10. listopadu zemřela jedna z nejvýraznějších postav naší kultury dvacátého i tohoto století – Ivan Jirous, zvaný Magor. Přezdívku mu vymyslel Eugen Brikcius v rámci Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, v níž Magor zastával funkci ministra vnitra. Chlapec z tzv.  dobré středostavovské rodiny z Humpolce na Českomoravské vysočině vystudoval v šedesátých letech minulého století dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vysočina vždy rodila výjimečné lidi. Jedním z nich je Josef Florián, vydavatel, spisovatel a překladatel ze Staré Říše, jehož vnučka Juliána se stala Magorovou druhou ženou a jejich dcery Františka a Marta jsou dnes úspěšnými literátkami.
Šedesátá léta minulého století krom pořádání happeningů Milana Knížáka a jiných akcí, později zcela nemyslitelných, spojila Magora navždy s hudbou. V roce 1967 se spřátelil se členy skupiny The Primitives Group, hrající v té době styl psychedelic s ohněm a kouřem. Později navázal úzký kontakt s kapelou Plastic People of the Universe (PPÚ) a stal se jejím manažerem. Své rozsáhlé vědomosti a své vzdělání mohl věnovat jen úzkému kruhu přátel, jinak nesměl, na rozdíl od let šedesátých, veřejně publikovat a jako řada jiných vzdělaných a chytrých lidí střídal různá zaměstnání.
Magor byl jedním z lidí tzv. druhé neboli nezávislé kultury, kteří byli režimem nejvíce postiženi. Magor pobyl celkem osm a půl roku ve vězení, z toho čtyři roky ve Valdicích, věznici určené pro odsouzené vrahy.
Zákrok režimu proti kapele PPÚ a Dg 407 podnítil vznik Charty 77. Pamatuji si na propagandistické akce režimu proti „špinavým vlasatcům“ v televizi a jistě všichni znají seriál 30 případů majora Zemana, kde nechtěný humor trapné písně Bič boží bohužel pomohl prohloubit negativní názor veřejnosti na zdrogované vlasatce unášející letadlo a vraždící pilota. Již v roce 1975 Magor vydává Zprávu o českém hudebním obrození, vydanou i v exilu. V té formuloval cíl undergroundu jako vytvoření druhé kultury, kultury, která bude nezávislá na oficiálních komunálních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Této zásady se držel Magor celý život, byť jeho vnější projev a způsob života nebyl přijímán bez výhrad. Na druhé straně je Magor, vedle druhé velké postavy spolupracující i s PPÚ, Egona Bondyho, křehkým básníkem píšícím v nejhorším vězení básně svým dětem. Dnes je sbírka Magor dětem součástí výuky na základní škole.
Pamatuji si, jak se Magor poté, co mu prezident Husák udělil milost a prominul zbytek trestu, objevil v listopadu 1989 na veřejnosti, ostříhaný a s citátem z Alexandra Grina na klobouku.
Po roce 1989 zůstal Magor až do své smrti sám sebou. Kdo někdy projížděl Prostředním Vydřím u Dačic, bezpečně poznal, který dům patří Magorovi. Písničkářka Krystyna Skalická zhudebnila několik Magorových veršů. Ptal jsem se jí, zda je autor někdy slyšel zpívané? Odpověděla, že ano a že byl dojatý.
Svět má své uhlazené hrdiny s tváří prince bez bázně a hany. Má i své osamělé běžce, plné protikladů, ale v jádru čisté a křehké. Snad kdysi dávno chůzi takových lidí světem zahájil Francois Villon. Máme svého Šrámka a máme i Ladislava Klím, Egona Bondyho či Bohumila Hrabala. Jednoho dne tyto duše někam odletí a otázkou je, co po nich zůstane v našich duších. Tak tam všechny pozdravujte, Magore, sbohem.