála šťastnou cestu a my jsme mohli vyrazit směr jihovýchod. Pět lidí v autě bylo zárukou, že nebude nuda a tak nám cesta ubíhala příjemně a po malé okružní jízdě Telčí jsme našli intr a ubytovali se na "čtyřku". Z léta jsem si Telč pamatoval zalitou sluncem a nasáklou atmosférou kterou pocítí opravdu jen ten kdo tu byl a čekal jsem jestli silné mrazy neochladí náladu. Mé obavy byly naštěstí liché a potvrdilo se mi, že jediné co se změnilo bylo počasí a slovo "Vánoční" v názvu. V restauraci Na kopečku stále ty velké porce, stále usměvaví pořadatelé s Medvědem v čele a hlavně onen genius loci, o kterém to všechno je. Navštívit Telč a nezajít Na kopeček by bylo společenským prohřeškem a tudíž naše cesta z intru nemohla vést kamkoli jinam. Co mi jen trochu zkazilo náladu, byl kus papíru na dveřích a na něm cosi o uzavření a plánované rekonstrukci. Doufám, že do léta bude restaurace zrestaurovaná a opět plně k dispozici.

Oproti dřívějším "Vánocím" byly odpolední koncerty letos zrušeny a konal se pouze hlavní koncert v akusticky nádherném, klenutém sklepení kousek od zámku. Jak bylo uvedeno v programu, začátky "asi v 18.00". A skutečně lehce po šesté Medvěd předstoupil a svým lehce nesouvislým, ale srdečným proslovem všechny přivítal a pozval na pódium první účinkující, kapelu Stráníci.

Koncert bohužel nezastihl Stráníky v nejlepší formě a z Luboše Stráníka z důvodu chřipky teklo jak z děravé pračky. Bohužel nástupy do písniček párkrát nevyšly tak jak by měly, nicméně návštěvníkům to vůbec nevadilo a vše jim výměnou za nasazení odpustili. Kapela hrála skladby jak svoje, tak s převzatou melodií a vlastním textem. K dobru přidal Luboš i historku z mládí o lidské lebce a třech zlomených košťatech.

Každý večer se skládal ze tří avizovaných hostů a nějakého překvapení. Tentokrát bylo překvapení více. To, které bylo jasné na první pohled bylo, že tento večer točila Česká televize. Druhé překvapení, již hudební, bylo uskupení Medvědem nazvané Káťa García a její doprovodná skupina. Trio skládající se z již zmiňované zpěvačky, René Starhona (oba ze skupiny Dún an Doras) a Predraga Duronjiče (oba pánové si střídali kytary a bongo) hrálo hudbu, kterou bych já zařadil do přihrádky s nápisem World music. Počínaje skladbami balkánskými, přes španělské až po ostrovní (opravdu nevím byla li to skotská, irská či nějaká úplně jiná), odhalili účinkující své kořeny. Ačkoli jména o české národnosti moc nevypovídala, zněla na pódiu i čeština - při představování písní. Jedna ze skladeb zpívaných Predragem pojednávala o chlapci, kterému se líbí jistá dívka a on neví jak jí to sdělit. Matka mu poradí, ať vykope studnu, ozdobí ji, pozve lidi z vesnice a ona přijde s nimi. On vydělá peníze, vykope studnu, ozdobí ji, pozve lidi z vesnice, oni přijdou...no a ona ne. Prostě život.

V plném sále byla báječná atmosféra, ale bohužel i nedostatek čerstvého vzduchu (možná jakéhokoliv vzduchu, natož čerstvého) a proto byla po každém účinkujícím, Medvědem naordinována přestávka. Někdy delší, jindy kratší, ale vždy dostačující aby dehydratovaní doplnili tekutiny, kuřáci nikotin atd.

Po druhé přestávce nastoupil na pódium vesmírný mandolín (jak ho tituloval Medvěd) Radim Zenkl. Před koncertem jsem věděl pouze to, že hraje na mandolínu a v USA má hudební školu. Čekal jsem všechno možné, ale to co Radim Zenkl předvedl, předčilo všechna moje očekávání a jeho hru bych přiřadil snad jen k banju Bély Flecka. Ten kdo čekal, že bude uslyší pouze mandolínu (a byla to zřejmě drtivá většina), musel být nutně překvapen. Radimův výlet po hudebním světě minul snad jen Antarktidu a Afriku. Ze skladeb určených pro mandolu či mandolínu zazněly např. anglická koleda, skotská lidová (jako jediná zpívaná), vlastní skladby ze staršího období, klasický Bluegass nebo skladba inspirovaná Bélou Fleckem s názvem U Fleků (nebo snad U Flecků?). Ve dvou skladbách předvedl i svoji specialitu, tzv. duo-style. Způsob hry, kdy ačkoli hraje sám, slyšíte mandolíny dvě. Aby zpečetil svoji nadžánrovost, začal tahat různé hudební nástroje, jak kouzelník králíky z klobouku. Jednou to byla dvojstrunná ukulele (prý se chtěl kdysi naučit na sitár, ale mělo to příliš mnoho strun, tak to minimalizoval) nebo irská flétna tin whistle, či skandinávský kravský roh. Jak je všeobecně známo, psi slyší vyšší kmitočty, tudíž medvědi by měli slyšet kmitočty nižší. Pro tentokrát si vzal malé cestovní didgeridoo (které se vejde údajně i do usárny) a tuto skladbu věnoval Medvědovi. Na zmínku přišla i Radimova hudební škola v Californii, kam jak sám uvedl "vodí američané ty svoje spratky", ale že si tam našel cestu i jeden bývalý kytarista, který bydlí nedaleko od Telče a že by si ho rád přibrnkal na pódium. Po několika "brncích" se od vchodu ozvala ozvěna. Oním učenlivým žákem nebyl nikdo jiný než Vlasta Redl. To co se pak seběhlo na pódiu, bych nazval mandolínovým soubojem. Po této skladbě, bohužel Vlasta Redl odešel a nechal Radima Zenkla na pódiu opět samotného a jeho výkon se vrátil do svých kolejí?dají li se tomuto multiinstrumentalistovi nějaké koleje vůbec nalinkovat. Nekončící aplaus opakovaně přivolával Radima zpět na pódium a jak řekl: "když jinak nedáte, tak dám já".

Posledním hostem večera byla skupina Cimbal classic. Stejně jako u předchozích dvou účinkujících to byl pro mne první osobní kontakt a stejně tak uchvacující zážitek. Na CD to zní sice pěkně, ale přece jenom živý koncert je živý koncert. Jak sdělil šéf kapely Dalibor Štrunc, hrálo se jak ze dvou již vydaných CD, tak třetího připravovaného "Bylo a není". Ze začátku zazněly skladby klidnější a lyričtější, došlo i na skladby Ježka, Voskovce a Wericha. Při skladbě Ostrov Dynamit vypadl proud, ale tím se nikdo z účinkujících nenechal zaskočit a bez nejmenšího škobrtnutí plynule pokračovali. To samé se stalo o pár písní později a opět bez jediného problému. Na závěr zaznělo ještě pár vánočních koled a to byl už opravdu konec.

Je asi zbytečné zmiňovat naprosto báječnou atmosféru a to, že všichni účinkující byli po právu odměněni nekončícími potlesky. Na každém konci je pozitivní to, že něco jiného začíná. Tentokrát to byl jam v restauraci "U zelenýho žížaly". Pokus vměstnat se do restaurace U Marušky byl z důvodu nedostatečné kapacity odsouzen k neúspěchu a proto, jsme pokračovali v obcházení telčského podloubí. Něco prostoru a zvuky kytar jsme objevili v již výše zmiňovaném restauračním zařízení s neobvyklým názvem. S blížící se půlnocí jsme očekávali jak se obsluha zachová a bude li nám nakloněna. Údajně byl něco málo před dvanáctou učiněn nesmělý pokus o ukončení hudební produkce, nicméně zřejmě nebyl tak silný aby se přání stalo skutkem. S postupem času se do "naší" hospůdky začali stahovat ostatní ze zařízení, kde si obsluha stála za svým názorem neochvějně. foto: Vít Školník Urban© Mezi příchozími se objevili i Medvěd, Vlasta Redl či Radim Zenkl. Posledně jmenovaný se nakonec chopil svého nástroje a přidal se. Funkce hudebních vůdců se s nasazením sobě vlastním chopili Klokan a Jepťák z Hlubokého nedorozumění, ale ani ostatní nezůstali pozadu. Každému bylo jasné, že i tato noc bude mít svůj konec a ráno se blížilo nelítostným tempem. Okolo půl páté putovali nástroje do svých futrálů a my vyrazili směr své spací futrály na intru. Jelikož skoro celou noc pršelo a mrzlo, voda změnila své skupenství a pevně obalila vše co se jí postavilo do cesty. Cesta na intr se odbývala ve stylu Nohavicovi písně Pochod eskymáků : "du, du, du, du po ledu, popředu du i pozadu du". Asi každý čekal, že na intru se bude už spát a my budeme poslední narušitelé. Další z omylů tohoto večera. Na chodbě lidí jak v období vánočních nákupů a nechápu jak mohli někteří usnout. Na konec jsme si i my našli své místo. Někdo na "čtyřce" (a podle několika rozhovorů během večera a pohledu do místnosti, to byla zřejmě většina účastníků festivalu), někdo někde jinde a odebrali jsme se do říše snů. Budíček si každý naplánoval dle svého, teda snad kromě mne, který jsem byl postaven před krutou realitu, že jestli chci jet domů autem, že se za deset minut odjíždí. Opravdu nerad jsem se loučil nejen se svým spacákem, ale hlavně s Telčí. Jediné co mně drželo při naději bylo to, že se sem v pondělí navečer zase vrátím. Pak už jen nápis oznamující konec města, ubíhající krajina, kafe a cigareta na pumpě a návrat do kruté reality.